ECLI:CZ:US:2017:2.US.1541.14.1
sp. zn. II. ÚS 1541/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti E G T servis s. r. o., sídlem Dvorská 154/100, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, sídlem třída SNP 733/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014 č. j. 23 Cdo 760/2012-452, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2011 č. j. 1 Cmo 69/2011-418 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2010 č. j. 38 Cm 60/2005-378, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STAKO Červený Kostelec s. r. o., sídlem Horní Kostelec 218, Červený Kostelec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její základní právo na soudní ochranu, zaručené ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených soudních rozhodnutí se podává, že stěžovatelka uzavřela dne 30. 6. 2004 s vedlejší účastnicí smlouvu o dílo, dle které se zavázala zhotovit plynovou zápustkovou pec a vedlejší účastnice se zavázala při převzetí díla zaplatit stěžovatelce sjednanou cenu 416 500 Kč (včetně daně z přidané hodnoty). Po zaúčtování zálohy stěžovatelka vyúčtovala vedlejší účastnici doplatek ceny díla ve výši 130 900 Kč, vedlejší účastnice však odmítla vyúčtovaný doplatek zaplatit, a proto stěžovatelka podala žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 130 900 Kč s příslušenstvím.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu jako nedůvodnou zamítl a současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že dílo provedené stěžovatelkou vykazovalo vady a nebylo zhotoveno v souladu se zadáním ve smlouvě o dílo. Stěžovatelka tedy dle nalézacího soudu nesplnila svoji povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním vedlejší účastnici ve smyslu ustanovení §554 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého dílo, jež vykazuje vady, nelze považovat za dílo provedené, a to ani v případě, je-li objednatelem převzato.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora uvedeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Vrchní soud se se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci krajským soudem ztotožnil a uzavřel, že stěžovatelkou zhotovená pec nebyla provedena řádně, jelikož trpěla vadami, pročež jí nevzniklo právo na doplatek ceny díla. Fakturace poslední části ceny díla totiž byla smluvně vázána na převzetí pece, k čemuž dle soudů obou instancí nedošlo.
5. Stěžovatelčino dovolání poté Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl její dovolání jako nepřípustné, přestože v něm konkrétně uvedla, proč považuje nutnost věc posoudit dovolacím soudem, zejména ve vztahu k §537 obch. zákoníku (povinnosti objednatele a zhotovitele), §538 obch. zákoníku (subdodávky), §542 odst. 2 a 3 obch. zákoníku (vlastnické právo k dílu a nebezpečí škody), §548 (vznik nároku na zaplacení ceny díla), §560 obch. zákoníku (podmínky odpovědnosti za vady díla) a §564 obch. zákoníku (nároky z vad díla).
7. Nadto stěžovatelka v řízení před dovolacím soudem namítala, že soudy první a druhé instance učinily nesprávné závěry ve vztahu ke znaleckým posudkům v této věci vyhotovených, včetně výslechů znalců, přičemž rovněž poukázala "na jednotlivé zásady stran hodnocení důkazů v podobě znaleckého posudku jako důkazu".
8. Přes tyto výhrady "podložené konkrétními odkazy na uvedenou judikaturu", i přes "odkaz na odlišný postup jak soudu prvoinstančního, tak i soudu odvolacího ve vztahu k těmto závazným judikátům, dovolací soud odmítl dovolání a spokojil se pouze s obecným závěrem, že nejsou dány důvody k projednání dovolání, aniž by zaujal stanovisko k již uvedenému odchylnému postupu obecných soudů."
9. Mimo výše uvedené stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že prvoinstanční soud odmítl provést důkaz výslechem navržených svědků, jmenovitě zástupců subdodavatele části předmětného díla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
12. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti (s dále uvedenou výjimkou) nepředkládá k posouzení žádnou právně relevantní - tím méně pak ústavněprávně relevantní - argumentaci. Pouhé tvrzení, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, doplněné odkazem na článek 36 Listiny za ústavněprávní argumentaci považovat nelze.
13. Platí přitom, že má-li být namístě úsudek o porušení stěžovatelčiných základních práv, měla by být sama stěžovatelka schopna důvody porušení ústavě zaručených práv řádně a srozumitelně označit. Jinými slovy, pokud se stěžovatelka cítí být poškozena postupem obecných soudů, měla by být s to (zvláště když je ze zákona zastoupena advokátem) dostatečně konkrétně tvrzená pochybení soudů identifikovat, což mimo jiné znamená, že musí v ústavní stížnosti taktéž uvést, jak mělo tvrzené pochybení - efektivně - zasáhnout její základní práva.
14. Nic takového však z projednávané ústavní stížnosti nevyplývá; stěžovatelka pouze vyjadřuje nesouhlas se skutečností, že její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, a vedle toho - bez jakékoliv kontextuálně srozumitelné argumentace - již pouze namítá, že nalézací soud neprovedl důkaz výslechem navržených svědků.
15. Již obsah ústavní stížnosti, resp. v ní (ne)obsažená argumentace tak bez dalšího posouvá stěžovatelčino podání do kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Pouze pro úplnost tak Ústavní soud dodává následující.
16. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání proto, že neobsahovalo žádnou otázku, již by dovolací soud mohl shledat otázkou zásadního právního významu, což stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje. Za situace, kdy stěžovatelčino dovolání mohlo být přípustné pouze v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, tak nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že stěžovatelčino dovolání meritorně neprojednal.
17. Namítá-li konečně stěžovatelka, že krajský soud neprovedl některé důkazy, postačí konstatovat, že z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, jaký vliv by případné provedení těchto důkazů mohlo mít na klíčové skutkové zjištění soudů, že stěžovatelka nedodala dílo bez vad, a že tedy nebyly splněny podmínky jeho řádného předání. Věcné přezkoumání této námitky proto v rámci ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů není namístě.
18. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaného práva na spravedlivý proces doložit nezdařilo, a Ústavní soud proto její návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu