ECLI:CZ:US:2017:2.US.1558.17.1
sp. zn. II. ÚS 1558/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Toumi Abdennaceura a 2) Tatiany Stanové, zastoupených Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 30 Cdo 3649/2016-107, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhali na České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1.106.961 Kč s příslušenstvím pro stěžovatele 1) a částky 1.168.000 Kč pro stěžovatelku 2) z titulu náhrady účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení, materiální újmy a přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu vzniklou jim během správního řízení zahájeného na základě žádosti stěžovatele 1) o udělení vstupního víza do České republiky podaného Ministerstvu zahraničních věcí a dále v rámci správního řízení zahájeného na základě žádosti stěžovatele 1) jako občana Tuniska a zároveň rodinného příslušníka občana EU o povolení k přechodnému pobytu podle ustanovení §87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen "zákon o pobytu cizinců na území ČR), a to v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodůvodněných průtazích v řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 o této žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. 52 C 235/2011-40, tak, že žalobu co do žalobního požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v řízeních o udělení vstupního víza do České republiky u Velvyslanectví ČR v Tunisu v rozsahu 25.000 Kč s příslušenstvím a co do požadavku na konstatování, že průtahy v řízení o vydání krátkodobého víza před zastupitelským úřadem v Tunisu došlo k zásahu do práv stěžovatelů, vyloučil k samostatnému projednávání (výrok I); dále uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 1) částku 22.500 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce 2) částku 45.900 Kč s příslušenstvím (výroky II. a III.). Zbylé části žaloby co do požadavku stěžovatelů na náhradu škody ve výši 1.120.500 Kč, resp. 1.056.061 Kč s příslušenstvím a na konstatování, že průtahy v řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu vedeného u Ministerstva vnitra pod sp. zn. OAM-8380/PP-2011 došlo k zásahu do práv stěžovatelů nebýt diskriminován, na ochranu lidské důstojnosti, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, a ve vztahu ke stěžovateli 1) navíc práva na vstup a pobyt na území ČR, obvodní soud zamítl (výroky IV. a V.). V neposlední řadě pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI). Obvodní soud tak shledal důvodným nárok stěžovatelů na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž pro její výpočet použil Manuál pro aplikaci na případy odškodňování průtahů v řízení vydaný Ministerstvem spravedlnosti. Naopak neshledal důvodným stěžovateli uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím ve stresu, v ponížení lidské důstojnosti, v diskriminaci na základě věku, rasy a náboženství a v poškození rodinného života, neboť tyto zásahy do práv stěžovatelů neshledal, když dospěl k závěru, že způsob vedení řízení i důkazní prostředky odpovídaly potřebným zjištěním skutečného stavu k rozhodnutí o udělení práva přechodného pobytu. Nadto obvodní soud konstatoval, že osobnostní újmu stěžovatelů v posuzovaném řízení zohlednil v jimi uplatněném nároku na náhradu újmy vzniklé v důsledku průtahů v řízení v míře přesahující maximální hranici uspokojení nároku dle zmíněného manuálu.
4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak stěžovatelé, tak i žalovaná, v nichž (z protichůdných hledisek) nesouhlasili s právními závěry obvodního soudu. Zatímco žalovaná nesouhlasila s výší přiznané částky z titulu náhrady škody, stěžovatelé vytýkali obvodnímu soudu nesprávné právní posouzení otázky existence nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřeného zásahu do jejich práv v rámci probíhajícího správního řízení ze strany žalované. Městský soud v Praze o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 64 Co 282/2015-89, tak, že v části, v níž byl napaden výrok I. rozsudku obvodního soudu, odvolání odmítl (výrok I.); naopak v části, v níž byl napaden výrok II. a částečně výrok III. rozsudku obvodního soudu, odvolání žalované vyhověl a zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. a v části výroku III. ohledně částky 22.500 Kč s příslušenstvím a v této souvislosti také zrušil výrok VI. rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, ve zbývající části rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.). Městský soud se na straně jedné zcela ztotožnil s právním názorem obvodního soudu ohledně nedůvodnosti stěžovateli uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jejich práv, na straně druhé však nesouhlasil se způsobem, jakým obvodní soud rozhodl o přiznané výši nároku stěžovatelů na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014 (dostupný na www.nsoud.cz), z něhož plyne, že je nezbytné se zabývat otázkou, zda na dané správní řízení jsou aplikovatelné závěry Nejvyššího soudu uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, což v daném případě obvodní soud neučinil, a proto v této části rozsudek zrušil.
5. Proti rozsudku městského soudu (konkrétně proti části výroku II., kterou byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku obvodního soudu) podali stěžovatelé dovolání, v němž formulovali řadu otázek, kterým přisoudili "zásadní právní význam" a kterými se Nejvyšší soud dosud nezabýval, což mělo činit jejich dovolání přípustným a meritorně přezkoumatelným. Konkrétně vznesli otázky, zda a) může zásahem do práva na spravedlivý proces, respektive porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, dojít současně též k zásahu do dalších práv, a pokud ano, zda tento zásah může způsobit též nemajetkovou újmu, za kterou je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, a to vedle zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.; b) zda nekonvenčnost sňatku a etnicita či náboženství jednoho z manželů mohou být faktory, které odůvodňují přísnější prověřování dotyčného manželství podle zákona pobytu cizinců na území ČR, které si může vyžádat delší dobu trvání příslušného správního řízení; a c) zda újma způsobená nesprávným úředním postupem, kterou mohl nebo musel poškozený vzhledem k okolnostem svého případu očekávat, je z důvodu této své očekávatelnosti újmou nižší intenzity.
6. Nejvyšší soud podané dovolání ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť je neshledal přípustným, když se neztotožnil s názorem stěžovatelů, že napadené rozhodnutí městského soudu záviselo na vyřešení vymezených otázek ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Ve vztahu k prvně vymezené otázce Nejvyšší soud konstatoval, že "z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že se nárokem (stěžovatelů) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do práva nebýt diskriminován a zásahem do dalších výše uvedených práv zabývaly samostatně vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Daný nárok důvodným neshledaly, neboť dospěly k závěru, že k zásahu do vyjmenovaných práv nedošlo, nikoliv k závěru, že újmu spočívající v zásahu do dalších práv lze hodnotit pouze v rámci újmy způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jak dovozují (stěžovatelé) v dovolání." Další dvě vymezené otázky pak dle Nejvyššího soudu cílí na právní závěry obvodního soudu, přičemž městský soud "se těmito otázkami nezabýval, neboť dospěl k závěru, že předně je nezbytné se zabývat otázkou, zda lze v případě posuzovaného řízení vycházet ze závěrů uvedených ve Stanovisku, včetně vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pak přípustnost dovolání může založit pouze otázka, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, tedy rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně."
7. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti neztotožňují s důvody, na základě kterých Nejvyšší soud odmítl jimi podané dovolání. Ve své argumentaci tak především polemizují s názorem Nejvyššího soudu, že vznesené dovolací námitky (otázky) nemají po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a nemohou tak založit přípustnost dovolání. Konkrétně namítají, že Nejvyšší soud odmítl jimi podané dovolání, aniž by se podrobně vypořádal se všemi skutečnostmi, které dovolací námitky činily právně významnými a důvodnými, tím spíše, že se jimi sice relativně podrobně zabýval obvodní soud, nicméně městský soud je pouze rekapituloval a následně akceptoval, aniž by se podrobně vypořádal s argumentací stěžovatelů v odvolání. Vzhledem ke skutečnosti, že tak Nejvyšší soud neučinil, zasáhl v konečném důsledku do jejich práva na spravedlivý proces, neboť jim tímto postupem odepřel přístup k soudu a spravedlnosti.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů v nyní projednávané věci ovšem Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatelů, obsažené v ústavní stížnosti, a konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neshledal.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o stěžovateli podané žalobě na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Přestože stěžovatelé v procesním postupu Nejvyššího soudu, na jehož základě došlo k odmítnutí jím podaného dovolání, spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny, svými stížnostními námitkami se v podstatě domáhají "revize" právního závěru Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání, čímž však staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu s ohledem na shora uvedené nepřísluší.
11. Ústavní soud ve své judikatuře sice setrvale zdůrazňuje, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, nicméně rozhodování o něm nemůže být vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně garantovaných práv a svobod, včetně práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355); nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301); nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553); nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto v rámci přezkumu dovolacího řízení zkoumá, zda v daném případě nedošlo ke svévolnému odmítnutí meritorního přezkumu (denegatio iustitiae) z důvodu restriktivního či "přepjatě formalistického" výkladu příslušných procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k dovolacímu soudu, resp. stanovujících podmínky pro připuštění meritorního přezkumu dovolání [srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 3157/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 8/76 SbNU 123) a judikaturu tam uvedenou]. Pokud však nejsou důvodem pro odmítnutí dovolání toliko formální či procesní vady návrhu, z ústavněprávního pohledu Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč neshledal dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
12. Po důkladném seznámení se s napadeným usnesením Ústavní soud nemůže přisvědčit výhradám stěžovatelů vůči způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jimi podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud řádně a srozumitelně odůvodnil, proč nelze v případě rozhodnutí městského soudu usuzovat, že by jím řešené, resp. stěžovateli v dovolání formulované, otázky měly po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud tak v nyní projednávaném případě neshledal porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, jak tvrdili v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je nadto zřejmé, že stěžovatelé jimi do určité míry brojí i proti samotnému, pro ně nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ně představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jejich prospěch. Uvedené je patrné již ze samotného obsahu stěžovateli v dovolání předestřených otázek, které se takříkajíc vracejí zpět k samotné podstatě sporu (otázka důvodnosti jimi vzneseného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu), ačkoliv se tím, jak ostatně stěžovatelé sami v ústavní stížnosti uvádějí, podrobně zabýval již obvodní soud, příp. městský soud.
13. Ústavní soud proto pouze nad rámec výše uvedeného považuje za vhodné připomenout, že se ve své judikatuře v minulosti přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu již opakovaně zabýval, v níž také vymezil základní ústavněprávní východiska takového přezkumu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551); nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273)]. Účelem institutu zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, event. vzniklé jiným nezákonným výkonem veřejné moci. Jedná se tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, jenž představuje jednu ze zákonných specifikací základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Samotné posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění je ovšem primárně otázkou aplikace práva podústavního, k níž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem) ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž posouzení existence případně vzniklé újmy tak bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449) nebo rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, či ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06].
14. Z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem je relevantní posouzení otázky, zda přiznané zadostiučinění (co do jeho formy, příp. co do přiznané výše) je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatele, jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti atd. na straně dotčené osoby, tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Jak ostatně Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515), "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy.
15. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal i právní závěry obvodního soudu resp. městského soudu, na jejichž základě shledaly nedůvodným stěžovateli uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž dospěl k závěru, že s nimi zcela korespondují. Zejména obvodní soud se velmi důkladně zabýval všemi konkrétními okolnostmi projednávaného případu stěžovatelů a rovněž velmi podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli uplatněný nárok není důvodný ("Úkolem soudu je však přezkoumávat požadavek náhrady z hlediska objektivní možnosti jednání způsobit škodu a zde dospěl soud k závěru, že postup žalované nebyl diskriminační ani lidsky ponižující, pokud byl jejich vztah prověřován jako podezřelý z účelovosti, ale jednalo se pouze o výkon práva suverénního státu při rozhodování o tom, komu umožní pobyt na svém území v rámci zákonné úpravy. Oba žalobci si přes všechno museli být vědomi, že sňatek, který spolu uzavřeli, není konvenční, a to jak s ohledem na značnou rozdílnost věku obou žalobců i naprosto odlišného kulturního a společenského prostředí, ze kterých pocházejí ...)", přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje postavení v ústavním systému neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl jeho závěry zpochybňovat.
16. Současně však považuje Ústavní soud, toliko ve formě obiter dicta, za nezbytné zdůraznit, že tento právní názor nelze interpretovat tak, že je v podstatě vyloučeno, aby v těchto případech došlo k újmě na základních právech dotčených jednotlivců (např. právo na zachování lidské důstojnosti, práva na soukromí a rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny či právo nebýt diskriminován ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny). Vždy je totiž nezbytné vážit, do jaké míry byla samotná délka správního řízení v režimu zákona o pobytu cizinců na území ČR podmíněna složitostí konkrétního případu a objektivně danou nutností důkladněji prověřit žadatele a jeho skutečný motiv získat povolení k pobytu na území ČR, a kdy lze naopak již hovořit o nečinnosti či dokonce přímo o šikanózním jednání ze strany správních orgánů, spočívajícím kupříkladu v provádění zcela zbytečných či opakovaných úkonů, nikterak nepřispívajících k objasnění dané věci a pouze (leckdy účelově) oddalujících rozhodnutí ve věci samé. O takový případ se ovšem v nyní projednávané věci nejednalo, neboť z obvodním soudem provedených důkazů vyplývá, že příslušný správní orgán všechny prováděné úkony činil za účelem prošetření okolností, zda v případě stěžovatelů nedochází k obcházení zákonných podmínek pro vydání povolení k přechodnému pobytu dle zákona o pobytu cizinců na území ČR (typicky uzavřením tzv. fingovaného sňatku), nicméně tak činil v nepřiměřeně dlouhém časovém období a dopustil se tak neodůvodněných průtahů v řízení, jak koneckonců shodně konstatovaly i obecné soudy.
17. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu