ECLI:CZ:US:2017:2.US.1561.17.1
sp. zn. II. ÚS 1561/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem, se sídlem Letohradská 755/50, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, č. j. 28 Cdo 5301/2015-355, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou na základě §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, v němž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu financí) zaplacení částky ve výši 99 580 000 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady škody, popř. vydání bezdůvodného obohacení, v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku z roku 1992 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce jako kupujícím a Fondem národního majetku České a Slovenské federativní republiky jako prodávajícím. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. května 2015, č. j. 1 Cmo 124/2014-311, zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, s tím, že se má zabývat nárokem žalobce na náhradu škody. Žalobce tvrdil, že smlouva o prodeji podniku z roku 1992 je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s blokačními ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o privatizaci"), a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že §3 odst. 2 zákona o privatizaci nelze vykládat tak, že vznesený a oprávněný restituční nárok způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě smlouvy o prodeji podniku), nýbrž tak, že je jím založen odpovědnostní právní vztah prodávajícího za právní vady podniku vůči kupujícímu, a to podle §29 zákona o privatizaci, ve spojení s §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), přičemž je nerozhodné, zda byl restituční nárok vznesen po schválení privatizačního projektu, či až po podpisu právního úkonu, jímž došlo k přechodu vlastnictví prodávajícího k privatizovanému podniku.
3. Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal žalobce dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, č. j. 28 Cdo 5301/2015-355, odmítnuto, neboť nebylo naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud konstatoval (s poukazem na svoji předchozí judikaturu), že se nepříčí závěrům ustálené rozhodovací praxe, pokud odvolací soud uzavřel, že na právní poměr účastníků je třeba hledět i prizmatem právní úpravy smlouvy o prodeji podniku (v níž je řešen postup a nároky kupujícího v případě vad prodávaného podniku, včetně situace, kdy vlastnictví k některým nemovitostem patřícím k podniku nepřešlo na kupujícího) a že smlouva o prodeji podniku (uceleného a organizovaného souboru hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání) není proto neplatná [pro rozpor se zákonem dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák.")], resp. že přijetím částky odpovídající kupní ceně podniku nezískal prodávající na úkor kupujícího majetkový prospěch plněním bez právního důvodu - bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. (a kdy odvolací soud uložil soudu prvního stupně v dalším řízení rozlišit a posoudit žalobcem uplatňované nároky i z pohledu jiných zákonných ustanovení).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh řízení před soudy nižších instancí, jakož i obsah jeho dovolání a podrobně rozebírá nosné důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně jeho odkazů na relevantní judikaturu. Vyslovuje přesvědčení, že část Nejvyšším soudem odkazované judikatury na daný případ nedopadá, příp. pouze zčásti, a část judikatury sice v dovolání nastolenou právní otázku řeší, avšak zcela opačným způsobem, než jak uváděl Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Stěžovatel nesouhlasí se závěry, které na základě citované judikatury vykonstruoval Nejvyšší soud v projednávané věci. Domnívá se, že neexistuje ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která by otázku, již nastolil [zda je smlouva o prodeji podniku uzavřená v režimu zákona o privatizaci absolutně neplatná v případě, je-li uzavřena v rozporu s §3 odst. 2 zákona o privatizaci a blokačními ustanoveními obsaženým v restitučních předpisech (zejména §5 odst. 3 zákona o půdě) i přes existenci uplatněných a nedořešených restitučních nároků oprávněných osob vztahujících se k převáděnému majetku], řešila způsobem, k němuž dospěl odvolací soud. Pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost s odůvodněním, že jím vymezená právní otázka byla judikatorně vyřešena, ačkoliv je stěžovatel přesvědčen o opaku, zatížil řízení vadou a zasáhl tím podle stěžovatele do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se dále domnívá, že napadené rozhodnutí trpí nedostatečným odůvodněním, neboť z něj není zřejmé, jaké je zodpovězení jím nastolené právní otázky. Pokud Nejvyšší soud pouze uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí závěrům jednotlivých odkazovaných rozhodnutí, považuje stěžovatel v tomto směru rozhodnutí Nejvyššího soudu za neurčité, nepřesvědčivé a nedostatečně zdůvodněné.
III.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání návrhu, musí se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb.), bod 2].
6. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým se z důvodů závisejících na jeho uvážení odmítá dovolání jako nepřípustné, má ve vztahu k dovolacímu řízení vždy povahu konečného rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tudíž je proti němu přípustná ústavní stížnost. Avšak za situace, kdy dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, na něj nelze hledět i jako na rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva, k jehož porušení by eventuálně došlo rozhodnutím odvolacího soudu. V důsledku uvedené kasace totiž nadále pokračuje řízení před obecnými soudy, a tudíž se v jeho rámci lze efektivně domáhat ochrany základních práv a svobod, jež by případně byla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena.
7. Výše uvedená skutečnost, že řízení o žalobě stěžovatele zatím není pravomocně skončeno, vylučuje, aby Ústavní soud, byť toliko z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod, přezkoumával skutkové a právní závěry obecných soudů, a to i pokud jde o právní posouzení věci dovolacím soudem v jeho usnesení, kterým bylo z důvodu nesplnění podmínek podle §237 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu. V tuto chvíli, kdy nelze s jistotou předvídat, zda a v jakém rozsahu se tyto závěry skutečně promítnou do výsledku řízení, by byl totiž jakýkoliv jeho zásah ve výše zmíněném smyslu předčasný. Tím sice, jak bylo uvedeno výše, není vyloučena přípustnost ústavní stížnosti proti takovémuto usnesení dovolacího soudu, rozsah jeho přezkumu se však v takovémto případě v podstatě omezuje na zodpovězení otázky, zda dovolací soud svým závěrem o nepřípustnosti dovolání neodepřel stěžovateli přístup k tomuto soudu, a neporušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. IV. ÚS 3471/14). Výše uvedené kritérium bylo přitom rozhodující i v projednávané věci.
8. Ačkoliv v obecné rovině platí, že usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, může mít za následek porušení práva na soudní ochranu, zejména pokud by Nejvyšší soud vykládal otázku přípustnosti dovolání příliš restriktivně, tedy způsobem, který odporuje smyslu zákonných důvodů přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku [srov. nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) nebo nález ze dne 11. září 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301)], nepovažuje (i s ohledem na omezený rozsah přezkumu v dosud neskončených věcech) Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za porušující právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z odůvodnění napadeného usnesení je totiž zřejmé, že Nejvyšší soud se v něm náležitým způsobem vypořádal s argumentací stěžovatele a vysvětlil, z jakého důvodu nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Rovněž vysvětlil, jaká judikatura byla pro posouzení věci relevantní. V jeho závěrech nelze spatřovat ani prvky svévole ani jakýkoliv jiný exces, který by s ohledem na výše vymezený omezený rozsah přezkumu vytvářel prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu vlastní interpretaci Nejvyšším soudem citovaných rozhodnutí, staví tím Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance, která mu zásadně nepřísluší.
9. Ústavní soud závěrem podotýká, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti bude dán prostor pro přezkum skutkových a právních závěrů obecných soudů, majících vztah k věci samé, teprve v případném řízení o ústavní stížnosti, která bude v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu směřovat proti rozhodnutí, jež bude mít povahu konečného rozhodnutí ve vztahu k soudnímu řízení.
10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu