ECLI:CZ:US:2017:2.US.1577.16.1
sp. zn. II. ÚS 1577/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 11. července 2017 sp. zn. II. ÚS 1577/16 ve věci ústavní stížnosti Petra Macha, zastoupeného Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem Sladkovského 505, Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016 č. j. 8 Cmo 90/2015-149, jímž bylo rozhodnuto ve stěžovatelově nepřítomnosti o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v řízení o žalobě o zaplacení částky 28 819 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na úhradách nákladů spojených se správou domu a plnění poskytovaných s užíváním jednotky, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Společenství vlastníků jednotek P. jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016 č. j. 8 Cmo 90/2015-149 bylo porušeno právo stěžovatele na rovnost účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo stěžovatele na přítomnost při jednání podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Tento rozsudek se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace průběhu řízení
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel tvrdil, že postupem obecného soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na spravedlivý proces a právo na veřejné projednání věci za své přítomnosti, přičemž v obecné rovině došlo k postupu státní moci přesahujícímu zákonné meze ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Předmětem řízení před obecným soudem byla žaloba Společenství vlastníků jednotek P. (nyní vedlejšího účastníka, viz shora) proti stěžovateli o zaplacení částky 28 819 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na úhradách nákladů spojených se správou domu a plnění poskytovaných s užíváním jednotky. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 10. 2014 č. j. 57 Cm 96/2013-114 uložil stěžovateli povinnost zaplatit tuto částku včetně zákonného příslušenství. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval ve druhém stupni Vrchní soud v Praze.
3. Vrchní soud v Praze stěžovateli v průběhu odvolacího řízení doručoval písemnosti prostřednictvím datové schránky, a to včetně předvolání k jednání, které bylo nařízeno na 11. 12. 2015. Toto jednání před odvolacím soudem však bylo na základě žádosti stěžovatele odročeno z důvodu jeho nemoci. Vrchní soud v Praze posléze nařídil jednání na 25. 1. 2016, přičemž změnil způsob doručování a předvolání bylo stěžovateli zasláno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na D. (pozn.: adresa trvalého pobytu). Toto předvolání bylo doručeno vložením do domovní schránky stěžovatele dne 16. 12. 2015. Takto nařízené jednání se před obecným soudem konalo a byl na něm v nepřítomnosti stěžovatele vyhlášen rozsudek.
II. Obsah ústavní stížnosti
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Vrchní soud v Praze nepostupoval podle zákona, jestliže mu předvolání k jednání dne 25. 1. 2016 doručil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, ačkoliv mu mělo být vždy doručováno prostřednictvím jeho datové schránky. Není mu přitom znám důvod, proč mu nebylo předvolání k jednání doručováno prostřednictvím datové schránky. Vrchní soud v Praze tak přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně na jednání, o jehož konání stěžovatel nevěděl, jelikož si zásilku vloženou do poštovní schránky na adrese D. nevyzvedl. Na této adrese se totiž v době předmětného doručování nezdržoval. Stěžovatel tvrdil, že mimo jiné i z důvodu své předchozí špatné zkušenosti s doručováním prostřednictvím České pošty měl zpřístupněnu svou datovou schránku jako fyzická osoba.
5. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že Vrchní soud v Praze svým postupem nerespektoval procesní předpisy, v důsledku čehož se stěžovatel bez svého zavinění nemohl účastnit jednání před tímto soudem. Současně tak podle stěžovatele obecný soud porušil jeho právo na účast při veřejném projednání věci. Stěžovatel měl v úmyslu při jednání využít své právo účastníka řízení tvrdit určité skutečnosti a činit důkazní návrhy, jak to bylo zřejmé i z obsahu jeho odvolání.
III. Vyjádření účastníků řízení
6. Vrchní soud v Praze zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření, v němž uvedl, že "administrativním omylem byla obsílka k jednání v předmětné věci u Vrchního soudu v Praze, nařízenému na 25. 1. 2016, stěžovateli doručována prostřednictvím České pošty na jeho příslušnou adresu". Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření sdělil, že stran merita věci odkazuje na své rozhodnutí a procesní postup odvolací instance při doručování mu nepřísluší komentovat. Vzhledem k obsahu vyjádření nepovažoval Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k případné replice.
IV. Právní posouzení
7. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které požaduje zákon o Ústavním soudu v ustanoveních §29, §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1.
8. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a po zjištěních, jež byla učiněna zejména z obsahu připojeného spisu ve věci samé (průběh doručování stěžovateli), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecný soud v průběhu řízení postupoval contra legem, když mu předvolání k jednání odvolacího soudu konanému dne 25. 1. 2016 bylo doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (na adresu, na níž se nezdržoval), a nikoliv prostřednictvím datové schránky, kterou měl jako fyzická osoba zřízenu a na niž bylo doručováno - s výjimkou výše zmíněného předvolání k jednání - v průběhu celého předchozího řízení.
10. Projednávaná věc spadá do rozsahu ústavně zaručených práv zakotvených v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny je právem každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
11. Ústavní soud konstantně judikuje, že právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 a následujících článcích hlavy páté Listiny nelze interpretovat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, nakolik porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce stran možnosti uplatňovat případně i další procesní práva a konat procesní úkony ve svůj prospěch, přičemž je podstatné, zda se jednalo o podstatné vady s odrazem ve výsledku řízení. Dojde-li v konkrétní věci k naplnění všech těchto faktorů, pak dost dobře nelze učinit závěr, že by řízení bylo spravedlivé jako celek. Není-li účastníku řízení dána možnost např. provést zamýšlený procesní úkon, pak se navíc dostane do nerovného postavení vůči ostatním účastníkům téhož řízení; jeho znevýhodnění implikuje porušení postulátu rovnosti účastníků (rovnosti zbraní), vysloveného v čl. 37 odst. 3 Listiny. V čl. 38 odst. 2 Listiny se mj. zaručuje, aby každý účastník soudního řízení měl příležitost být přítomen projednání své věci, a tak se mohl vyjadřovat k průběhu řízení, k jednotlivým procesním úkonům a sám činit podle své úvahy procesní návrhy a přednášet soudu svá relevantní tvrzení. Lapidárně řečeno, účastníku se umožňuje aktivovat jeho procesní práva poté, co se řádně a včas dozví, že je soudní jednání nařízeno (blíže k témuž např. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 796-798).
12. Z hlediska podústavních předpisů je ve věci rozhodné zejména ustanovení §45 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), jehož předmětem úpravy je způsob, resp. též pořadí při soudním doručování písemností. Podle znění odstavce 1: "Písemnost doručuje soud při jednání nebo jiném soudním úkonu." Podle odstavce 2 téhož ustanovení: "Nedošlo-li k doručení písemnosti podle odstavce 1, doručí ji soud prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, soud ji doručí na žádost adresáta na jinou adresu nebo na elektronickou adresu." Konečně pak podle odstavce 3: "Není-li možné doručit písemnost podle odstavce 2, předseda senátu nařídí doručit ji prostřednictvím a) doručujícího orgánu, nebo b) účastníka řízení či jeho zástupce."
13. Uvedená pravidla doručování byla zavedena tzv. souhrnnou novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. Vedle způsobu doručování krátkou cestou (při jednání či jiném "bezprostředním" úkonu soudu) je jako další v pořadí uveden způsob doručování písemnosti prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Není-li tedy písemnost možné předat účastníku řízení přímo, je soud povinen zjistit, zda nelze písemnost doručit elektronicky prostřednictvím veřejné datové sítě, primárně do datové schránky. Každému, kdo má zpřístupněnu datovou schránku, soud písemnosti tamtéž doručuje, a to aniž by adresát o takové doručení musel žádat nebo soudu sdělovat identifikátor své datové schránky; soud zjišťuje existenci datové schránky z úřední povinnosti. K této otázce se shodně vyjadřují i obecné soudy při své rozhodovací činnosti; například Městský soud v Praze uvedl, že není-li předvolání k jednání účastníku řízení doručováno prostřednictvím datové schránky, kterou má jako fyzická osoba již v době doručování předvolání k jednání zřízenu, nýbrž mu je doručováno prostřednictvím doručujícího orgánu, je takové doručení (nepřevzal-li si účastník zásilku osobně) neúčinné (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2013 sp. zn. 69 Co 379/2013; velmi podrobný výklad tu podává k citovaným pravidlům doručování Jirsa in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. §1-78g občanského soudního řádu. Ed. K. Havlíček, HBT 2014, s. 322-325).
14. V každém případě je pak zapotřebí při konkrétním doručení vycházet z materiálního přístupu k doručování. Podstatné je, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit, a byla tak zachována jeho práva vážící se ke spravedlivému procesu. Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že v případě doručení předvolání stěžovateli k jednání odvolacího soudu konanému dne 25. 1. 2016 skutečně došlo k opuštění dosavadního způsobu doručování stěžovateli do datové schránky; ač ze spisu není patrný důvod, proč se tak stalo, doručováno bylo - vložením do poštovní schránky - na adresu, jež byla sice trvalým bydlištěm stěžovatele (žalovaného), ale z obsahu spisu je patrné, že se v té době stěžovatel na této adrese nezdržoval. Nevyvráceno tak zůstává tvrzení stěžovatele, že se o termínu jednání nedozvěděl, a proto se jej nezúčastnil. Vznikl tak procesní stav, za něhož se stěžovatel ocitl, následkem postupu obecného soudu contra legem, v postavení nevýhodném oproti při jednání přítomné straně žalující, neboť mu byla odňata možnost jakkoli na průběh projednávání věci reagovat. Takto byl porušen ústavní princip (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny) rovnosti účastníků; tito nedisponovali oba rovnými "zbraněmi", resp. rovnými příležitostmi k uplatnění svých procesních práv v intencích zejména §101 odst. 1 o. s. ř. Již samotným způsobem doručení předmětné soudní písemnosti, jenž byl vzhledem ke znění §45 odst. 2 o. s. ř. v rozporu s relevantním skutkovým stavem na straně stěžovatele, došlo ke zmaření jeho účasti při ústním a veřejném jednání před odvolacím soudem. Zásah státní moci do práva stěžovatele tu, opět v ústavní rovině, znamená porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na přítomnost při jednání, z níž vyvěrá reálná možnost uplatnění návazných procesních, případně i hmotněprávních práv účastníka.
V. Závěr
15. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo v rámci ústavních kautel spravedlivého procesu k porušení práva stěžovatele na rovnost účastníků podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny i k porušení jeho práva na přítomnost při veřejném projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu deklaroval uvedená porušení základních práv a ústavní stížností napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016 č. j. 8 Cmo 90/2015-149 zrušil.