ECLI:CZ:US:2017:2.US.1585.17.1
sp. zn. II. ÚS 1585/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele POWER LINK CORPORATION LIMITED, se sídlem v Hongkongu, Unit D, 10/F, China overseas building, 139 Hennessy Road, Wanchai, zastoupeného JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 Nc 5130/2006-66, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 10 Co 571/2016-90, za účasti Okresního soudu v Chomutově a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Okresní soud v Chomutově napadeným usnesením zastavil exekuci ve věci stěžovatele (oprávněný) proti povinnému R. Balážovi pro 132.246 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zrušil výrok o nákladech exekuce a nákladech oprávněného (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit povinnému náklady řízení o návrhu na zastavení exekuce ve výši 300 Kč (výrok III.) a nahradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 605 Kč (výrok IV.). Stěžovatel napadl odvoláním výlučně nákladové výroky (III. a IV.), avšak Krajský soud v Ústí nad Labem je v záhlaví označeným usnesením potvrdil.
3. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve uvádí, že z důvodu procesní opatrnosti podal rovněž dovolání, nicméně s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ("o. s. ř.") je možné, že toto dovolání bude jako nepřípustné odmítnuto. K věci samé stěžovatel namítá, že rozhodčí nález byl v době podání návrhu na zahájení exekuce řádným a vykonatelným exekučním titulem a k tomu nabízí podrobný přehled vývoje judikatury. K překvapivému obratu došlo teprve rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, tedy sedm let po zahájení předmětné exekuce, takže je zjevné, že stěžovatel zastavení exekuce procesně nezavinil a nelze retrospektivně shledávat jeho procesní pochybení, neboť neplatnost předmětných exekučních titulů nemohl v roce 2005 ovlivnit ani předvídat a povinnost uhradit náklady exekuce měla být uložena povinnému, který zavinil podání návrhu na nařízení exekuce.
4. Ústavní soud nejprve konstatuje, že navzdory podanému dovolání ústavní stížnost neodmítl jako nepřípustnou, jelikož je třeba přisvědčit stěžovateli v tom směru, že s ohledem na jednoznačnou dikci ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nejedná o případ, kdy by se měla přípustnost dovolání odvíjet od úvahy Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario). Navíc i k samotné problematice nákladů řízení (soudního i exekučního) se Ústavní soud ve své judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (a to i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení, což však zcela jednoznačně není případ nyní projednávané ústavní stížnosti). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
6. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši (nedosahujícího ani 1.000 Kč), dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnily, když vycházely ze shora citovaného přelomového rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož plyne, že je povinností exekučního soudu zkoumat nikoliv jen existenci rozhodčí doložky, nýbrž i její platnost. To také soudy v nyní rozhodované věci učinily a dospěly k závěru, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena platná rozhodčí doložka, což nezpochybnil ani stěžovatel, který se ostatně odvolal nikoliv proti výroku o zastavení exekuce, nýbrž jen proti jejím nákladům. Názor, podle něhož zastavení řízení zavinil stěžovatel, který podal návrh na její nařízení na základě rozhodnutí, které není způsobilým exekučním titulem, za daných okolností považuje Ústavní soud za ústavně právně zcela akceptovatelný, resp. extrémně nevybočující z pravidel spravedlivého procesu ve smyslu předchozího odstavce.
7. Konečně k námitce, podle níž zmíněný judikatorní odklon provedený Nejvyšším soudem představuje nepřípustně retrospektivní zásah do jeho právní sféry, Ústavní soud pro stručnost připomíná, že se tato situace v právní teorii označuje za tzv. incidentní retrospektivitu, založenou na zásadě, že rozhodneme-li, že existující pravidlo je nesprávné, musíme současně rozhodnout, že bylo nesprávné vždy ["Zásadou ve všech zemích kontinentálního práva (stejně jako v systému common law) je aplikace soudcovsky vytvořené normy na všechny aktuálně před nižšími soudy probíhající kauzy, případně i na všechny žaloby podané po dni vynesení nového precedentu. To platí bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající skutkové podstatě právní normy." BOBEK, Michal, KÜHN, Zdeněk (eds.). Judikatura a právní argumentace. 2. vyd., Praha: Auditorium, 2013, s. 151].
8. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu