ECLI:CZ:US:2017:2.US.1643.17.1
sp. zn. II. ÚS 1643/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Žilky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, se sídlem Nemanická 440/14, 370 10 České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2017 č. j. 25 Co 410/2016-154 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. 8. 2016 č. j. 3 C 58/2016-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 26. května 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také byla porušena zásada rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. 3 C 58/2016-114, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 42 290 Kč z titulu neuhrazení kupní ceny dodaného zboží (brýlí, brýlových obrouček apod.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 24 360,56 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal uzavření kupní smlouvy, nýbrž pouze uzavření smlouvy příkazní ve smyslu §2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. února 2017, č. j. 25 Co 410/2016-154, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně neprokázání uzavření kupní smlouvy. Nesouhlasil však s jeho závěrem ohledně uzavření příkazní smlouvy. V rámci odvolacího řízení nastínil účastníkům předběžný náhled na věc, že závazkový vztah nepovažuje za smlouvu příkazní a ani se neztotožňuje se závěrem o nedostatku pasivní legitimace, pročež následně poučil žalobce ve smyslu §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby označil důkazy k prokázání jeho tvrzení o kupní smlouvě. Žalobce žádné nové důkazy nenavrhl, pouze uvedl, že důkazem by mohly být opakované výslechy žalobce a jeho otce. Ty však odvolací soud neprovedl, neboť tak již učinil soud prvního stupně. Odvolací soud tedy uzavřel, že uzavření kupní smlouvy nebylo prokázáno a za stavu, kdy je žalovaný připraven převzaté zboží vrátit, nelze požadavek žalobce hodnotit ani jako bezdůvodné obohacení žalovaného.
II.
4. Proti oběma rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností. Podle stěžovatele obecné soudy rozhodly v jeho neprospěch, přestože žalovaný nepředložil žádné relevantní důkazy a pouze předkládal ničím nepodložená tvrzení, zatímco adekvátní důkazy prokazující stěžovatelovu argumentaci obecné soudy zcela evidentně ignorovaly. Soud prvního stupně navíc stěžovatele procesně diskriminoval, například odmítnutím odročení jednání z důvodu kolize s jiným jednáním jeho právního zástupce. Ohledně soudního jednání dne 30. srpna 2016 navíc nebyl vůbec obeslán, ač byla v protokolu uvedena jeho omluvená neúčast. Na jednání poté nebyla ani čtena jeho výpověď. V těchto skutečnostech spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále rozsáhle polemizuje se závěry obecných soudů ohledně toho, že nebyla uzavřena kupní smlouva a rozporuje hodnocení potvrzení převzetí zboží žalovaným obecnými soudy. Z odůvodnění napadených rozsudků dle stěžovatele nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozsudky jsou tak podle jeho názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. června 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), ze dne 17. září 2007 sp. zn. IV. ÚS 1007/07 (N 145/46 SbNU 421) a ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)]. K zásahu do práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele zejména nesprávným právním posouzením věci vycházejícím z nesprávného hodnocení důkazů, které neodpovídá skutkové podstatě věci, i tím, že z odůvodnění rozsudků není zřejmé, jaká konkrétní ustanovení zákona vedla k zamítnutí žaloby. Soudy prý zřejmě postupovaly podle zrušeného obchodního zákoníku, nikoli dle účinné úpravy. Skutkové zjištění soudu kromě toho nemá oporu v provedeném dokazování.
III.
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti pro něj nepříznivému závěru o neprokázání uzavření kupní smlouvy, přičemž namítá, že on svá tvrzení prokázal adekvátními důkazy, ale žalovaný nepředložil důkazy žádné. Na tomto místě je třeba poukázat na zásadu projednací, která v občanském soudním řízení vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Účastníci řízení jsou tak povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a zároveň označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Žaloba stěžovatele byla přitom zamítnuta, neboť se mu i přes poučení, jež se mu dostalo v rámci odvolacího řízení, nepodařilo prokázat uzavření kupní smlouvy. Pokud stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nesprávně resp. v jeho neprospěch hodnotil důkazy ohledně uzavření kupní smlouvy, jde o pouhou polemiku s hodnocením důkazům a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními, která nemá potřebný ústavněprávní přesah. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému [srov. např. usnesení ze dne 31. října 2006 sp. zn. III. ÚS 144/06, ze dne 10. března 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10 či ze dne 8. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. K takovým závěrům však Ústavní soud při posuzování této věci nedospěl. Napadené rozsudky obsahují srozumitelné, logické, přehledné a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů soudy učinily a jak věc právně posoudily.
8. Stěžovatel rovněž namítal, že byl postupem soudu prvního stupně diskriminován, když žádosti protistrany o odročení jednání bylo vyhověno automaticky, ale jeho žádosti nikoliv, popř. že soud prvního stupně nepřesně protokoloval. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu, který si vyžádal od Okresního soudu v Domažlicích, na jednání konaném dne 30. srpna 2016, z něhož se právní zástupce stěžovatele omluvil pro kolizi s jiným jednáním a požádal o odročení jednání z důvodu nemožnosti zajištění substituce, ale vyhověno mu nebylo, byla toliko přečtena výpověď otce žalobce, kterou učinil dříve u dožádaného Okresního soudu v Českých Budějovicích a rovněž byly přečteny závěrečné návrhy jak žalobce, tak žalovaného. Žádné další procesní návrhy nebyly účastníky řízení před tímto jednáním předloženy a rovněž nebylo ani prováděno při tomto jednání žádné dokazování. Z uvedeného je zřejmé, že i když nebyl postup Okresního soudu v Domažlicích, který nevyhověl žádosti právního zástupce stěžovatele o odročení jednání a nepřečetl výpověď stěžovatele, zcela korektní, nedošlo k natolik závažné újmě na jeho procesních právech, která by mohla vést Ústavní soud k případnému kasačnímu zásahu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].
9. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu