ECLI:CZ:US:2017:2.US.1644.17.1
sp. zn. II. ÚS 1644/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, AK se sídlem Příkop 2a, Brno proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 č. j. 3 Tdo 1577/2016-28, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 7 To 271/2016 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016 č. j. 1 T 160/2015-1101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Kromě toho tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů vedla k porušení principu nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny) a principu ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny). Navrhl, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let. Pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Současně mu uložil peněžitý trest ve výši jednoho milionu korun s náhradním trestem odnětí svobody v délce jednoho roku. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Brně zrušil rozsudek městského soudu v celém výroku o trestu a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let. Výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let.
3. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "finanční úřad") v dříve vedeném daňovém řízení vydal dodatečné platební výměry na daň z příjmu právnických osob, kterými doměřil daň společnosti s ručením omezeným, jejímž jednatelem a společníkem byl i stěžovatel. Finanční úřad této společnosti uložil také povinnost uhradit penále. Odvolací finanční ředitelství dne 4. 4. 2016 zamítlo odvolání proti těmto výměrům a potvrdilo rozhodnutí finančního úřadu. Dodatečné platební výměry odpovídaly třem ze šesti skutků výroku o vině napadeného rozsudku městského soudu.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Namítal, že skutková zjištění soudů obou stupňů byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dále namítl, že právní posouzení celé věci nebylo správné vzhledem k nedostatku subjektivní stránky trestného činu. Předchozí postih v rámci daňového řízení navíc založil překážku věci rozhodnuté a znamená dvojí postih. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nelze opřít o námitky, ve kterých dovolatel namítá nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, pokud současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními městského soudu, která se stala podkladem napadeného rozsudku krajského soudu, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Námitku porušení principu ne bis in idem Nejvyšší soud shledal nedůvodnou. Za zásadní považoval skutečnost, že sankce v podobě daňového penále byla vyměřena jiné osobě, než proti které se vedlo trestní řízení, byť jde o společnost, ve které tato trestně stíhaná osoba figurovala. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se skutkové závěry obecných soudů se opírají o jednostranně hodnocené důkazy. Vznikl extrémní nesoulad obsahu provedených důkazů se závěry obecných soudů. Ty nectily zásadu in dubio pro reo. Porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny stěžovatel spatřuje v současném postihu ze strany finanční správy a ústavní stížností napadeném potrestání v rámci trestního řízení. Podle názoru stěžovatele se jedná o zakázaný dvojí postih za stejnou věc, protože uložené penále je trestní sankcí. Nejvyšší soud sice dospěl k závěru, že se o dvojí postih nejedná, protože penálem byla postižena právnická osoba a nikoli přímo stěžovatel jako fyzická osoba. Takovýto pohled však stěžovatel považuje za nesprávný. V kritickou dobu byl jednatelem dané společnosti i jejím společníkem. Postih společnosti byl tudíž i postihem stěžovatele. Postiženi byli i další jeho rodinní příslušníci. V takovýchto případech se jedná o postih rovný trestnímu postihu. Výklad, že se nejedná o dvojí postih, je výkladem příliš formalistickým. Je totiž zřejmé, že pokud je souzená osoba zároveň majitelem nebo společníkem právnické osoby je i ona postižena sankcí.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně. Námitky stěžovatele však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
9. K námitce porušení principu ne bis in idem Ústavní soud uvádí, že závěry Nejvyššího soudu z pohledu ústavního práva zcela obstojí. Tento princip na ústavněprávní úrovni zakotvuje kromě čl. 40 odst. 5 Listiny i čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Aby se podle něj princip ne bis in idem uplatnil a zabránil tak dvojímu trestnímu postihu ve stejné věci, musí být splněny tři podmínky: a) totožnost trestané osoby, b) duplicita sankčních řízení a c) totožnost skutků, o nichž je rozhodováno (viz stanovisko generálního advokáta Soudního dvora EU Manuela Campos Sánchez-Bordony ze dne 12. 1. 2017 ve věci C-217/15 a C-350/15, Orsi a Baldetti, bod 32). Je-li sankce nejdříve uložena korporaci, jejíž společník je následně pro "stejný" skutek trestně stíhán, pak není splněna první podmínka pro použití principu ne bis in idem (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 4. 2017 ve věci C-217/15 a C-350/15, Orsi a Baldetti, bod 22). K závěru, že v případě současného trestání obchodní korporace a jejího společníka za daňové delikty spočívající na stejných skutkových základech nejde o "idem" (tedy stejnou věc), stvrdil ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 20. 5. 2014 ve věci Pirttimäki proti Finsku, stížnost č. 35232/11, §51). Dřívější uložení sankce v podobě daňového penále společnosti s ručením omezením, jejímž byl stěžovatel jednatelem a společníkem, proto nemůže tvořit překážku pro trestní postih samotného stěžovatele za související zkrácení daně (situace by se mohla lišit v případě společníků veřejných obchodních společností či komplementářů komanditních společností). Námitka porušení principu ne bis in idem je proto nedůvodná.
10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu