ECLI:CZ:US:2017:2.US.1684.17.1
sp. zn. II. ÚS 1684/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve Věznici Mírov, právně zastoupeného Mgr. Pavlou Henzelovou, advokátkou, AK se sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017 č. j. 3 To 90/2017-90 a č. j. 3 To 363/2016-275 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 12. 2016 č. j. 28 PP 270/2008-261 a ze dne 5. 10. 2016 č. j. 28 PP 270/2008-244 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Kromě toho tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na bezplatnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Stěžovatel byl v lednu 2009 podmíněně propuštěn z výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") mu současně stanovil zkušební dobu v délce šesti let a povinnost podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestnou činností. Zkušební doba uplynula dne 19. 1. 2015. Během této zkušební doby stěžovatel spáchal další trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen.
3. Výše uvedeným usnesením ze dne 5. 10. 2016 okresní soud rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, protože se ve zkušební době neosvědčil. Byl pravomocně uznán vinným pro spáchání rozsáhlé majetkové trestné činnosti, za což mu trestní soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 11 let. Okresní soud sice neučinil do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ale v tomto případě podle něj nenastala zákonná domněnka podle §91 odst. 3 trestního zákoníku, že trest byl vykonán. Okresní soud rozhodnutí učinit nemohl, protože dbal zásady presumpce neviny. Stíhání stěžovatele pro spáchání rozsáhlé majetkové činnosti běželo až do 21. 7. 2016. Sám stěžovatel zavinil, že okresní soud nemohl rozhodnout podle §91 odst. 1 trestního zákoníku, protože ve zkušební době spáchal další trestný čin, o němž bylo třeba nejprve rozhodnout. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Ten ji výše uvedeným usnesením ze dne 8. 3. 2017 zamítl a zcela se ztotožnil se závěry okresního soudu, který jen stěží mohl rozhodnout o neosvědčení se ve zkušební době, pokud odsouzený spáchal trestnou činnost, ale nebyl za ni zatím pravomocně odsouzen. Stěžovatel si musel být vědom, že je zcela klíčové pro jeho osvědčení se, aby se v průběhu zkušební doby nedopustil další trestné činnosti. Pokud by okresní soud rozhodl o jeho neosvědčení se, šlo by v tomto případě o rozpor se zásadou presumpce neviny.
4. Dále okresní soud svým výše specifikovaným usnesením ze dne 29. 12. 2016 rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu, o níž žádal. Okresní soud uvedl, že tento nárok je odůvodněn, jestliže obviněný nemá prostředky z vážných důvodů nikoli přechodné povahy. U osob práce a výdělků schopných není nedostatek finančních prostředků sám o sobě podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Stěžovatel je ve věznici pracovně zařazen. Podle okresního soudu jsou celková hospodářská situace stěžovatele a současný nedostatek finančních prostředků důsledkem jeho vlastního chování, nikoliv objektivních skutečností. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Krajský soud ji neshledal důvodnou. Uvedl, že institut bezplatné obhajoby řeší situace, ve kterých se obžalovaný nezaviněně dostal do tíživé finanční situace. Podle krajského soudu by se mělo jednat o situaci trvalejšího rázu. Bude se tak jednat především o důchodce, invalidní občany a osoby dlouhodobě bez své viny nezaměstnané. Podle názoru krajského soudu měl stěžovatel vzhledem k opakované majetkové trestné činnosti dostatek energie na zajišťování finančních prostředků. Krajský soud doporučil, aby stěžovatel vyvinul v budoucnosti větší úsilí obstarávat si řádně finanční prostředky nejen na svoji obživu, ale i na úhradu svých dluhů.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že daná rozhodnutí vedla k porušení jeho základních práv. Právo na obhajobu má být zajištěno všem, tedy jak osobám nemajetným, tak majetným. V jeho případě obecné soudy rozhodovaly o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu čistě formalisticky a jejich odůvodnění je strohé. Svoji nemajetnost stěžovatel dokládá tím, že mu Česká advokátní komora musela určit obhájce, který nemá právo na odměnu. Dále tvrdí, že rozhodnutí o vykonání zbytku trestu jsou nezákonná a protiústavní. Má za to, že dne 19. 1. 2016 v souladu s trestním zákoníkem nastala fikce, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění. Podle jeho názoru okresní soud mohl rozhodnout o tom, že má vykonat zbytek trestu, ještě za běhu zkušební doby, tj. před 19. 1. 2015. Navíc se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí o vykonání zbytku trestu jsou předčasná. Okresní a krajský soud založily své rozhodnutí na rozhodnutích krajského soudu a Vrchního soudu v Olomouci, proti kterým ale stěžovatel podal dovolání. Tvrdí, že se trestného činu nedopustil, a tak ani nemohl porušit podmínky podmíněného propuštění.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Obecné soudy rozhodly, že stěžovatel musí vykonat zbytek trestu odnětí svobody, protože se ve zkušební době neosvědčil. Dále rozhodly, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu, resp. na obhajobu za sníženou odměnu. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2018
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu