ECLI:CZ:US:2017:2.US.1699.17.1
sp. zn. II. ÚS 1699/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dana Richtera, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, AK se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. března 2017 č. j. 5 NZN 406/2017-18, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. prosince 2016 č. j. 1 VZN 1909/2016-12, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 3 KZN 1113/2016-16, sdělení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 2. září 2016 sp. zn. 2 ZN 289/2016 a proti vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení, č. j. KRPA-102826-2/TČ-2016-001271 ze dne 16. května 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 6. 2017, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená vyrozumění, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Podle obsahu ústavní stížnosti podal stěžovatel Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 trestní oznámení, neboť byl na jeho osobu činěn nátlak a stěžovateli bylo vyhrožováno ze strany třetích osob, aby se vzdal své funkce zastupitele Městské části Praha 2, a to pod pohrůžkou jeho odvolání ze spolku Občané za spokojené bydlení, o. s., a dále pod pohrůžkou, že jinak nebude nájemníkům bytů v domě v Praze umožněno, aby si dům od Městské části Praha 2 odkoupili. V předmětném trestním oznámení stěžovatel podle svého názoru dostatečně specifikoval, které osoby na něj činí nátlak a vyhrožují mu, aby jednal určitým způsobem s tím, že pokud se stěžovatel tomuto nátlaku nepodvolí, bude to mít nejen pro stěžovatele, ale i další nájemníky, závažné následky. Je tedy podle něho zřejmé, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle ustanovení §175 trestního zákoníku byly splněny.
3. Dne 30. října 2015 stěžovatel převzal vyrozumění státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, podle kterého nejsou v dané věci dány důvody pro zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Protože stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil, podal postupně podněty k výkonu dohledu ke všem v záhlaví uvedeným státním zastupitelstvím. Konečným vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ") ze dne 28. 3. 2017 pak stěžovateli bylo sděleno, že "kontrola skončené věci nebude nařízena". Při posuzování kritérií pro nařízení kontroly podle §12 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se státní zástupce NSZ ztotožnil se závěry státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Městského státního zastupitelství v Praze, kteří byli činní v předmětných věcech. Z podání stěžovatele, trestních oznámení a dalších listin nevyplývají skutečnosti, které by bylo nutné podle §158 odst. 3 trestního řádu objasňovat či prověřovat z toho hlediska, zda důvodně nasvědčují tomu, že byly spáchány trestné činy vydírání podle§175 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku, případně jiné delikty trestněprávní povahy. Dále v odůvodnění vyrozumění NSZ uvedlo, že "vzhledem k charakteru předmětné věci a námi zjištěným skutečnostem lze kontrolu nadvakrát uskutečněnou pod sp. zn. 3 KZN 1183/2015 a pod sp. zn. 3 KZN 1113/2016 v rámci výkonu dohledu Městským státním zastupitelstvím v Praze, které je ve vztahu k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 bezprostředně vyšším státním zastupitelstvím, považovat za dostačující a splnivší zákonem předpokládaný účel. Závěr policejního orgánu o nenaplnění znaků základních skutkových podstat v úvahu přicházejících trestných činů potvrzený jednak v rámci činnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, a jednak v rámci dohledu vykonaného Městským státním zastupitelstvím v Praze, nevykazuje známky vadného právního posouzení a je věcně i logicky obhajitelný".
4. Stěžovatel se domnívá, že postup orgánů činných v trestním řízení nelze považovat za dostatečný a že tímto postupem bylo porušeno jeho základní právo na účinné vyšetřování.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz).
7. Z ústavní stížnosti pak vyplývá, že se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
8. Uvedené právo není tedy v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, osobní svobodu, apod. - viz blíže nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16), kde poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).
9. V případě stěžovatele se věcí zabývaly jak policejní orgány, tak všechny stupně soustavy státního zastupitelství. Lze tedy dovodit, že věc byla mnohokrát přezkoumána z hlediska, zda existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu, jak jej popisoval stěžovatel ve svých podáních. Podle Ústavního soudu je z obsahu stěžovatelem rozporovaných vyrozumění zřejmé, že orgány činné v trestním řízení věnovaly hodnocení skutkového stavu příkladný prostor, věc posuzovaly pečlivě a své závěry dostatečně odůvodnily. Odlišný právní názor, resp. odlišné hodnocení důkazů, než je názor stěžovatele, nezakládá porušení jeho ústavních práv.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými vyrozuměními, respektive postupem orgánů činných v trestním řízení, došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu