ECLI:CZ:US:2017:2.US.1728.16.1
sp. zn. II. ÚS 1728/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Vasila Blaňára, zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Janáčkovo nábř. 57, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 č. j. 28 Cdo 4159/2015-143 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2015 č. j. 15 Co 162/2015-112 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci. Jako žalovaného označil stěžovatel, v řízení o vydání nároku z bezdůvodného obohacení za bezplatné užívání nemovitosti, pana Leoše Schreinera (dále jen "žalovaný"). Obecné soudy však dospěly k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován a žaloba měla směřovat vůči nájemci nemovitostí, tj. Klubu Rabštejn, který je má v nájmu od původního vlastníka A. D. Holding s. r. o. Právě posledně jmenovaný byl rozhodnutím soudu zavázán nemovitosti v roce 2009 vydat stěžovateli v důsledku uznaného restitučního nároku stěžovatele. Podle stěžovatele je to však žalovaný, kdo nemovitosti užívá, přičemž svůj názor opírá zejména o korespondenci s žalovaným, který projevil zájem nemovitosti odkoupit. Stěžovatel namítá judikatorní odklon obecných soudů od konstantní judikatury ohledně pasivní legitimace jedině účastníka neplatné smlouvy, s čímž spojuje neočekávanou změnu skutečností rozhodných pro spor.
2. Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 17. 2. 2015 č. j. 3 C 218/2012-90, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 336 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaný se měl na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatit tím, že bezplatně užíval nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele (na základě nájemní smlouvy s původním vlastníkem), a to od 1. 10. 2010, kdy mu byly vydány na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 4 C 98/2003 o jeho návrhu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, do 31. 8. 2012 (osobou povinnou k vydání předmětných nemovitostí byla A. D. Holding s. r. o.). Krajský soud konstatoval, že žalovaný by byl pasivně legitimován v řízení jedině v případě, kdyby došlo k takové právní skutečnosti, na jejímž základě by žalovaný předmětné nemovitosti užíval přímo ve vztahu ke stěžovateli jako nově zapsanému vlastníkovi těchto nemovitostí. Stěžovatel přitom takový stav odvozoval od korespondence s žalovaným. Již soud prvního stupně uzavřel, že dopis ze dne 7. 6. 2012 nemůže být důkazem o uzavření dohody o užívání nemovitostí - mezi účastníky nedošlo ke shodě o jejím obsahu stran výše nájemného či kupní ceny a podmínek její úhrady. Z obsahu vzájemné korespondence neplyne ani užívání nemovitostí výlučně žalovaným, když se v něm hovoří též o jiných subjektech. Nelze opomenout ani skutečnost, že předmětný dopis pochází až ze samého konce žalovaného období.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že námitky stěžovatele jsou spíše otázkami skutkovými a současně připomněl judikaturu zabývající se otázkou bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění na základě neplatné smlouvy, kdy jsou ve vzájemném poměru - jde-li o restituční povinnost k vydání bezdůvodného obohacení - její účastníci. Na závěr dodal, že způsobilým dovolacím důvodem není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při posouzení věci vycházel odvolací soud. Obdobně nelze napadat sni samotné hodnocení důkazů soudem nižší instance.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Z textu ústavní stížnosti stěžovatele plyne jeho nesouhlas jednak s postupem nalézacích soudů v posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného a dále se skutkovými závěry obecných soudů.
6. Stěžovatel shodně s nalézacími soudy argumentuje zejména judikaturou Nejvyššího soudu - rozsudkem ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 33 Odo 1230/2006. V tomto směru však Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o skutkově totožnou věc. V rozhodnutí Nejvyššího soudu šlo o užívání nemovitosti bez právního důvodu, kdy žalovaná společnost (povinná k vydání bezdůvodného obohacení) očekávala rozhodnutí soudu o určení jejího vlastnictví k nemovitostem. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla přesvědčena o svém výlučném vlastnictví, uzavřela s jinou fyzickou osobou ústní dohodu, na jejímž základě došlo z její strany k bezplatnému užívání části nemovitostí. Přestože žalované nesvědčil platný titul k užívání sporných budov, disponovala s nimi - část z nich sama užívala a část jich přenechala do bezplatného užívání třetí osobě. Znemožňovala tak výkon spoluvlastnických práv žalobců a za toto užívání žalobcům nic neplatila. V nyní posuzované věci však žalovaný nemovitosti z pohledu právního sám neužívá (faktické užívání je v této věci otázkou dokazování před obecnými soudy, viz níže), v nájmu je má Klub Rabštejn, a to na základě nájemní smlouvy s původním vlastníkem nemovitostí (před jejich vydáním stěžovateli po uznání jeho restitučního nároku). Pokud by tedy mělo být zmiňované rozhodnutí aplikováno na danou věc, byl by to Klub Rabštejn, potažmo dokonce původní vlastník A. D. Holding s. r. o., který by byl povinný k vydání bezdůvodně nabytých finančních prostředků od 1. 10. 2010. Jakkoli Ústavní soud nechce popřít roli fakticity užívání nemovitostí v této věci, skutkové závěry zde dost dobře - provádí ústavní přezkum - nemůže činit. Jde navíc v podstatě o uspořádání a tvrzený nárok z "porestitučního" právního stavu.
7. Bezdůvodným obohacením je podle právních předpisů ve spojení s ustálenou rozhodovací praxí majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů; bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 relevantního občanského zákoníku. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli; spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Jestliže bezdůvodné obohacení spočívá v užívání nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a třetí osobou, tak o prospěch získaný plněním bez právního důvodu se v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož vzájemnou restituční povinnost podle §457 občanského zákoníku mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalovanému proto stěžovatel aktivně legitimovaným subjektem není. K uvedeným závěrům dospěly v nyní posuzované věci obecné soudy.
8. Obecné soudy v průběhu řízení provedly řadu důkazů jak ve vztahu k návrhům stěžovatele, tak i žalovaného. Vycházely přitom mj. i z korespondence stěžovatele s žalovaným, jejímž předmětem byl plánový prodej nemovitostí žalovanému a uzavření nájemní smlouvy. Ústavní soud nemůže odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel, přestože jeho vlastnické právo bylo určeno rozhodnutím obecných soudů a zapsáno do příslušného registru počínajíc datem 1. 10. 2010, korespondenci se stěžovatelem o uzavření nájemní smlouvy vedl až téměř po uplynutí dvou let v roce 2012. Krom toho obecné soudy dospěly ohledně skutkových zjištění k závěru, že účastníkem neplatné nájemní smlouvy o nájmu předmětných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele byl Klub Rabštejn, nikoliv stěžovatel, na straně jedné a původní vlastník nemovitostí A. D. Holding s. r. o., na straně druhé. Pouze tyto subjekty tudíž mohly být účastníky řízení před obecnými soudy a osobami povinnými ve vztahu ke stěžovateli, ať již úhradou nájemného či povinnosti vyklidit a předat nemovitost stěžovateli.
9. Ve vztahu k námitce stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je svým obsahem pokračující polemikou s rozhodováním obecných soudů. Uvedenému závěru svědčí též samotný obsah ústavní stížnosti, kdy stěžovatel argumentuje prakticky jen skutkovými okolnostmi případu a jeho ústavněprávní argumentace se omezuje toliko pouze na jeden odstavec předcházející petitu stížnosti. Námitky stěžovatele tak postrádají ústavněprávní dimenzi. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy jednoznačně vysvětlily důvody pro svá rozhodnutí. Stěžovatel podáním ústavní stížnosti pravděpodobně očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud však připomíná, že v předmětné věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
10. Stěžovatel ústavní stížností brojí rovněž proti posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem. Ústavní soud proto doplňuje, že Nejvyšší soud vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity. Toto odůvodnění je racionální a srozumitelné, a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
11. Ústavní soud nad rámec hodnocení uvedeného v přechozím bodu připomíná též svůj nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, podle něhož ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Dovolání má povahu mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Přípustnost dovolání poté závisí na splnění předpokladů uvedených v §237 občanského soudního řádu, tedy na výsledku dovolacího řízení. Právě z tohoto důvodu lze v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost spatřovat realizaci uvážení dovolacího soudu.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá též porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Základním předpokladem pro možnost domáhat se ochrany vlastnictví, v tomto případě nezvýšení majetkového prospěchu v rámci pronájmu nemovitostí v jeho vlastnictví, je legitimní očekávání, resp. ochrana právní jistoty stěžovatele. Legitimní očekávání je integrální součástí ochrany majetkových práv podle Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, tedy ochrany nároku, na jehož naplnění má oprávněný přinejmenším právě legitimní očekávání. Ústředním pravidlem při posuzování existence takovéhoto legitimního očekávání je důraz na konkrétní a individuální okolnosti případu, které by ve svém souhrnu měly založit legitimní očekávání jako majetkový zájem chráněný čl. 1 Dodatkového protokolu [srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I., a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 303 (bod 13.)].
13. Stěžovatel se vlastníkem předmětných nemovitostí stal poté, co byl uznán jeho restituční nárok. Jeho dalším logickým krokem měl být (a částečně též byl) zájem o předmětné nemovitosti a vypořádání se s jejich předchozím vlastníkem. V takovém případě by však vyšlo najevo, že nemovitosti jsou v nájmu Klubu Rabštejn na základě nájemní smlouvy, a bylo nutné činit další kroky směřující buď k uzavření nové nájemní smlouvy se stejným či jiným subjektem, případně k prodeji nemovitostí či jejich užívání samotným stěžovatelem. Takové kroky však stěžovatel činil až po téměř dvou letech, a to ve vztahu k žalovanému, který nikdy nebyl formálním účastníkem (stranou) nájemní smlouvy. Přestože stěžovateli nelze upřít právo předmět jeho vlastnictví užívat, což s sebou nese i právo brát z něj užitky (zde v podobě nájemného), je zapotřebí svá práva vymáhat proti subjektu k tomu povinnému. Jestliže tomu tak není, není možné dospět k závěru o porušení práva na ochranu vlastnictví ze strany obecných soudů či neposkytnutí ochrany jeho právní jistotě (legitimnímu očekávání) ve smyslu výše uvedeném.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v nyní projednávané věci v souladu s ústavními principy a s požadavky spravedlivého (řádného) procesu, a že řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí lze hodnotit jako odpovídající principům obsaženým v části páté Listiny. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu