ECLI:CZ:US:2017:2.US.1740.16.1
sp. zn. II. ÚS 1740/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Peněžní dům, spořitelní družstvo, adresa Havlíčkova 1221, 686 01 Uherské Hradiště, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, se sídlem Blatenská 3218/83, 430 01 Chomutov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č. j. MSPH 59 INS 27283/2015-B-20, jímž byla potvrzena volba zástupce věřitelů [zápis se schůze věřitelů bod Ad 3), výrok I)] a jímž nebyla stěžovateli přiznána hlasovací práva [zápis ze schůze věřitelů bod Ad 2)], jakož i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že stěžovateli nebylo v důsledku nepřiznání hlasovacích práv umožněno hlasovat o potvrzení nebo odvolání insolvenční správkyně [usnesení schůze věřitelů ze dne 29. března 2016 obsažené v zápise ze schůze věřitelů bod Ad 4)], spojené s návrhem na vyslovení příkazu na svolání nové schůze věřitelů za účelem rozhodnutí o odvolání a ustanovení insolvenčního správce, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. et Mgr. Martiny Stínkové, se sídlem T. G. Masaryka 346, 272 01 Kladno, insolvenční správkyně dlužníka Property Mojmírova 11, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace okolností projednávané věci a napadených usnesení
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž namítá jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v tom, že mu nebylo umožněno hlasovat o potvrzení nebo odvolání insolvenční správkyně.
2. V rámci insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 27283/2015 (dále též "insolvenční soud") na majetek dlužníka Property Mojmírova 11, a. s. bylo na den 29. března 2016 nařízeno přezkumné jednání za účelem přezkoumání přihlášených pohledávek. Na přezkumné jednání nebyla zařazena přihláška pohledávky věřitele č. 3 (stěžovatele), neboť z důvodu jejího pozdního doplnění stěžovatelem nemohl být vypracován a v předstihu zveřejněn přezkumný list. Pohledávka stěžovatele spolu s částí pohledávky věřitele č. 13 (Jaroslav Lískovec) byla proto přesunuta do zvláštního přezkumného jednání, jehož termín byl stanoven na 25. dubna 2016.
3. Po výše uvedeném přezkumném jednání se konala rovněž dne 29. března 2016 schůze věřitelů. Vzhledem k tomu, že pohledávka stěžovatele nebyla na přezkumném jednání zjištěna, přistoupil insolvenční soud k přezkoumání hlasovacích práv stěžovatele (na základě jeho návrhu) podle §51 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Předtím než insolvenční soud přistoupil k vlastnímu rozhodnutí o hlasovacích právech stěžovatele, insolvenční správkyně uvedla, že popírá celou přihlášenou pohledávku stěžovatele z důvodu její neplatnosti, přičemž své stanovisko zaslala insolvenčnímu soudu ke zvláštnímu přezkumnému jednání. Pohledávku stěžovatele popřel rovněž věřitel č. 13 s tím, že důvody uvedl v popření pohledávky. Na to reagoval stěžovatel tvrzením, že u popřené pohledávky nemůže jít o absolutní neplatnost, nýbrž pouze o relativní neplatnost, které se může domáhat jen přihlášený věřitel. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 29. března 2016, č. j. MSPH 59 INS 27283/2015-B-20 [zápis ze schůze věřitelů bod Ad 2)], hlasovací právo stěžovateli nepřiznal.
4. Usnesením téhož soudu ze stejného dne [usnesení č. j. MSPH 59 INS 27283/2015-B-20 (zápis ze schůze věřitelů bod Ad 3), výrok I)] byla potvrzena volba zástupce věřitelů (věřitelé, kteří měli právo hlasovat, tzn. věřitelé č. 12 a 13, zvolili zástupcem věřitelů věřitele č. 13) a zvolenému věřitelskému orgánu bylo uloženo, aby do 5 dnů sdělil fyzickou osobu, která bude jeho jménem ve věřitelském orgánu jednat [usnesení č. j. MSPH 59 INS 27283/2015-B-20 (zápis ze schůze věřitelů bod Ad 3), výrok II)].
5. Konečně usnesením schůze věřitelů ze dne 29. března 2016, obsaženém v zápise ze schůze věřitelů pod bodem Ad 4), byla insolvenční správkyně ustanovená insolvenčním soudem ponechána ve funkci, když žádný z přítomných věřitelů, jimž bylo umožněno hlasovat, insolvenční správkyni odvolávat nehodlal.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví citovaným usnesením. Kromě toho brojí i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který má spočívat v tom, že v důsledku nepřiznání hlasovacích práv napadenými usneseními nebylo možné hlasovat o potvrzení nebo odvolání insolvenční správkyně. Vyslovuje přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná, přestože jde o nemeritorní rozhodnutí a řízení ve věci samé dosud neskončilo. V této souvislosti poukazuje na stanovisko pléna ze dne 21. dubna 2015 sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963) či stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS - st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859). Zrušením usnesení, kterým se potvrzuje volba zástupce věřitelů, by se stěžovateli otevřela cesta k novému rozhodnutí o jeho hlasovacích právech. Napadeným rozhodnutím vytýká nedostatek odůvodnění, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Za závažné omezení vlivu na insolvenční řízení považuje tu skutečnost, že mu na první schůzi věřitelů bylo odepřeno hlasovací právo bez poskytnutí náležitého odůvodnění. Takové rozhodnutí je podle jeho názoru nepřezkoumatelné [srov. např. nález ze dne 17. září 2007 sp. zn. IV. ÚS 1007/07 (N 145/46 SbNU 421)]. Dále odkázal na nálezy ze dne 3. září 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219) a ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1824/13 (N 132/73 SbNU 971), které se zabývají totožnou problematikou, jakož i na výše citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/15.
III.
Rekapitulace vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
8. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti popisuje události, jež předcházely přezkumnému jednání, které se konalo dne 29. března 2016, jakož i na ně navazující schůzi věřitelů, na níž byla přijata napadená usnesení. V této souvislosti uvádí, že o hlasovacím právu stěžovatele, jehož pohledávka dosud nebyla zjištěna, se rozhodovalo podle §51 odst. 3 insolvenčního zákona na základě jeho vlastního návrhu ze dne 21. března 2016. Vycházeje ze stanoviska insolvenčního správce, který prohlásil, že bude pohledávku stěžovatele popírat z důvodu absolutní neplatnosti uvěrové smlouvy a z návrhu právního zástupce věřitele č. 13 Jaroslava Lískovce, aby stěžovateli nebylo hlasovací právo přiznáno, soud hlasovací právo stěžovateli nepřiznal. Vzhledem k tomu, že uvedené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, proti němuž není odvolání přípustné, není v protokole zachyceno jeho odůvodnění, které však vyplývá z vyjádření insolvenčního správce a věřitele č. 13, s nimiž se soud ztotožnil. Pokud by stěžovatel nenavrhl rozhodování o svém hlasovacím právu, nemuselo se k němu přistupovat a mohl by hlasovat bez dalšího.
9. Insolvenční správkyně dlužníka Property Mojmírova 11, a. s., jakožto vedlejší účastnice řízení, ve vyjádření předně uvádí, že ústavní stížnost proti usnesení, jímž nebylo přiznáno hlasovací právo, není přípustná. Ústavní stížnost proti usnesení, jímž byla potvrzena volba zástupce věřitele podle §57 odst. 3 insolvenčního zákona, považuje za nedůvodnou. Toto usnesení by mohlo mít za následek porušení ústavně zaručeného práva pouze z důvodu nesprávného postupu insolvenčního soudu, který jeho přijetí předcházel. To však ve stávajícím případě nenastalo. V této souvislosti zdůrazňuje, že v rámci přezkumného jednání dne 29. března 2016 nebyla přezkoumána pohledávka stěžovatele, a to z toho důvodu, že nebyl dodržen zákonný termín zveřejnění listů seznamu pohledávek v insolvenčním rejstříku před konáním přezkumného jednání (§189 odst. 3 insolvenčního zákona), když stěžovatel před tím, než byla jeho pohledávka zjištěna, změnil její výši.
10. Stěžovatel v poměrně obsáhle pojaté replice opakuje, že se insolvenční soud dopustil kvalifikovaného pochybení při rozhodování o hlasovacích právech, jak má na mysli stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/2015. Insolvenčnímu soudu vytýká, že nerespektoval přednostní aplikaci §51 odst. 1 insolvenčního zákona před §51 odst. 3 insolvenčního zákona. Vyjadřuje přesvědčení, že postupem insolvenčního soudu byl nespravedlivě znevýhodněn, přičemž až do jeho vyjádření k ústavní stížnosti netušil proč, neboť rozhodnutí soudu o nepřiznání hlasovacích práv nebylo nikterak zdůvodněno. Přitom požadavek řádného odůvodnění se podává např. z nálezu sp. zn. III. ÚS 1824/2013 či z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2372/2011. Dále rozebírá argumentaci popírajícího věřitele č. 13, ze které následně vyšel insolvenční soud, ohledně charakteru neplatnosti úvěrové smlouvy. Pokud popírající věřitel a insolvenční správce poukazovali na znění §1 odst. 5 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, vycházeli ze znění, jež v době uzavření úvěrové smlouvy bylo jiné než v současnosti. Dovozuje, že v době uzavření úvěrové smlouvy přicházela do úvahy pouze relativní neplatnost úvěrové smlouvy, jíž se však stěžovatel nedovolal. Stěžovatel shrnuje, že pokládá za absurdní argumentaci, podle níž může být pohledávka úspěšně popřena z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy spočívající v tom, že dlužník chtěl úvěrující peněžní ústav od počátku podvést. Pokud však insolvenční soud z této argumentace vyšel, aniž by své rozhodnutí odůvodnil, dopustil se kvalifikovaného pochybení při rozhodování o hlasovacích právech, jak se podává z výše citovaného stanoviska Ústavního soudu. Stěžovatel rovněž připomněl nutnost respektu k zásadě autonomie vůle, čemuž však insolvenční soud tím, že konstruoval absolutní neplatnost právního jednání ke škodě věřitele, nedostál.
IV.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
11. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Ústavní soud se nejdříve zabýval usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č. j. MSPH 59 INS 27283/2015-B-20 [zápis ze schůze věřitelů bod Ad 2)], jímž nebyla stěžovateli přiznána hlasovací práva. Na toto rozhodnutí insolvenčního soudu se ohledně otázky přípustnosti ústavní stížnosti uplatní závěry vyplývající ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/2015, na něž navázal Ústavní soud v nálezu ze dne 23. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197). Ze stanoviska i z nálezu vyplývá, že podmínka přípustnosti není splněna, směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů (§51 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona). S ohledem na tento názor je třeba stávající ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č. j. MSPH 59 INS 27283/2015-B-20 [zápis ze schůze věřitelů bod Ad 2)], jímž nebylo přiznáno věřiteli č. 3 (stěžovateli) hlasovací právo, posoudit jako nepřípustnou a jako takovou ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítnout.
13. Stěžovatel rovněž napadal usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č. j. MSPH 59 INS 27283/2015-B-20 [zápis ze schůze věřitelů bod Ad 3) výrok I)], jímž byla potvrzena volba zástupce věřitelů. Proti takovému usnesení, jímž byla potvrzena volba člena věřitelského výboru, resp. v daném případě volba zástupce věřitelů (srov. §68 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, ve spojení s §57 odst. 3 insolvenčního zákona), je naopak v intencích výše citovaného stanoviska a nálezu ústavní stížnost přípustná, ovšem pouze z důvodu nesprávného postupu insolvenčního soudu, který předcházel jejich přijetí, ať už by se jednalo o nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů nebo o pochybení při rozhodování o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů. Jak se totiž podává ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/2015, teprve s rozhodnutími navazujícími na rozhodnutí o hlasovacím právu věřitele je možné spojovat případný nepříznivý důsledek pro postavení věřitele v insolvenčním řízení, k němuž by v závislosti na konkrétním výsledku volby členů a náhradníků věřitelského výboru (konkrétním poměru hlasů) mohlo dojít v důsledku nesprávného rozhodnutí o hlasovacích právech. Zrušení usnesení, kterým se výsledek této volby potvrzuje, by zároveň otevíralo cestu k novému rozhodnutí o hlasovacích právech, neboť insolvenční soud by na nové schůzi věřitelů mohl s ohledem na závazný právní názor Ústavního soudu [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] přistoupit k případnému odlišnému posouzení hlasovacích práv. S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud v této části ústavní stížnost přípustnou.
14. Stěžovatel konečně namítal jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v tom, že mu v důsledku nepřiznání hlasovacích práv nebylo umožněno hlasovat o potvrzení nebo odvolání insolvenční správkyně. Jakkoliv se stěžovateli snad může jevit, že v tomto případě jde o jiný zásah orgánu veřejné moci (z čistě formálního pohledu se na schůzi věřitelů o ponechání insolvenční správkyně ve funkci skutečně nehlasovalo, resp. hlasování proběhlo konkludentně, neboť věřitelé nevyslovili potřebu insolvenční správkyni odvolat), nicméně fakticky - byť v neformalizované podobě - se věřitelé pro setrvání, resp. ponechání insolvenční správkyně ve funkci, vyslovili právě tím, že nenavrhli její odvolání. Podle již zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11, je ústavní stížnost proti usnesení schůze věřitelů, kterým se podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve své funkci, přípustná podle §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu. Byť tedy stěžovatel stížnostním petitem brojil proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, vyšel Ústavní soud z faktického stavu a s ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 dovodil, že je zde napadeno usnesení schůze věřitelů ze dne 29. března 2016 [zápis ze schůze věřitelů bod Ad 4)], jímž byla insolvenční správkyně ponechána ve funkci a ve vztahu k tomuto usnesení shledal ústavní stížnost rovněž přípustnou.
V.
Vlastní posouzení Ústavní stížnosti
15. Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatele a obsahu napadených usnesení dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č. j. MSPH 59 INS 27283/2015-B-20 [zápis ze schůze věřitelů Ad 3) výrok I)], jímž byla potvrzena volba zástupce věřitelů, jakož i ve vztahu k usnesení schůze věřitelů o ponechání insolvenční správkyně ve funkci [usnesení ze dne 29. března 2016 obsažené v zápise ze schůze věřitelů pod bodem Ad 4)], je ústavní stížnost sice přípustná (viz výše bod 13. a 14.), ale není důvodná.
16. Stěžovatel v prvé řadě namítal, že rozhodnutí o jeho hlasovacím právu, jež předcházelo napadeným usnesením, nebylo insolvenčním soudem vůbec zdůvodněno, pročež trpí deficitem, který má za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve své dosavadní judikatuře (srov. stěžovatelem uváděné nálezy sp. zn. IV. ÚS 2372/11 a sp. zn. III. ÚS 1824/13, které sice byly překonány rovněž citovaným stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/2015, avšak pouze co se týče otázky přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím o hlasovacích právech věřitelů) formuloval ústavněprávní požadavky ve vztahu k rozhodnutím insolvenčního soudu podle §51 odst. 1 insolvenčního zákona o hlasovacích právech věřitelů, jež vyplývají z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a jež se v plném rozsahu uplatní i ve vztahu k rozhodnutím vydaným podle §51 odst. 3 téhož zákona. Rozhodnutí vydané podle některého z uvedených ustanovení musí být řádně odůvodněno z důvodu požadavku jeho přezkoumatelnosti a vyloučení prostoru pro libovůli soudu, což platí tím spíše, když samotní věřitelé na podporu přiznání hlasovacích práv (ve smyslu oponentury popření jejich pohledávek insolvenčním správcem) argumentují. Soud se s touto argumentací musí vypořádat. Racionálně akceptovatelným odůvodněním nepřiznání hlasovacích práv věřitelům není argumentace, podle níž (ne)přiznáním hlasovacího práva by soud zcela fakticky popřel či anuloval výsledky přezkumného jednání a důvody, pro které správce popřel pohledávky (v opačném případě by totiž insolvenční soud rezignoval na svoji zákonnou povinnost dohledovou v insolvenčním řízení, která zahrnuje i dohled nad postupem a rozhodováním insolvenčního správce). Samotné toliko ústní odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům však protiústavní stav nezakládá, splňuje-li výše uvedené požadavky (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11, nález sp. zn. III. ÚS 1824/13, bod 10; též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15, bod 11).
17. Rozhodování o hlasovacím právu věřitele, jehož pohledávka dosud nebyla zjištěna, se koná jen na návrh (srov. §51 odst. 3 insolvenčního zákona) a je rozhodnutím procesním. Při rozhodování soud vychází z obsahu spisového materiálu. Jak Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 3614/15, k otázce, zda je napadené usnesení insolvenčního soudu dostatečně odůvodněno, je však nutno přistupovat s přihlédnutím ke zvláštní povaze insolvenčního řízení; na povinnost soudce ústně vydaná usnesení náležitě odůvodnit je nutno klást odlišné nároky, než na rozhodnutí odůvodněná písemně. Soudce v rámci rozhodnutí vydaných v průběhu schůze věřitelů tak má omezený prostor pro podání vyčerpávajícího odůvodnění, pročež z hlediska práva na spravedlivý proces postačí, pokud soudce objasní základní důvody, jež jej vedly k vydání daného rozhodnutí.
18. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom směru, že protokol ze schůze věřitelů skutečně neobsahuje žádné bližší zdůvodnění, proč mu nebylo přiznáno hlasovací právo, avšak z jeho obsahu je zřejmé, že insolvenční soud vyšel z odůvodněného stanoviska insolvenční správkyně k jeho přihlášené pohledávce, které bylo podpořeno i stanoviskem popírajícího věřitele č. 13. I když stěžovatel argumentoval, že jím uplatněná pohledávka nemůže být absolutně neplatná, stanovisko insolvenční správkyně bylo zcela jednoznačné. V projednávané věci je zjevné, že jak insolvenční správce, tak i další popírající věřitel (Jaroslav Lískovec), důvody, pro které by měla být pohledávka stěžovatele popřena a proč by tedy stěžovateli nemělo být přiznáno hlasovací právo, uvedli ve svých podáních, která byla doručena insolvenčnímu soudu v předstihu před konáním samotné schůze věřitelů. Tato podání byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku, takže stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit a uvedené osoby na ně v průběhu schůze věřitelů rovněž odkazovaly. Stěžovatel se k důvodům vedoucím k popření pohledávky posléze vyjádřil i v průběhu schůze věřitelů. Stěžovatel tedy rozhodně měl vědomost o úvahách, na nichž mohlo být rozhodnutí o hlasovacích právech postaveno. Přestože by si usnesení insolvenčního soudu o nepřiznání hlasovacích práv stěžovateli zřejmě zasloužilo bližší odůvodnění, nespatřuje v jeho postupu Ústavní soud natolik závažné pochybení, z něhož by vyplynula potřeba zrušení usnesení o volbě zástupce věřitelů či usnesení o ponechání insolvenční správkyně ve funkci. Je třeba si totiž uvědomit, že rozhodování o hlasovacím právu nemůže nahrazovat případné incidenční řízení, které je primárně určeno k přezkumu sporných pohledávek.
19. V kontextu relevantní části spisového materiálu je tedy zřejmé, že rozhodnutí insolvenčního soudu o nepřiznání hlasovacích práv stěžovateli není svévolné, neboť mělo dostatečný podklad a oporu ve spisových materiálech a není možné je označit za nepřezkoumatelné.
20. Ústavní soud samozřejmě nikterak nezpochybňuje závěry vyplývající ze stěžovatelem citovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1824/2013 či sp. zn. IV. ÚS 2372/2011, jejichž nosným důvodem byla potřeba řádného odůvodnění rozhodnutí o popření hlasovacích práv s ohledem na jeho význam pro postavení věřitelů a jejich vliv na insolvenční řízení dlužníka, nicméně s ohledem na výše uvedenou zvláštní povahu této fáze insolvenčního řízení, není možné přijmout závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
21. Stěžovatel dále polemizoval s postupem insolvenčního soudu při rozhodování o hlasovacích právech podle §51 odst. 3 insolvenčního zákona, a nikoliv podle §51 odst. 1 insolvenčního zákona (primární rozhodování věřitelů o hlasovacích právech). O správnosti postupu insolvenčního soudu ovšem Ústavní soud nepochybuje. Pohledávka stěžovatele nebyla v době konání schůze věřitelů zjištěna, neboť na přezkumném jednání konaném rovněž dne 29. března 2016 nemohla být přezkoumána, protože neuplynula lhůta k doplnění přihlášky pohledávky na základě výzvy insolvenční správkyně ze dne 14. března 2016 a nemohlo tak dojít v dostatečném předstihu (15 dnů před konáním přezkumného jednání) ke zveřejnění listů seznamu pohledávek v insolvenčním rejstříku (srov. §189 odst. 3 insolvenčního zákona), když stěžovatel před tím, než byla jeho pohledávka zjištěna, změnil její výši. K rozhodování o hlasovacích právech pak insolvenční soud přistoupil na základě návrhu samotného stěžovatele uplatněném v jeho podání ze dne 21. března 2016, takže postupoval zcela v intencích §51 odst. 3 insolvenčního zákona.
22. Pakliže Ústavní soud dovodil, že postup insolvenčního soudu při rozhodování o hlasovacích právech stěžovatele nebyl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, není možné přisvědčit stěžovateli ve vztahu k námitkám, jimiž brojí proti usnesení insolvenčního soudu, jímž byla potvrzena volba zástupce věřitelů, a proti usnesení schůze věřitelů o ponechání insolvenční správkyně ve funkci. Obě tato usnesení lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu pouze z důvodu nesprávného postupu insolvenčního soudu, který předcházel jejich přijetí, ať už by se jednalo o nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů nebo pochybení při rozhodování o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů (srov. právní větu IV. k nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud považoval rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv za ústavně souladné, nelze ani v těchto na něj navazujících rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručených práv.
23. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu