ECLI:CZ:US:2017:2.US.1804.17.2
sp. zn. II. ÚS 1804/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) o ústavních stížnostech stěžovatelů J. S., t. č. ve Věznici Odolov, Odolov 41, Malé Svatoňovice, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Na Křivině 1363/4, Praha 4, a J. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1610/2016, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 30/2016, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 40 T 5/2014, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 To 37/2015, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 40 T 5/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byly doručeny ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jimi domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí. V případě stěžovatele J. S. jde konkrétně o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 40 T 5/2014, o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 30/2016 a o usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, č. j. 3 Tdo 1610/2016-99; v případě J. Š. o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 40 T 5/2014 Kč, o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 To 37/2015 a o usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, č. j. 3 Tdo 1610/2016-99.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se zejména podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 40 T 5/2014, byl stěžovatel J. Š. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím, zjednodušeně řečeno, v tom, že jako obchodní a poté jako generální ředitel společnosti MEXX Reality, s. r. o. společně s odděleně stíhaným Z. M. organizovali činnost osob pracujících pro společnost MEXX Reality, s. r. o., s čímž souviselo i vkládání finančních prostředků klientů jmenované společnosti do realitní úschovy. Oba jmenovaní tak fakticky rozhodovali o nakládání s těmito finančními prostředky klientů, když dávali pokyny k jejich použití a vyslovovali souhlas s jejich užitím na činnosti nijak nesouvisející s účelem jejich úschovy. Takto jednali cíleně s vědomím toho, že v důsledku takovýchto kroků mohou na úkor těch, v jejichž prospěch byly finanční prostředky složeny do realitní úschovy, navodit stav, že společnost MEXX Reality, s. r. o. nebude schopna dostát svým závazkům z uzavřených smluv o úschově, k čemuž také minimálně v sedmi případech došlo. Za uvedený zločin a s ním za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné platby byl stěžovatel J. Š. odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byla uložena povinnost poškozeným nahradit škodu v rozsahu stanoveném v tomto rozsudku, když ve zbývajícím rozsahu byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že stěžovatel J. S. se zprošťuje obžaloby, a to pro skutek, v němž byl spatřován zločin zpronevěry, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal, když v jeho případě byli poškození s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal stěžovatel Š. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (v neprospěch stěžovatele S. v rozsahu zprošťující části citovaného rozsudku) odvolání. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 To 37/2015, a to tak, že napadený rozsudek ohledně stěžovatele S. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně. Naopak odvolání J. Š. bylo zamítnuto. V rámci nového projednání věci pak byl stěžovatel S. rozsudkem Městského soudu v Praze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 40 T 5/2014 uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když za tento zločin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí byl odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a to za současného vyslovení dohledu. Dále byla stěžovateli S. stanovena povinnost, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu prokuristy a peněžitý trest v celkové výši 60.000 Kč. Konečně byla J. S. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se stěžovatelem Š. poškozeným škodu v rozsahu v tomto rozsudku stanoveném, když ve zbytku byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. V pořadí o druhém odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 30/2016, tak, že k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody stěžovatele S. odsoudil za zločin zpronevěry a za zločin maření výkonu úředního rozhodnutí k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále tomuto stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nebo funkce prokuristy a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 60.000 Kč. Následná dovolání obou stěžovatelů byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud usnesením sp. zn. II. 1804/17 ze dne 22. 8. 2017 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání.
6. Stěžovatel J. S. v ústavní stížnosti zejména namítá, že usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §160 trestního řádu, tedy popis konkrétního jednání stěžovatele, jímž došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Absentuje tak popis objektivní stránky a příčinného vztahu konkrétního jednání stěžovatele k následku, stejně jako chybí popis subjektivní stránky, tedy zavinění stěžovatele. Oproti popisu skutku v ustanovení podle §160 odst. 1 trestního řádu pak byla v obžalobě vyjádřena jak subjektivní stránka, tak způsob užití předmětných finančních prostředků. Stěžovatel S. prý svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, neboť nenakládal se svěřenými penězi v rozporu s účelem jejich svěření. Navíc, i kdyby k trestné činnosti došlo, stěžovatel by nemohl být spolupachatel, ale na trestné činnosti společnosti MEXX reality s. r. o. by mohl participovat maximálně formou účastenství. V takovém případě by ale bylo nezbytné v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1115/2015 [všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná www.nsoud.cz] prokázat k jeho osobě úmyslnou formu zavinění. Soudy rovněž zcela přehlédly, že v době, kdy mělo k trestné činnosti docházet, již na své funkce ve společnosti MEXX Reality, s. r. o. rezignoval a na jejím řízení se podílel minimálně. Rovněž bylo údajně zcela vyvráceno lživé tvrzení některých svědků, že by se angažoval v převodu společnosti na nové vlastníky (stěžovatel poukazuje na to, že tato jeho aktivita by nebyla možná díky příbuzenským a přátelským vazbám mezi výkonným vedením společnosti a jejími tehdejšími majiteli, resp. budoucími vlastníky). Soudy také ústavní stížností napadená rozhodnutí řádně a v souladu s §125 trestního řádu neodůvodnily. Proto se stěžovatel S. domnívá, že jím napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a podle čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odkazem na §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
7. Stěžovatel Š. v ústavní stížnosti zejména namítá, že závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího nemají oporu v provedeném dokazování, neboť skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, když při hodnocení důkazů došlo v jeho věci k excesu. Z provedeného dokazování totiž zejména nevyplynulo, že by to byl on, kdo uzavíral s klienty realitní kanceláře smlouvy o úschovách peněz. Naopak bylo prokázáno, že neměl jakákoliv přístupová práva k účtům společnosti a ani sám nedával příkazy k placení z těchto účtů, ani sám nemohl rozhodovat o tom, jaká konkrétní úschova bude z účtů společnosti vyplacena a za jakým účelem. Z provedeného dokazování podle J. Š. na druhou stranu jednoznačně vyplynulo, že společnost MEXX Reality s. r. o. fakticky řídil odděleně trestně stíhaný Z. M. V řízení podle stěžovatele nebyl prokázán jeho úmysl ke způsobení škody na cizím majetku, a to ani ve formě eventuální, což je podle stěžovatele v rozporu např. se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 502/2000 [(N 50/21 SbNU 433); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.usoud.cz], podle něhož musí z výsledků dokazování vyplynout závěr o zavinění pachatele. J. Š. má naopak za to, že obecné soudy měly v jeho prospěch aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť mělo-li by být shora popsané jednání skutečně trestným činem - s čímž nesouhlasí - jednalo by se spíše o trestný čin porušení povinností při správě cizího majetku. V jeho případě totiž nebylo nade vší pochybnost prokázáno, jakým způsobem měl naložit se svěřenou věcí. Za těchto okolností však nelze bez dalšího konstatovat, že byly naplněny všechny znaky zločinu zpronevěry. Vzhledem k uvedenému má stěžovatel Š. za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy. Dále byla v jeho případě porušena zásada zákonnosti orgánu veřejné moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a zásada in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
8. Ústavní soud posoudil obsah obou ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
10. Namítá-li J. S., že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahovalo popis konkrétního jednání, v němž byla spatřována trestná činnost kladená mu za vinu, pak jen ze stěžovatelem proklamované citace tohoto usnesení plyne opak (tedy že J. S. společně s dalšími obviněnými použil společnosti MEXX Reality s. r. o. svěřené finanční prostředky v rozporu s účelem svěření, a to navíc takovým způsobem, že tyto prostředky nebylo možné následně vrátit). Mínil-li ovšem stěžovatel tuto svoji argumentaci tak, že podle jeho názoru došlo k porušení zásady totožnosti skutku, pak v této souvislosti postačí připomenout, že pro zachování této zásady postačuje i jen částečné zachování totožnosti jednání nebo částečné zachování totožnosti následku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobu, resp. obžalobou a rozhodnutím soudu [srov. k tomu v podrobnostech například usnesení Ústavního soudu z 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 977/10]. Stěžovatel S. přitom na dílčí rozdíly mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou poukazuje, aniž by z toho činil - ve vztahu k porušení této trestněprávní zásady - dostatečně konkrétní závěry. Nadto podle §160 trestního řádu platí, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, a zákonné označení trestného činu, který je ve skutku spatřován; rovněž zde musí být obviněný nezaměnitelně identifikován. Ovšem opět i jen ze zmíněného usnesení v ústavní stížnosti vyplývá, že tyto náležitosti byly v případě stěžovatele S. dodrženy.
11. Pokud stěžovatel S. tvrdí, že nemohl spáchat trestný čin zpronevěry, neboť ve vztahu k němu nebyla naplněna úmyslná forma zavinění, pak nevysvětluje, z čeho tyto jeho úvahy vychází. V řízení totiž bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel J. S. společně se stěžovatelem J. Š. a Z. M. byli informováni minimálně o tom, že společnost vede pro realitní úschovy a vlastní provoz jeden bankovní účet a že prostředky z realitních úschov jsou používány pro zajištění každodenního chodu společnosti. Přesto se J. S. nesnažil na tomto stavu cokoliv změnit, když opak netvrdí ani v ústavní stížnosti. Není tedy podstatné to, že to nebyl jeho účet, kde ke kumulaci prostředků docházelo. Podstatné naopak je, že se stěžovatel takovému nakládání s finančními prostředky nesnažil z titulu své funkce zabránit a naopak popsaný stav udržoval.
12. Vzhledem ke stěžovatelově argumentaci musí Ústavní soud pro úplnost doplnit, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka podle §24 tr. zákoníku se zásadně použije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele. Finanční prostředky z realitních úschov přitom byly na provoz společností neoprávněně čerpány již od roku 2008, když J. S. se přitom na vedení společnosti podílel podle vlastního vyjádření v ústavní stížnosti ještě v roce 2010. Neobstojí tak ani jeho argument, že v době, kdy mělo k tvrzené trestné činnosti docházet, již ve své funkci nebyl. Stěžovatel přitom konečně v ústavní stížnosti nevysvětluje, jak by správnost závěrů o jím páchané trestné činnosti, respektive o přiměřenosti jemu uloženého trestu, měla být zpochybněna tím, zda se podílel nebo nepodílel na získání společností MEXX Reality s. r. o. jinými vlastníky.
13. Ústavní soud konečně neshledal ústavněprávní rozměr ani v ústavní stížnosti J. Š. Namítal-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo uzavíral s klienty smlouvy o realitní úschově, pak Ústavní soud odkazuje na svá východiska uvedená již k argumentaci J. S. Podstata trestné činnosti J. Š. tak skutečně nespočívá v tom, že by například s klienty uzavíral smlouvy o realitní úschově, ale v tom, že z pozice své funkce řídil společnost tak, že k trestné činnosti mohlo docházet a reálně docházelo. Následně právě se zmíněným Z. M. odsouhlasoval jednotlivé platby z účtu společnosti (což vyplynulo mimo jiné z emailové komunikace). Stěžovatel Š. tak věděl nejen o objemu prostředků na účtu společnosti, ale i o jejich závazcích, kterým nebyla schopna dostát, a přesto dopustil, aby byly peníze určené na realitní úschovy použity na hospodaření společnosti. Úmysl stěžovatele jako formy zavinění tak nebyl nikterak zpochybněn, a to ani ve světle stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu.
14. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že se mohl maximálně dopustit trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť v řízení prý nebylo prokázáno, jakým způsobem naložil se svěřenou věcí (peněžními prostředky). Stěžovatel Š. totiž přímo rozhodoval, jaký závazek a kdy společnost MEXX Reality s. r. o. uhradí, ač věděl, že peníze v realitní úschově nejsou pro zajištění hospodaření společnosti určené.
15. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že obecné soudy v případě obou stěžovatelů dostály svým povinnostem, dostatečně zjistily skutkový stav a vyvodily z něho zcela akceptovatelné právní závěry, ať se to týká viny nebo trestu. Ústavně zaručená základní práva stěžovatelů tedy porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné.
16. Za dané procesní situace již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele J. S. na odklad vykonatelnosti jím napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu