ECLI:CZ:US:2017:2.US.1814.15.1
sp. zn. II. ÚS 1814/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kaliny, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem, sídlem Lidická 710/57, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2015 č. j. 26 Co 561/2014-33 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. července 2014 č. j. 105 EXE 1340/2014-15, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Městského soudu v Brně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") dne 13. 3. 2014 pod č. j. 105 EXE 1340/2014-6 na základě exekučního návrhu vedlejší účastnice jako oprávněné pověřil vedením exekuce na majetek stěžovatele jako povinného podle usnesení městského soudu ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 2 T 167/2003, k uspokojení pohledávky 800 Kč, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - město Mgr. Jaroslava Homolu (dále jen "soudní exekutor"). Podáním ze dne 23. 4. 2014 stěžovatel navrhl zastavení exekuce s tím, že pohledávku 800 Kč zaplatil dne 15. 4. 2014. Návrh na zastavení exekuce byl usnesením městského soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. 105 EXE 1340/2014-15 zamítnut z důvodů uvedených v §55a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení bylo odůvodněno zjištěním, že vymáhaná pohledávka 800 Kč byla stěžovatelem uhrazena dne 15. 4. 2014. Stalo-li se tak až po zahájení exekučního řízení a soudnímu exekutorovi nebyly stěžovatelem uhrazeny náklady exekuce, byl návrh povinného na zastavení exekuce shledán nedůvodným v celém rozsahu. Usnesení napadl stěžovatel odvoláním.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 3. 2015 č. j. 26 Co 561/2014-33 bylo usnesení městského soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. 105 EXE 1340/2014-15 změněno tak, že exekuce, vedená soudním exekutorem pod sp. zn. 030 EX 1821/14, se částečně zastavuje ohledně vymáhané částky 800 Kč; exekuce, je-li vedena k vymožení jejích nákladů, se nezastavuje. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že pohledávka ve výši 800 Kč vymáhaná po povinném byla uhrazena až po datu zahájení exekučního řízení vedeného proti povinnému a zastavení exekučního řízení v rozsahu této částky proto zavinil povinný a je tak na jeho straně dána povinnost k úhradě nákladů exekuce představovaných odměnou soudního exekutora a náhradami mu náležejícími. V daném případě tedy byly dány podmínky pro aplikaci §55a exekučního řádu, tj. podmínky pro zastavení exekuce ohledně vymáhané částky 800 Kč. Domáhá-li se stěžovatel zastavení exekuce v celém rozsahu, takto podanému návrhu nelze podle krajského soudu vyhovět, neboť nejsou dány podmínky k tomu, aby exekuce byla zastavena, je-li vedena k úhradě jejích nákladů. V této části byly dány podmínky pro potvrzení napadeného usnesení. Ve výše uvedeném rozsahu tedy exekuce bude, uvedl krajský soud, pokračovat, když náklady exekuce určí soudní exekutor (jestliže tak dosud neučinil), a to v příkazu k úhradě nákladů exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dne 15. 4. 2014 uhradil vedlejšímu účastníkovi v hotovosti částku 800 Kč dobrovolně ještě před tím, než se o exekučním řízení vůbec dozvěděl. Stěžovatel zdůrazňuje, že se tak stalo ještě před tím, než v předmětné věci obdržel (dne 22. 4. 2014) zásilku, jejíž součástí bylo vyrozumění o zahájení exekuce č. j. 030 EX 1821/17-7 a výzva soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti spolu s dalšími písemnostmi týkajícími se exekuce, tj. ještě před okamžikem, kdy je soudní exekutor vůbec oprávněn započít se skutečným prováděním exekuce. Stěžovatel poukazuje na to, že okamžik zahájení exekuce, tedy den podání exekučního návrhu oprávněným, je rozhodný jen pro účely vzniku nároku na náhradu nákladů řízení oprávněného, nikoliv pro účely vzniku nákladů a odměny soudního exekutora. Stěžovatel uvádí, že nárok na náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi nevzniká již dnem, kdy došlo k podání exekučního návrhu, ale až za situace, kdy soudní exekutor něčeho vymůže - v této věci však soudní exekutor nevymohl ničeho. Stěžovatel dne 15. 4. 2014, dobrovolně ještě před tím, než se o exekučním řízení vůbec dozvěděl, uhradil oprávněnému v hotovosti částku 800 Kč. Povinnost tedy byla povinným splněna před okamžikem, kdy je soudní exekutor vůbec oprávněn započít se skutečným prováděním exekuce.
5. Stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3726/11 (N 18/64 SbNU 179) a ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2348/12 (N 143/70 SbNU 341). Městský soud a krajský soud měly uvedenou judikaturu zohlednit, exekuce měla být tedy v celém rozsahu zastavena, když nedošlo ke vzniku nároku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v návrhu na zastavení exekuce uvedl, že s ohledem na skutečnost, že oprávněný je zároveň exekučním soudem, lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Proto stěžovatel navrhl, aby soudní exekutor postoupil návrh stěžovatele krajskému soudu, který usnesením přikáže věc vhodnému soudu k rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že došlo ke splnění základní podmínky pro vyloučení soudců městského soudu z rozhodování ve věci, když zde vedlejší účastník rozhodoval ve své vlastní věci. Na tuto námitku podjatosti soudců městského soudu nebylo reagováno a v rozporu s §15b odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, nebyla věc předložena nadřízenému soudu k rozhodnutí. V daném případě rozhodoval místopředseda městského soudu, který o podjatosti městského soudu měl jakožto vrcholný funkcionář tohoto soudu vědět bez ohledu na námitku stěžovatele. Výše uvedenými rozhodnutími městského soudu a krajského soudu též došlo k zásahu do práva stěžovatele vlastnit majetek, neboť oba soudy rozhodly, že exekuce má být vedena i na nárok, který nikdy nevznikl. Tímto rozhodnutím stěžovateli vznikla újma nejen přímo tím, že mu byla stržena částka nákladů exekuce ve výši 6 050 Kč a tím došlo ke snížení jeho majetku, ale velmi negativně bylo do jeho práva vlastnit majetek zasaženo i tím, že exekuční řízení probíhalo dále v době, kdy již mělo být zastaveno. Rozhodnutím o tom, že má být v exekuci pokračováno pro vymožení nákladů exekuce, došlo k tomu, že byl stěžovatel rozhodnutím orgánu veřejné moci zavázán uhradit částku ve výši 6 050 Kč, na kterou soudní exekutor neměl nárok. Takový postup je však zcela nepřípustný a je srovnatelný s vyvlastněním bez náhrady. Do vlastnického práva stěžovatele bylo zasaženo i tím, že v exekučním řízení bylo pokračováno za situace, kdy toto mělo být skončeno. Protiústavním rozhodnutím však došlo k tomu, že exekuční řízení trvalo téměř o rok více, po celou dobu pak byla zcela zásadně omezena dispozice stěžovatele s veškerým jeho majetkem. Následně rozhodnutím městského soudu došlo k dalšímu prodloužení doby, kdy na stěžovatele dopadaly negativní důsledky exekučního řízení, a to o další dva měsíce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a proto je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vymáhanou částku 800 Kč uhradil vedlejšímu účastníkovi dobrovolně ještě před tím, než obdržel vyrozumění o zahájení exekuce; exekuce tedy měla být zastavena v celém rozsahu, když nedošlo ke vzniku nároku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce. Dále stěžovatel namítá, že v předmětné věci nebylo rozhodováno soudem o jeho námitce podjatosti soudců městského soudu.
11. Krajský soud zjistil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pohledávka ve výši 800 Kč vymáhaná po stěžovateli byla uhrazena až po datu zahájení exekučního řízení vedeného proti povinnému, tedy zastavení exekučního řízení v rozsahu této částky zavinil povinný, a je tak na jeho straně dána povinnost k úhradě nákladů exekuce představovaných odměnou soudního exekutora a náhradami mu náležejícími. V daném případě tedy byly dány podmínky pro aplikaci §55a exekučního řádu, tj. pro zastavení exekuce pouze ohledně vymáhané částky 800 Kč. Domáhal-li se stěžovatel zastavení exekuce v celém rozsahu, krajský soud správně dovodil, že jeho návrhu nelze v celém rozsahu vyhovět, když nejsou dány podmínky k tomu, aby exekuce byla zastavena, je-li vedena k úhradě jejích nákladů.
12. Krajský soud tedy správně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pokud jde o úhradu nákladů exekuce, bude exekuce pokračovat, neboť náklady exekuce určí soudní exekutor (jestliže tak dosud neučinil) v příkazu k úhradě nákladů exekuce, proti němuž lze podat u exekutora námitky (§88 odst. 3 exekučního řádu).
13. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3523/13 (N 84/73 SbNU 437), ve kterém, tak jako již v celé řadě rozhodnutí, Ústavní soud konstatoval, že v situaci, kdy povinný splní svoji povinnost dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se sám o exekuci dozví na základě doručení usnesení o nařízení exekuce, již nemohl soudní exekutor vymoci nic, a tudíž základem pro určení jeho odměny je částka nulová. Na to pak navazuje nutnost vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudnímu exekutorovi do okamžiku, než bylo stěžovatelem dlužné plnění uhrazeno. Přestože bylo exekuční řízení zahájeno dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi, bylo teprve ve svých počátcích a nedospělo do fáze, ve které již byla vykonána řada úkonů, v souvislosti s kterými exekutorovi vznikly hotové výdaje v takové výši, že by přiznání paušální náhrady hotových výdajů bylo případné a spravedlivé [srov. nálezy ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3726/11 (N 18/64 SbNU 179), ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. II. ÚS 3218/10 (N 31/64 SbNU 333), ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3168/08 (N 58/56 SbNU 623), ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183), ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3465/12 (N 27/68 SbNU 313), ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2469/12 (N 214/71 SbNU 511), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2348/12 (N 143/70 SbNU 341) a další]. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel se mýlí, pokud je toho názoru, že obecné soudy v souzené věci judikaturu Ústavního soudu nerespektovaly, když nevyhověly jeho návrhu na zastavení exekuce v celém rozsahu. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že směšuje pojmy "náklady exekuce" a "odměna soudního exekutora".
14. Z uvedeného vyplývá, že až v příkazu k úhradě nákladů exekuce by měl soudní exekutor zohlednit skutečnost, že stěžovatel zaplatil vymáhanou pohledávku dobrovolně, byť po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím vynuceným provedením, bez přímé účasti soudního exekutora, a vzít přitom v úvahu principy vyplývající z výše uvedené judikatury Ústavního soudu.
15. Pokud by soudní exekutor, případně soud, nevzaly při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, došlo by nejen k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Ústavy), ale také jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl zavázán uhradit částku ve výši 6 050 Kč, na kterou soudní exekutor neměl nárok, je třeba poukázat na to, že tato námitka se vztahuje k příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, případně navazujícím soudním rozhodnutím, avšak nevztahuje se k ústavní stížností napadeným rozhodnutím týkajícím se návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, a nemůže být proto předmětem přezkumu v rámci podané ústavní stížnosti.
17. K námitce stěžovatele, že napadené usnesení městského soudu bylo přijato soudcem vyloučeným z projednávání a rozhodnutí věci, když ve věci rozhodoval soudce, který je zároveň ve funkci místopředsedy městského soudu, přičemž jde o věc, v níž jako oprávněný vystupuje městský soud, Ústavní soud poukazuje na přiléhavé odůvodnění usnesení krajského soudu, ve kterém krajský soud poukázal na soudní praxi, podle které okolnost, že stát u příslušného soudu jako oprávněný uplatňuje vůči povinnému ve vykonávacím řízení pohledávku (soudní poplatek, náklady řízení), vzešlou z činnosti téhož soudu, který za stát v řízení vystupuje, nevede "automaticky" k vyloučení soudců takového soudu pro jejich poměr k věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 11. 11. 2009 sp. zn. 31 Nd 209/2009).
18. Ústavní soud zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu