ECLI:CZ:US:2017:2.US.182.17.1
sp. zn. II. ÚS 182/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krejzy, zastoupeného Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem Mlýnská 298, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016, č. j. 8 As 165/2015-106, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení, jež bylo završeno ústavní stížností napadeným rozsudkem, přezkoumával Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 10. 2015, č. j. 15 A 128/2013-96. Krajský soud jím zamítl žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Liberci ze dne 30. 7. 2013, č. j. ZKI-O-25-283/2013-Prch, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 17. 5. 2013, č. j. OR-337/2013-506. Katastrální úřad tímto rozhodnutím nevyhověl nesouhlasu stěžovatele s neprovedením opravy chyby v katastrálním operátu na základě návrhu stěžovatele na výmaz vlastnického práva evidovaného pro Město Roudnice nad Labem k blíže specifikované nebytové jednotce a příslušenství bytové jednotky.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud ve shora citovaném rozsudku neuvedl Město Roudnice nad Labem jako osobu zúčastněnou na řízení. Tím bylo soudní řízení "od samého počátku vadné a zmatečné", jelikož bylo porušeno právo každého vyjádřit se k věci, která se ho týká. Podstata tohoto případu spočívá v tom, že katastrální úřad prý nezákonně zapsal Město Roudnice nad Labem jako vlastníka nebytové jednotky (provozovny kotelny) a tím jej učinil i členem společenství vlastníků domu. Kotelnu přitom nemůže vlastnit někdo, kdo v domě nemá bytovou jednotku. Druhé pochybení katastrálního úřadu spočívalo v zahrnutí sklepa jako bytu ve smyslu započtení jeho podlahové plochy. V důsledku těchto pochybení pak došlo k podání návrhu na povolení vkladu katastrálnímu úřadu, který vypracovalo Město Roudnice nad Labem, ačkoliv město nebylo oprávněno takový návrh vůbec podat.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Věcně projednatelná je proto pouze taková ústavní stížnost, v níž jsou namítány relevantní argumenty o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nic takového se však v nyní projednávaném případě nestalo.
5. Jak totiž plyne ze shora referovaného obsahu ústavní stížnosti, podstata předestřené argumentace se týká výhradně popisu předchozího řízení a poukazu na údajné chyby, k nimž mělo dojít. Tato argumentace se však odehrává pouze na úrovni podústavního práva (viz tvrzená porušení zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům, popř. občanského zákoníku) a stěžovatel tak Ústavnímu soudu neposkytl odpovídající procesní prostor pro přezkum ústavnosti.
6. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (bod 22) se navíc podává, že ohledně nesprávného zápisu nebytové jednotky (kotelna) již došlo k nápravě rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 5. 11. 2013 a Město Roudnice nad Labem od té doby není zapsáno jako její vlastník. Stěžovatel tuto okolnost nezpochybnil a pouze trval na tom, že požadované změny mělo být dosaženo jiným procesním způsobem, což však opět potvrzuje neopodstatněnost ústavní stížnosti - chybějící zásah do jeho ústavně zaručených práv.
7. Rovněž v právním závěru obou správních soudů, že stěžovatelem požadované změny (oprava dvou tvrzených chyb v katastrálním operátu) nelze provést v řízení podle ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), nýbrž v řízení před civilními soudy (např. žalobou na určení existence jím tvrzeného práva), nelze spatřovat protiústavní deficity. Jednak proto, že stěžovatel nepředkládá žádnou relevantní oponentní ústavněprávní argumentaci, a jednak i proto, že tento právní názor se opírá o konstantní judikaturu správních soudů, na kterou se nyní oba správní soudy odkazují (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 187/2012, 7 As 131/2012 nebo 7 As 90/2012).
8. Jediná konkrétní námitka, která se alespoň částečně opírá o ústavnost, se proto týká opomenutí účastenství Města Roudnice nad Labem v řízení před krajským soudem, čímž mělo dojít k porušení práva každého vyjádřit se k věci, která se ho týká. Ani tato námitka však nemá v řízení o této ústavní stížnosti žádnou relevanci, jelikož platí, že stěžovatel je oprávněn argumentovat toliko porušením svých základních práv a svobod, nikoliv ostatních (potenciálních) účastníků řízení. V řízení o ústavní stížnosti totiž neplatí tzv. actio popularis a stěžovatelem může být pouze ten, kdo bude argumentovat újmou výhradně na svých základních právech. Pokud by brojil proti porušení práv někoho jiného, jednalo by se o návrh podaný někým zjevně neoprávněným a jako takový by musel být odmítnut. Podle setrvalého názoru Ústavního soudu totiž není oprávněn podat ústavní stížnost ten, jehož se napadené rozhodnutí dotýká pouze zprostředkovaně a nezasahuje přímo do jeho právních poměrů. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 77/04; ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2634/11; či ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Lze tak uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel (nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se proto Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v nyní projednávaném případě neshledal žádné významné vybočení od zákonných či dokonce ústavních zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení správním, což teprve by mohlo odůvodnit jeho případný kasační zásah.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na výše uvedené nezjistil porušení tvrzených základních práv stěžovatele a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu