ECLI:CZ:US:2017:2.US.1859.17.1
sp. zn. II. ÚS 1859/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bohumila Jiránka, 2) Mgr. Alice Šimkové, 3) Petra Jiránka, 4) Kateřiny Votrubové, 5) GIGANT s.r.o., se sídlem Mezi školami 2473/14, Praha 5, 6) Nástupnická P-QUANTUM s.r.o., se sídlem Salmovská 1693/6, Praha 2, 7) Nástupnická GIGANT s.r.o., se sídlem Salmovská 1693/6, Praha, všichni zastoupeni Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem Myslíkova 23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 Nc 1099/2016-11, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 7 Cmo 72/2017-60, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Dne 15. 6. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 Listiny. Dále těmito rozhodnutími byla porušena zásada, že omezení základních práv a ukládání povinností je možné jen na základě a v mezích zákona (čl. 4 Listiny). V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé žádají o přednostní projednání jejich věci, respektive o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Městský soud v Praze nařídil napadeným usnesením k návrhu žalobce (společnosti MICHAEL Development - SALMOVSKÁ, s. r. o.) předběžné opatření, kterým stěžovatelům zakázal nakládat s tam specifikovanými obchodními podíly a nemovitostmi a dále uložil žalobci podat žalobu ve věci samé nejpozději do 31. 12. 2016. Žalobou se přitom žalobce domáhal - zjednodušeně řečeno - vydání rozsudku na nahrazení projevu vůle k uzavření smluv o převodech obchodních podílů na společnosti Nástupnická P- QANTUM s. r. o. a Nástupnická GIGANT s. r. o., kdy tento závazek vyplývá ze smlouvy o smlouvě budoucí.
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu změnil tak, že zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž bylo požadováno, aby stěžovatelům GIGANT s.r.o., Nástupnická P-QUANTUM s.r.o., Nástupnická GIGANT s.r.o., bylo zakázáno jakékoliv nabývání, zcizení a zatížení majetku těchto společností nad rámec běžného obchodního styku, neboť formulace "nad rámec běžného obchodního styku" je neurčitá a v této části je tedy prvostupňové rozhodnutí nevykonatelné. Dále vrchní soud změnil usnesení městského soudu tak, že navrhovatel není povinen podat ve věci samé žalobu nejpozději do 31. 12. 2016. Městský soud totiž podle vrchního soudu přehlédl, že žalobce již žalobu podal, byť u věcně nepříslušného soudu. Ve zbývajícím rozsahu vrchní soud předběžné opatření nařízené městským soudem potvrdil.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Jako nepřípustná byla ústavní stížnost odmítnuta v té části, žádá-li kasaci výroku VII v části A a části B ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu, neboť tyto části již byly zrušeny soudem odvolacím (viz shora).
6. K otázce zjevné neopodstatněnosti Ústavní soud nejprve uvádí, že naposledy uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud pak ve shodě se svou ustálenou judikaturou i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím zákonných procesních prostředků daných právním řádem České republiky [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí, jež pravomocnému skončení řízení předchází, to však za podmínky, že takové rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv či svobod, a že námitka porušení základních práv a svobod by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjadřuje setrvale tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření (a aspektů s ním souvisejících), neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají. Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171). Z hlediska výše uvedeného omezeného testu ústavnosti přitom podle přesvědčení zdejšího soudu nelze napadeným rozhodnutím nic podstatného vytknout.
9. Namítají-li - mimo jiné - stěžovatelé, že obě nástupnické společnosti, v nichž by měl žalobce obchodní podíly nabýt, nejsou z povahy věci účastníky smlouvy o smlouvě budoucí a není tedy důvod, aby byly jakkoliv omezovány dopadem předběžného opatření, pak již vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení dostatečně vysvětlil, že motivem žalobcovy účasti na uvedených nástupnických společnostech je skutečnost, že jsou vlastníky v napadených rozhodnutích specifikovaných nemovitostí. Proto předběžné opatření a důsledky z něj plynoucí musí dopadat i na tyto nástupnické společnosti a jejich aktivity, aby v případě vyhovění žalobě mohl být naplněn smysl a účel smlouvy o převodu podílů. To je také důvodem, proč se předběžné opatření týká i zákazu uzavírat nájemní smlouvy k těmto nemovitostem se vážícím, aby jimi žalobce nebyl v případě úspěchu ve věci limitován.
10. Co se týká námitky nepřiměřenosti výše jistoty (když tato je podle stěžovatelů zcela neadekvátně nízká), pak Ústavní soud v prvé řadě nepřehlédl, že stěžovatelé ve svém odvolání (č. l. 16 a násl., bod III./9.) tvrdili, že žalobcem složená jistota ve výši 50.000 Kč je s ohledem na hodnotu majetku postiženého předběžným opatřením nedostatečná a měla by být nejméně sedminásobná (bod III./12.), S tímto názorem se však vrchní soud neztotožnil, když uvedl, že stěžovatelé vystupují jako nerozlučné společenství účastníků (§91 odst. 2 o. s. ř.) a nikoliv jako samostatné společenství účastníků (§91 odst. 1 o. s. ř.). Tento výklad podústavního práva přitom shledal Ústavní soud v nyní projednávané věci plně ústavně souladným a akceptovatelným.
11. Pokud se stěžovatelé - odhlédnuto od jejich původně navrhovaného způsobu výpočtu jistoty - nyní domnívají, že vzhledem k hodnotě a možnostem komerčního využití předmětných nemovitostí by měla být výše jistoty ještě vyšší, pak (jak ostatně sami v ústavní stížnosti přiznávají) mohou podat k soudu návrh na složení doplatku k jistotě podle §76h a o. s. ř. To, že stěžovatelé budou mít v této souvislosti povinnost tvrzení a povinnost důkazní [tedy ve vztahu k přiměřenosti jimi navrhované jistoty k eventuální škodě (újmě)], jistě nemůže být důvodem k tomu, aby proto raději využili institutu ústavní stížnosti (což ale sami ve svém důsledku v ústavní stížností přiznávají). I v tomto dílčím aspektu právě projednávané věci je totiž nutno opět respektovat subsidiární povahu ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (resp. vydaným předběžným opatřením) byla porušena základní práva stěžovatelů.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Pokud se stěžovatelé domáhali toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, dostupné na http://nalus.usoud.cz); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
15. Podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto ani tomuto návrhu stěžovatelů nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu