ECLI:CZ:US:2017:2.US.1862.17.1
sp. zn. II. ÚS 1862/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Sev.en EC, a.s., se sídlem Chvaletice, K Elektrárně 227, zastoupené JUDr. Petrem Zákouckým, LL.M., advokátem, s adresou pro doručování Clifford Chance Prague LLP, Jungmannova 24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 As 222/2016 - 69, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, č. j. 6A 130/2016 - 91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 1 odst. 1, v článku 2 odst. 1, v článku 15 odst. 1 a v článku 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud při svém rozhodování bez řádného odůvodnění odchýlily od znění i smyslu §9 odst. 7 zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve spojení s §54 odst. 5 a §55 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Ze znění uvedených ustanovení stěžovatelka jednoznačně dovozuje, že v dané věci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci 18. 8. 2016 v 8 hodin 19 minut a 9 vteřin, kdy bylo doručeno žalobci Frank Bold Society, se sídlem Údolní 33, Brno (dále jen "žalobce"), jako poslednímu účastníku řízení. Aplikoval-li na věc Nejvyšší správní soud svou judikaturu, podle které právní moci nabývá rozhodnutí teprve uplynutím posledního okamžiku dne, v němž bylo doručeno, má stěžovatel za to, že tuto judikaturu, založenou na skutečnosti, že okamžik doručení soudního rozhodnutí nelze jednoznačně určit, není možné aplikovat na rozhodnutí doručená prostřednictvím ISDS. U takovýchto rozhodnutí je naopak okamžik doručení určen s přesností na vteřiny zcela nepochybně, a to ze zákona. Zákonodárce totiž jednoznačně stanovil, že rozhodnutí doručovaná prostřednictvím ISDS nabývají právní moci okamžikem, kdy jsou prostřednictvím tohoto systému doručeny [§17 odst. 3 zákona 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "zákon č. 300/2008 Sb.")]. S námitkou stěžovatelky, že usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci okamžikem jeho doručení prostřednictvím ISDS se však Městský soud v Praze nevypořádal. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že závěrem, že usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci k poslednímu okamžiku dne, v němž bylo doručeno, ačkoli ve skutečnosti bylo doručeno do datové schránky žalobce již dříve, se Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud nepřípustným způsobem odchýlily od znění zákona, když aplikovaly fikci, kterou zákon nepředvídá.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 15. 6. 2016, č. j. MPO 23617/16/10200/0100, PID MIPOX020XX8U, a ze dne 15. 6. 2016, čj. MPO 23617/16/10200/0100, PID MIPOX020XXE0. Městský soud v Praze řízení pro nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 17. 8. 2016, č. j. 6 A 130/2016-46, zastavil. Usnesením ze dne 8. 9. 2016, č. j. 6 A 130/2016-91, Městský soud v Praze výše citované usnesení ze dne 17. 8. 2016 zrušil, neboť soudní poplatek byl dodatečně žalobcem uhrazen. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala již před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
7. Městský soud v Praze ve svém napadeném usnesení vycházel ze skutečnosti, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo všem účastníkům řízení doručeno dne 18. 8. 2016. Vzhledem ke skutečnosti, že téhož dne byl soudní poplatek v předepsané výši složen žalobcem na účet soudu na pokladně České národní banky, Městský soud podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích usnesení o zastavení řízení zrušil. S tímto postupem Městského soudu v Praze se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který stěžovatelce vysvětlil, že přestože byl jeho rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007-172, ve kterém dospěl k závěru o konci lhůty pro zaplacení poplatku kdykoli během dne nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení (a který předestřel další směřování judikatury ohledně této právní otázky), vydán před nabytím účinnosti zákona č. 300/2008 Sb., neznamená to, že by se stal nepoužitelným. Nejvyšší správní soud konstatoval, že naopak v mnoha svých pozdějších rozhodnutích dovodil, že výklad vymezený v uvedeném rozsudku je relevantní i za současné právní úpravy (například rozsudek ze dne 16. 7. 2015, čj. 9 As 116/2015-21, a judikatura v něm citovaná). Přestože tedy v době doručování do datových schránek lze objektivně zjistit přesný čas doručení písemnosti (s přesností na minuty i sekundy), zůstala účastníkům řízení zachována možnost uhradit soudní poplatek ještě v den, kdy jim bylo doručeno usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Na tomto místě odkázal Nejvyšší správní soud na judikaturu Ústavního soudu, ze které též jeho judikatura vychází (zejména odst. 17. nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07).
8. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že je nutno odmítnout jako nedůvodnou zásadní námitku stěžovatelky, že jí nebylo vysvětleno, na základě čeho zůstala žalobci zachována možnost uhradit soudní poplatek ještě ve zbývajících hodinách poté, co usnesení o zastavení řízení již nabylo právní moci. Ústavní soud neshledal ani důvodu, pro který by shora předestřený řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu.
9. Pokud jde o judikaturu Nejvyššího správního soudu, ta je konstantní, a to i po účinnosti zákona č. 300/2008 Sb., a jednoznačně z ní plyne, že §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je nutno vykládat tak, že poslední den pro zaplacení soudního poplatku je den, kdy bylo usnesení o zastavení řízení doručeno, účinky usnesení může tedy účastník zvrátit tím, že kdykoli během téhož dne soudní poplatek zaplatí.
10. Ústavní soud se posuzovanou problematikou zabýval především ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539), ve kterém konstatoval, že "zatímco v občanskoprávním řízení poskytují soudy ochranu soukromým subjektivním právům, v soudním řízení správním poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. To dává legitimní základ pro odlišná procesní práva účastníků těchto řízení. Pokud jde o možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně i po zastavení řízení, znamená nová právní úprava zákona o soudních poplatcích oproti předchozímu, Ústavním soudem kritizovanému stavu, ve své podstatě změnu nejen formální, neboť nyní je možné poplatek zaplatit dodatečně do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení a ve správním soudnictví toto usnesení nabývá právní moci doručením. To umožňuje zaplatit poplatek ze žaloby dodatečně, i když nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení". Z těchto závěrů vycházel Ústavní soud i ve svých dalších usneseních, kdy dal opakovaně najevo, že k naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně či na bankovním účtu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006, usnesení sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. 9. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1156/09 ze dne 9. 6. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 1831/12 ze dne 27. 3. 2013). Také Ústavní soud tedy setrval na své původní judikatuře i po účinnosti zákona č. 300/2008 Sb., když např. ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 411/16 ze dne 1. 7. 2016 výslovně konstatoval, že "výklad - dle kterého je v situaci, kdy již bylo ve správním soudnictví vydáno (a nabylo právní moci) rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, významné toliko, zda se do uplynutí dne právní moci tohoto usnesení dostal soudní poplatek do dispozice příslušného soudu - byl Ústavním soudem akceptován...". V této souvislosti odkázal Ústavní soud na usnesení sp. zn. I. ÚS 2509/13 ze dne 18. 3. 2014, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2865/15 ze dne 23. 3. 2016.
11. Ze shora uvedeného je zřejmé, že výklad §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích učiněný správními soudy v projednávané věci je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, která byla v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu příkladmo uvedena. Pochybení správních soudů tedy nelze shledat ani ve stěžovatelkou namítaném nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí, ani v tom, že se nezabývaly její námitkou včasnosti dodatečného zaplacení soudního poplatku, když za rozhodující správně považovaly nikoli časový okamžik doručení usnesení o zastavení řízení, nýbrž konec dne, kdy tato skutečnost nastala. To platí i pro námitku stěžovatelky učiněnou v ústavní a kasační stížnosti, že částka 8 000 Kč složená žalobcem na pokladně České národní banky se nedostala do dispozice soudu, tedy nebyla připsána na jeho účet před 8 hodinou 19 minutami a 9 vteřinami dopoledne dne 18. 8. 2016, když peněžní prostředky složené v hotovosti na pokladně České národní banky jsou dle sdělení této banky připisovány na příslušné účty vždy hromadně jednou či dvakrát denně. Nepochybně se totiž žalobcem složená částka dostala do dispozice soudu do konce dne právní moci usnesení o zastavení řízení, ostatně stěžovatelka opak ani netvrdila.
12. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že zákon o soudních poplatcích nestanoví žádnou dodatečnou lhůtu pro splnění poplatkové povinnosti, pouze hovoří o tom, že je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci, soud usnesení zruší (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 411/16 ze dne 1. 7. 2016). Zjistí-li tedy soud, že např. ke dni zastavení řízení byla na účet soudu připsána příslušná peněžitá částka (srovnej usnesení sp. zn. IV. ÚS 685/12 ze dne 3. 9. 2012), či bude prostřednictvím držitele poštovní licence doručen originál formuláře s nalepenými kolkovými známkami (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 1306/08 ze dne 28. 8. 2008), popřípadě je učiněna platba v hotovosti na pokladně soudu [srovnej nález sp. zn. II. ÚS 310/97 ze dne 1. 6. 1998 (N 61/11 SbNU 107)], soud usnesení o zastavení řízení zruší. Jedná se tedy o ochranu poplatníka pro případ, kdy včasně učiní úkon směřující k zaplacení poplatku, o čemž však v okamžiku rozhodnutí soudu o zastavení řízení nemusí mít soud vždy vědomost. Může se tak stát, že ke dni doručení uvedeného usnesení je soudní poplatek skutečně zaplacen, a jediným zákonem předpokládaným způsobem řešení je následné zrušení usnesení o zastavení řízení.
13. Lze uzavřít, že právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, jenž z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích správní soudy interpretují, je její v ústavní stížnosti rozvedená argumentace polemikou nad závěry, které vyplývají z konstantní a setrvale Ústavním soudem aprobované judikatury Nejvyššího správního soudu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, však neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, proto nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu