ECLI:CZ:US:2017:2.US.1874.17.1
sp. zn. II. ÚS 1874/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem, se sídlem Zlín, Lešetín VI/671, proti usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. března 2017 č. j. 61 T 28/2011-2491 a č. j. 61 T 28/2011-2493, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2017 č. j. 3 To 54/2017-2544 a č. j. 3 To 55/2017-2547, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na řádné soudní řízení a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1176/2012 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012, sp zn. 5 To 13/2012, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 11. 2012, sp. zn. 61 T 28/2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zákona rovněž spáchaným formou spolupachatelství, za které byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zákona (za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 1, 2 tr. zákona) k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let. Těchto trestných činů se stěžovatel dopustil dne 27. 11. 2011 společně s dalším odsouzeným v obci Mistřice - Javorovec na poškozeném Karlu V. (jedná se o pseudonym), kterého ze zištných důvodů napadli v jeho domě zvlášť surovým způsobem a usmrtili. Uvedená soudní rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatele podrobena ústavněprávnímu přezkumu, přičemž Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 900/13 ze dne 3. 10. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
3. Stěžovatel podal dne 2. 2. 2017 ke Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, návrh na povolení obnovy řízení s odůvodněním, že v původním řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Toto porušení spatřoval v tom, že v jeho věci rozhodoval senát, jehož členy byli přísedící, aniž by dle rozvrhu práce pro rok 2011 byla stanovena pravidla, z nichž by bylo možné v den nápadu věci dovodit, že členy senátu mají být právě tito přísedící. V průběhu veřejného zasedání pak stěžovatel namítl, že senát je složen z jiných přísedících, než kteří projednávali jeho trestní věc. Z tohoto důvodu proti nim vznesl námitku podjatosti.
4. Prvním napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, bylo podle §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů rozhodnuto, že přísedící Antonín Koníček a Milena Vyroubalová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení o povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 28/2011. Soud neshledal žádné skutečnosti, pro které by měli být uvedení přísedící vyloučeni z projednání návrhu na povolení obnovy řízení. Dalším napadeným usnesením krajský soud zamítl podle §283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Shledal, že v původním řízení nedošlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť u pobočky krajského soudu ve Zlíně byl uložen veřejně přístupný seznam přísedících, kteří byli voláni na zasedání senátu 61 T podle svého osobního, pracovního a časového vytížení i podle potřeb senátu takovým způsobem, aby všichni přísedící byli vytíženi rovnoměrně. Zdůraznil též, že v průběhu celého původního řízení stěžovatel námitku k výběru přísedících nevznesl.
5. Stěžovatel napadl obě uvedená rozhodnutí stížnostmi, které Vrchní soud v Olomouci dalšími napadenými usneseními podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž ve vztahu k rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení nad rámec argumentace soudu prvního stupně zdůraznil, že v řízení o obnově se zásadně nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale výlučně se posuzuje otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Tvrzení, že senát rozhodující o vině a trestu stěžovatele nebyl řádně obsazen, proto nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení.
6. Stěžovatel se domnívá, že soudy obou stupňů svými postupy a posouzením věci zásadním způsobem porušily stěžovatelova ústavní práva. Uvádí, že ve svém návrhu na povolení obnovy řízení podrobně rozvedl, kde a proč spatřuje porušení svých práv, soud prvního stupně však zamítavé rozhodnutí odůvodnil zejména ustanoveními trestního řádu, aniž se vypořádal s obsahem návrhu stěžovatele a judikaturou Evropského soudu. Upozorňuje přitom na nedůstojné chování předsedkyně senátu, které stěžovatele stavělo do nerovného postavení vůči státnímu zástupci. Ani stížnostní soud se nezabýval obsahem stížnosti a k námitkám se nevyjádřil. Stěžovatel je proto přesvědčen, že mu nebylo dopřáno spravedlivého řízení.
7. Ústavní soud vzal v úvahu argumenty stěžovatele, přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
9. V řízení o obnově řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
10. V posuzované věci soudy obou stupňů naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se argumentací stěžovatele řádně zabývaly a vypořádaly se s ní, byť stěžovatel tvrdí opak.
11. Jak vyplývá z návrhu na obnovu řízení, připojeného k ústavní stížnosti, stěžovatel jej odůvodnil výlučně porušením jeho práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, které spatřoval v tom, že jeho trestní věc rozhodoval senát, jehož členy byli přísedící, aniž byla rozvrhem práce na rok 2011 stanovena pravidla, z nichž by bylo možné v den nápadu kauzy dovodit, že členy senátu mají být právě tito přísedící. Soud prvního stupně na takovou argumentaci v napadeném usnesení patřičně reagoval. Z jeho rozhodnutí se podává, že provedl důkaz rozvrhem práce Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, za rok 2011, kdy napadla trestní věc stěžovatele. Z něho zjistil, že na této pobočce byl v prvním stupni trestního oddělení ustanoven pouze jeden senát 61 T a přísedící u tohoto senátu byli uvedeni ve veřejně přístupném seznamu. Pokud pak konstatoval, že přísedící z tohoto seznamu byli voláni na zasedání senátu 61 T podle svého osobního, pracovního a časového programu tak, aby byli vytíženi ve stejném rozsahu při zohlednění jejich aktuálních možností, Ústavní soud nemá, co by uvedenému závěru, který je plně v souladu s východisky vyjádřenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016, vytkl, neboť není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce (přísedícího) dle čl. 38 odst. 1 Listiny, když se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální a přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům.
12. Bez ohledu na výše uvedené má Ústavní soud za to, že stěžovatelem uplatněný důvod pro povolení obnovy řízení by ani jinak nemohl obstát, neboť složení senátu projednávajícího předmětnou trestní kauzu bylo stěžovateli již známo v původním řízení. Pokud s výběrem přísedících nesouhlasil, měl možnost v jeho průběhu námitku o porušení práva na zákonného soudce uplatnit, což však neučinil. Jen stěží to proto může dohnat cestou návrhu na povolení obnovy řízení, což je institut, který slouží k nápravě nedostatků ve skutkovém zjištění. Jak zdůraznil stížnostní soud, který se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, v řízení o obnově se zásadně nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale výlučně se posuzuje otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se však svým návrhem nedomáhal povolení obnovy na základě nově zjištěných skutečností, které by mohly vést k jiným skutkovým závěrům, ale pouze tvrdil, že senát rozhodující o jeho vině a trestu nebyl řádně obsazen. Tato skutečnost však nemůže být sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení.
13. Ústavní soud považuje odůvodnění obou napadených usnesení za ústavně konformní a srozumitelná, přičemž neshledává důvod, aby učiněné závěry jakkoli zpochybňoval. Soud prvního stupně se sice nevyjádřil ke stěžovatelem poukazovaným judikátům Evropského soudu pro lidská práva (vydaným ve věcech DMD Group a. s. proti Slovensku, a Coëme a další proti Belgii), toto opomenutí však jeho jinak řádně odůvodněné závěry nezpochybňuje. Nadto Evropský soud pro lidská práva v uvedených judikátech přímo nepojednává o právu na zákonného soudce, resp. vychází z pojmu "soud zřízený zákonem". Otázku zákonného soudce tedy spíše pojí s pojmem soudu jako takového (Coëme a další proti Belgii), přičemž vložení výrazu "zřízený zákonem" do čl. 6 Úmluvy má zabránit tomu, aby organizace soudního systému nebyla ponechána na libovůli výkonné moci (DMD Group a. s. proti Slovensku), a aby bylo zajištěno, že tato oblast bude upravena zákonem (viz Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol Listina základních práv a svobod. Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 788). K žádné libovůli při určení senátu projednávajícího kauzu stěžovatele však, jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně, nedošlo.
14. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, proto shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
15. Obdobné platí i v případě usnesení, jimiž soudy rozhodly o námitce podjatosti přísedících určených k projednání a rozhodnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Tuto námitku stěžovatel odůvodnil zjištěním, že uvedení přísedící jsou jiní, než ti, kteří projednávali jeho trestní věc. I na tuto námitku však soud prvního stupně patřičně v napadeném usnesení reagoval a stížnostní soud se s jeho závěry ztotožnil. Jejich názor, že trestně právní předpisy neobsahují žádné ustanovení o tom, že by v rámci obnovy řízení měli rozhodovat stejní přísedící, kteří rozhodovali věc meritorně, obstojí i z hlediska ústavního, neboť nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku zaniká povinnost soudu vést dokazování v hlavním líčení, v němž od počátku zasedá senát ve stejném složení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení již není povinností soudu, aby zasedal za účasti stejných přísedících jako v původním řízení. To by ostatně v mnohých případech ani nebylo realizovatelné. Rozhodující je, že k projednání návrhu stěžovatele na obnovu řízení byli přizváni přísedící v souladu s rozvrhem práce a že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by z jiných důvodů nemohli tito přísedící ve věci rozhodovat. Žádné takové skutečnosti stěžovatel ani netvrdí, když v podstatě bez jakékoliv argumentace pouze navrhuje rozhodnutí o nevyloučení přísedících zrušit.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu