ECLI:CZ:US:2017:2.US.1889.17.1
sp. zn. II. ÚS 1889/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele G. K., t. č. ve Věznici Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016 č. j. 11 Tdo 1620/2015-I.-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že v řízení, které předcházelo jeho vydání, byla porušena základní lidská práva zaručená čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu (které bylo připojeno k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2808/16) se podává, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever č. j. 3 T 2/2015-466 ze dne 1. 6. 2015 byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1 - 7 pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a v bodě 8 přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných. Dalším výrokem byl stěžovatel částečně zproštěn obžaloby. Proti citovanému rozsudku podali stěžovatel a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 8. 2015 sp. zn. 7 To 282/2015 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud unesením ze dne 21. 4. 2016 č. j. 11 Tdo 1620/2015 tak, že se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2015 sp. zn. 7 To 282/2015 zrušuje v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 3 T 2/2015 ve výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 8 výroku o vině citovaného rozsudku) a v celém výroku o trestu, a že se zrušují všechna rozhodnutí na zrušené části napadeného rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, jíž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a krajskému soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Jak Ústavní soud ověřil ze spisu sp. zn. III. ÚS 2808/16, obsahově totožná ústavní stížnost stěžovatele podaná proti témuž rozhodnutí Nejvyššího soudu byla usnesením sp. zn. III. ÚS 2808/16 ze dne 27. 9. 2016 odmítnuta zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
4. Ústavní soud byl povinen (stejně jako v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2808/16) v prvé řadě prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, což je základní podmínkou pro to, aby se mohl napadenou věcí zabývat meritorně.
5. Vzhledem k tomu, že i nyní projednávaná ústavní stížnost svým petitem, kterým je Ústavní soud vázán, směřuje proti částečně kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu, Ústavnímu soudu nezbylo, než ji v této části posoudit také jako návrh nepřípustný, a to s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co bude zrušené stádium řízení skončeno, přičemž nemůže být pominuto rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí též ústavní stížnost směřovat.
6. Pokud se týká zbylé části napadeného rozhodnutí, jíž Nejvyšší soud ponechal nezměněn výrok o vině v bodech 1 - 7 rozsudku soudu prvního stupně, v této části je ústavní stížnost podaná zjevně po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Nadto byl uvedený výrok o vině podroben ústavněprávnímu přezkumu v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2808/16 a ústavní stížnost stěžovatele byla v tomto rozsahu shledána zjevně neopodstatněnou.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
8. Ústavní soud nepřehlédl vadu plné moci, připojené k ústavní stížnosti. K odstranění této vady však stěžovatele a jeho zástupce nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že jinak řádná ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj