ECLI:CZ:US:2017:2.US.1944.16.1
sp. zn. II. ÚS 1944/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti JUDr. Zuzany Halačkové, správkyně konkurzní podstaty úpadce REOL s. r. o., realitní, oceňovací a leasingová společnost, Ropkova 51, 570 01 Litomyšl, zastoupené Mgr. Alešem Velcem, advokátem, AK se sídlem Ropkova 51, 570 01 Litomyšl, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 25 Cdo 686/2015-232 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 9. 2014 č. j. 18 Co 288/2014-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 1 000 000 Kč.
Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 6 C 279/2011, vyplynulo, že žalobci Klára van Sas a Etienn van Sas se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách domáhali po žalované stěžovatelce, označené jako "JUDr. Zuzana Halačková, správkyně konkurzní podstaty společnosti REOL s. r. o., realitní, oceňovací a leasingová společnost, se sídlem v Litomyšli, Ropkova 51, PSČ 570 01", zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody vzniklé v souvislosti s výkonem její funkce. K námitce žalované o věcné nepříslušnosti okresního soudu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2012 č. j. Ncp 762/2012-62 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je v prvním stupni příslušný okresní soud. Okresní soud ve Svitavách poté rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. 6 C 279/2011-159 žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalované, která nebyla označena jako fyzická osoba a z žaloby nevyplývalo, že by žalobci žalovali konkurzní podstatu. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že v projednávané věci byla vzhledem ke zvažovaným okolnostem žalována fyzická osoba JUDr. Zuzana Halačková, která v době podání žaloby vykonávala funkci správkyně konkurzní podstaty společnosti REOL. I přes její nepřesné označení bylo z žaloby zřejmé, jakým jednáním porušila povinnosti správkyně konkurzní podstaty, čímž došlo ke škodě na majetku žalobců, navíc z dřívějšího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze muselo být Okresnímu soudu ve Svitavách známo, že se žalobci domáhají náhrady škody a že za škodu vzniklou porušením povinností správce v průběhu konkurzního řízení odpovídá správce podle §420 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. Odvolací soud označil postup okresního soudu za příliš formalistický, vedoucí k nesprávnému rozhodnutí, které bylo třeba zrušit. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud připustil pro řešení právní otázky označení žalované a její pasivní věcné legitimace. S poukazem na své ustálené judikatorní závěry k pasivní věcné legitimaci správce konkurzní podstaty úpadce ve sporech, jichž se účastní, a jeho označování, s nimiž bylo rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně rekapitulovala průběh a výsledky řízení před soudy všech tří stupňů. V části II. ústavní stížnosti citovala z judikátů Nejvyššího soudu k osobní majetkové odpovědnosti správce konkurzní podstaty za škodu a právním závěrům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích oponovala a označila je za nesprávné. Nesprávnost právního posouzení spatřovala v chybné interpretaci majetkové odpovědnosti správce, neboť to, že v předmětném sporu vystupuje správce konkurzní podstaty z titulu své funkce, ve skutečnosti znamená, že je žalována osoba, která není v takovém sporu věcně legitimována.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně argumentovala k požadavku řádného a přesného označení subjektů konkurzního práva, resp. účastníka řízení. S poukazem na judikáty Nejvyššího soudu, jakož i Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (Cpjn 19/98) označila závěr odvolacího soudu za rozporný s dosavadní praxí dovolacího soudu. Podle stěžovatelky byla žalovaná označena jednoznačně a nepochybně jako správkyně konkurzní podstaty z titulu své funkce, a proto nemohla být v předmětné věci pasivně legitimována, neboť jde o osobu, která je odlišná od osoby JUDr. Zuzany Halačkové, kterou by bylo třeba označit nejen jménem, ale i bydlištěm.
V části IV. ústavní stížnosti stěžovatelka svoje argumenty dále rozvedla. Nesouhlasila s výtkou odvolacího soudu, že nalézací soud nepostupoval podle §43 o. s. ř. a neodstranil pochybnosti o tom, kdo je žalován, a uvedla, že v předmětné věci se nejednalo o nesprávné označení účastníka, ale o označení jiného účastníka. Tato zásadní skutečnost odlišuje její věc od věcí rozhodnutých nálezy Ústavního soudu, ve kterých šlo o postup při podání žalob proti někomu, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení (tj. v případě nesplnění procesní podmínky řízení), a nikoliv o žaloby vůči pasivně nelegitimovanému účastníku. Je-li podána žaloba směřující proti osobě, která je způsobilá být účastníkem řízení, avšak v konkrétní věci není pasivně legitimovaná, jde o diametrálně odlišnou situaci, v takovém případě nejde o vadu podání, kterou lze zhojit postupem podle §43 o. s. ř.; poučovací povinnost soudu zde není namístě, neboť soudu nepřísluší, aby účastníky poučoval v otázce věcné legitimace. Stěžovatelka naopak upozornila na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2943/11, které považuje za klíčové v její věci, neboť řeší analogickou situaci, byť "obráceně". K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že jeho odkaz na možnost postupu podle §43 o. s. ř. je nesrozumitelný a činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným i z toho důvodu, že Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3281/2010, přičemž ten zcela výstižně podporuje argumentaci žalované stěžovatelky.
V části V. ústavní stížnosti stěžovatelka označila rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu za překvapivé, v rozporu s ustálenou judikaturou a zásadou legitimního očekávání. Byla-li žalovaná označena vedle svého jména, příjmení i jako správce konkurzní podstaty příslušného úpadce, lze legitimně očekávat, že v souladu s judikáty dovolacího soudu je žalována z titulu své funkce. Stěžovatelka upozornila, že žádný ze soudů nevyjádřil pochybnost ohledně identity žalované, otázkou, zda je žalována fyzická osoba nebo správkyně konkurzní podstaty, se nezabýval ani Vrchní soud v Praze, který řešil pouze to, zda se jedná o spor vyvolaný konkurzem a zda žalovaná není podnikatelem. Námitka nedostatku pasivní legitimace žalované byla uplatněna poprvé při prvním jednání ve věci před Okresním soudem ve Svitavách, kdy soud poučil žalující stranu o institutu záměny účastníků řízení podle §92 odst. 2 o. s. ř. Žalující tohoto institutu nevyužili, od této chvíle však začali tvrdit, že účastníkem řízení v pozici žalované je fyzická osoba. Podle stěžovatelky bylo poučení okresního soudu nadbytečné, neboť ve věci nedostatku pasivní legitimace soud účastníky poučovat nemusí a nemá. Stěžovatelka zopakovala, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu žalující žalovali správce konkurzní podstaty na účet konkurzní podstaty.
V části VI. ústavní stížnosti stěžovatelka argumentovala k tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces. Zdůraznila, že judikatura k odlišnému označení správně konkurzní podstaty na straně jedné a fyzické osoby na straně druhé je zcela jasná a ustálená, avšak odvolací a dovolací soud neodůvodnily, proč se od ní odchylují. Odkazy dovolacího soudu na jeho některá dřívější rozhodnutí byla bez významu, neboť právní otázky v nich řešené nemají s posuzovanou věcí žádnou souvislost. Stěžovatelka oponovala i odůvodnění dovolacího soudu k postupu při podání vadného podání, neboť dle jejího přesvědčení o vadu žaloby nešlo, neboť označení žalované v žalobě nevzbuzovalo žádné pochybnosti a ani z obsahu žaloby, zejména čl. V, nevyplývalo, že by žalovanou měla být fyzická osoba, která v uvedené době vykonávala funkci správce konkurzní podstaty.
V části VII. ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla jak shora uvedeno a k prokázání svých tvrzení navrhla provedení důkazu všemi listinami spisu vedeného u Okresního soudu ve Svitavách, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu.
Ústavní soud předesílá, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a proto by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí (procesní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla však činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. V posuzované věci za takové rozhodnutí považoval usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla řešena právní otázka žalované stěžovatelky a její pasivní věcná legitimace v předmětném sporu.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší interpretovat autonomní projevy vůle jednotlivců, neboť právě toto je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, N 12/32 SbNU 107). Zásah Ústavního soudu je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a následně přijatými závěry obecných soudů. Taková situace v přezkoumávané věci ovšem nenastala.
Ústavní soud konstatuje odlišné názory nalézacího a odvolacího soudu stran pasivní legitimace žalované, resp. vyjasnění, zda podle označení žalované a obsahu žaloby lze mít za to, že žalovaná je fyzická osoba vadně označená, nebo zda žaloba směřuje proti správkyni konkurzní podstaty z titulu její funkce. Právě pro řešení právní otázky označení žalované a její pasivní věcné legitimace Nejvyšší soud připustil v posuzované věci dovolání žalované, které zamítl. Nejvyšší soud potvrdil jako správný postup odvolacího soudu, který pro vyřešení otázky pasivní věcné legitimace žalované zvažoval kromě jejího, byť ne zcela jednoznačně vymezeného, označení i dalších skutečností se závěrem, že v žalobě vymezený nárok směřuje vůči fyzické osobě, která ve sporu hájí své vlastní majetkové zájmy.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. I v posuzované věci proto akceptoval, že to je především obecný soud, který je plně oprávněn zkoumat podmínky řízení a v případě rozporu mezi označením žalovaného s vylíčením rozhodujících skutečností tento rozpor odstranit za účelem vyjasnění věcné legitimace účastníka řízení.
Ústavní soud nikterak nezpochybňuje právní závěry prezentované v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k rozlišení označení správce konkurzní podstaty jako žalované osoby ve sporu, v němž z titulu své funkce brání zájmy konkurzní podstaty, od sporu, v němž jde o plnění z titulu její osobní majetkové odpovědnosti za tvrzené protiprávní jednání, ve kterém vystupuje jako kterákoli jiná fyzická osoba. V posuzované věci, i přes záplavu odkazů na konkrétní judikáty Nejvyššího soudu, však musel vzít v úvahu, že Nejvyšší soud se zabýval otázkou označení žalované a vyložil, na základě jakých zjištění odvolací dospěl k závěru o existenci její pasivní věcné legitimace v předmětném sporu; jejími námitkami vznesenými v dovolání se zabýval a přiměřeným způsobem na ně reagoval. Takový postup nelze označit jako nesouladný s kautelami spravedlivého procesu, jak jsou zakotveny v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud jde o usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, je ústavní stížnost proti němu směřující nepřípustná. Krajský soud napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podaná ústavní stížnost tak nemůže být posledním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu