ECLI:CZ:US:2017:2.US.1972.17.1
sp. zn. II. ÚS 1972/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Boženy Flegelové, zastoupené Mgr. Janem Hartem, LL.M., advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Panská 7, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 7 Cm 134/2011-208, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016 č. j. 2 Cmo 72/2015-299 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 č. j. 27 Cdo 529/2017-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka namítá svévolné rozhodování obecných soudů, které bez jakéhokoliv obhajitelného důvodu odmítly provedení z jejího pohledu zcela zásadního důkazu. Proto soudy nemohly řádně zjistit skutkový stav a vycházely při svém rozhodování z neúplného, zkresleného skutkového stavu.
2. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 75 100 USD s příslušenstvím. Stěžovatelka s Československou obchodní bankou a. s. (dále jen "žalovaná") uzavřela komisionářskou smlouvu, na základě níž začala využívat poradenskou činnost žalované týkající se investování do cenných papírů. Poradenství bylo poskytováno prostřednictvím přiděleného privátního bankéře, který stěžovatelce doporučoval nabídku investičních produktů, včetně nákupu dluhopisů islandské banky (i přes riziko znehodnocení její investice, o čemž stěžovatelka nevěděla). Na tu však bylo posléze vyhlášeno moratorium a pozastaveny všechny pohyby s kapitálem a aktivy banky. Dluhopisy stěžovatelky se tak staly neobchodovatelnými, jejich hodnota byla nulová. Po provedeném dokazování soud posoudil návrh stěžovatelky jako předčasný, jelikož stěžovatelka nemohla v okamžiku podání žaloby prokázat ani vznik škody, natož její výši, jelikož pohledávka stěžovatelky je včasně přihlášena do řízení o likvidaci banky. Není tedy postaveno najisto, v jaké výši bude pohledávka stěžovatelky uspokojena.
3. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to v části, v níž stěžovatelka nevzala žalobu zpět, tj. 30 427 USD; ve zbylé částce 44 673 USD ke zpětvzetí stěžovatelky žalobu zastavil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že v průběhu odvolacího řízení vyšlo najevo, že podle reorganizačního plánu by měla stěžovatelka obdržet od islandské banky nové dluhopisy a akcie, které předá svým věřitelům. Toto plnění však doposud neobdržela a byl tedy dán důvod k zamítnutí žaloby pro předčasnost.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že v průběhu dovolacího řízení nelze zpochybňovat správnost skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v řízení před nalézacími soudy. Námitku stěžovatelky stran neprovedení navrhovaného důkazu neshledal důvodnou, jelikož soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem předloženým stěžovatelkou provedl. Další znalecké posudky navrhované stěžovatelkou však již neprováděl pro nadbytečnost. Ani další stěžovatelkou uplatněné otázky neshledal Nejvyšší soud z pohledu posouzení přípustnosti podaného dovolání jako relevantní.
II.
5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Stěžovatelka ústavní stížnost opírá o nesouhlas s postupem nalézacích soudů stran posouzení jejích návrhů na doplnění dokazování znaleckými posudky. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu. Shromážděné důkazy posléze hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Uvedené je možné označit jako zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů.
7. Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud ve smyslu výše uvedeného neshledal. Ústavní stížnost stěžovatelky není svým obsahem fakticky ničím jiným než pokračující polemikou s rozhodováním obecných soudů. Obecné soudy však jasně a jednoznačně vysvětlily důvody pro svá rozhodnutí. Stěžovatelka podáním ústavní stížnosti pravděpodobně očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. V předmětné věci jde však pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v nyní projednávané věci souladu s ústavními principy a s požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí lze hodnotit jako odpovídající principům obsaženým v části páté Listiny.
10. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu