ECLI:CZ:US:2017:2.US.2023.17.1
sp. zn. II. ÚS 2023/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s.r.o., se sídlem Svojsíkova 2/1596, Ostrava-Poruba, zastoupené Mgr. et. Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, směřující proti výrokům I., II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2017, č. j. 57 Co 648/2016-797, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 29. 6. 2017, se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I., II., III. a IV. v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu se podává, že jím krajský soud podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil odvoláním stěžovatelky napadené usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2016, č. j. 26 C 336/2008-718, jímž okresní soud zamítl zmatečnostní žalobu stěžovatelky proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 26 C 336/2008-243 (výrok I.). Dále pak krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV.).
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je pak vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka jejím podáním domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodováno o jejím odvolání proti usnesení okresního soudu, aniž by však proti němu nejprve podala dovolání k Nejvyššímu soudu (resp. aniž by o tomto podání informovala Ústavní soud a před podáním ústavní stížnosti vyčkala rozhodnutí o něm), ačkoliv byla o této možnosti krajským soudem řádně poučena.
Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř.; byť by se jednalo o "mimořádný opravný prostředek", který orgán, jenž o něm rozhoduje, může "odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
V případně podaném dovolání stěžovatelka ostatně mohla uvést v ústavní stížnosti zmiňované námitky ohledně údajné rozpornosti právních závěrů obecných soudů s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, resp. o nezbytnosti "posouzení otázky zásadního právního významu", jež svým "podústavním" charakterem odpovídají daleko více právě námitkám dovolacím, nikoliv tedy ústavněprávní argumentaci, kterou je stěžovatel v řízení před Ústavním soudem ve své ústavní stížnosti povinen uplatnit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj