ECLI:CZ:US:2017:2.US.2026.17.1
sp. zn. II. ÚS 2026/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Volfové, zastoupené JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou, se sídlem Pokratická 185/10, 412 01 Litoměřice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. března 2017, č. j. 83 Co 40/2017-45, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 70 EXE 59813/2016-20, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 70 EXE 59813/2016-20, zamítl návrh stěžovatelky (manželky povinného) na zastavení exekuce, co do způsobu jejího provedení prodejem movitých věcí.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka dne 14. prosince 2016 odvolání, jež však bylo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 4. ledna 2017, č. j. 70 EXE 59813/2016-30, odmítnuto podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro opožděnost. Soud prvního stupně vyšel z toho, že usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 70 EXE 59813/2016-20, bylo stěžovatelce doručeno dne 24. listopadu 2016 vhozením do schránky, následujícího dne počala běžet 15 denní lhůta a posledním dnem lhůty byl tedy 9. prosinec 2016, z čehož vyplývá, že odvolání podané 14. prosince 2016 bylo opožděné.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 30. března 2017, č. j. 83 Co 40/2017-45, usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 4. ledna 2017, č. j. 70 EXE 59813/2016-30, potvrdil.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Brojí především proti způsobu doručování usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 70 EXE 59813/2016-20. Nesouhlasí přitom s tím, aby usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce bylo soudem vhazováno do tzv. sběrné schránky pro celou obec, neboť takovou poštu může kdokoliv odcizit. Takový postup je podle názoru stěžovatelky v rozporu s ochranou osobnosti a osobních údajů. Podle stěžovatelky by měla být taková písemnost doručována zásadně do vlastních rukou adresáta. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu namítá, že nepřipuštěním dovolání jí znemožnil jakýkoliv nápravný proces. Oběma soudům pak vytýká, že neřešily její námitky týkající se doručování písemností, čímž bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Rovněž nezohlednily její další námitky ve vztahu k provádění exekuce (absence vlastnictví vozidla, potřeba užívání vozidla ze zdravotních důvodů).
III.
6. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci k takovému závěru nedospěl.
7. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
8. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
9. V nyní projednávané věci se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. března 2017, č. j. 83 Co 40/2017-45, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 4. ledna 2017, č. j. 70 EXE 59813/2016-30, o odmítnutí odvolání stěžovatelky směřujícího proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 70 EXE 59813/2016-20, pro opožděnost.
10. Stěžovatelka tak brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí jejího odvolání pro opožděnost, proti němuž je s ohledem na výše uvedené znění §229 odst. 4 o. s. ř. ovšem přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, že by tohoto mimořádného opravného prostředku využila, resp. že by případně napadala rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno právě o zmíněné žalobě pro zmatečnost.
11. Lze jen doplnit, že proti usnesení, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, nelze skutečně podat dovolání (stěžovatelka je ovšem přesvědčena opaku), nicméně přípustným mimořádným opravným prostředkem je právě žaloba pro zmatečnost.
12. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu se pak nutně promítá i do rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 70 EXE 59813/2016-20, vůči němuž v důsledku opožděnosti jejího odvolání nebrojila řádným způsobem.
13. Za dané situace proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala řádně všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustná [srov. k tomu též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 (ST 26/51 SbNU 839; č. 79/2009 Sb.)].
14. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj