ECLI:CZ:US:2017:2.US.209.17.1
sp. zn. II. ÚS 209/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Krejčího, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. Rsp 3036/11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 23. 1. 2017, se stěžovatel domáhá "vyslovení neplatnosti" v záhlaví citovaného rozhodčího nálezu, neboť má za to, že postupem rozhodčího soudu "byl omezen ve svém právu na spravedlivém projednání své věci."
2. Z příloh ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížností napadeným rozhodčím nálezem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (Credium, a.s.) částku ve výši 88.505,31 Kč a současně uhradit náklady rozhodčího řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje procesní postup rozhodčího soudu, když velmi stručně namítá, že o existenci rozhodčího nálezu neměl povědomí, neboť se prý o něm dozvěděl až "z exekučního řízení 067 EX 2233/13", ačkoliv mu byl ustanoven opatrovník k přejímání písemností, jenž však prý jeho "zájmy nehájil a nekonal."
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se jí domáhá "vyslovení neplatnosti" předmětného rozhodčího nálezu, aniž by však za tímto účelem využil procesní prostředky ochrany, které mu poskytuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění (dále "zákon o rozhodčím řízení"), na nějž výslovně odkazuje i rozhodčí nález. Citovaný zákon o rozhodčím řízení totiž umožňuje přezkoumat a příp. zrušit rozhodčí nález obecným soudem na návrh kterékoli strany sporu z důvodů vymezených v ustanovení §31. S ohledem na to, že podstatou námitek stěžovatele je zpochybnění procesního postupu rozhodčího soudu, jímž měl být "omezen ve svém právu na spravedlivém projednání své věci", je nutno připomenout, že dle ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení je tato skutečnost jedním z důvodů, pro který může obecný soud na návrh strany sporu v rozhodčím řízení rozhodčí nález zrušit ("Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže ... straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat"). Za dané situace je proto Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud považuje za nezbytné též konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil vůbec žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základních práv dokládaly, jelikož ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou argumentaci, když se omezuje pouze na apodiktické tvrzení o porušení práva na spravedlivé projednání věci. Zákonná povinnost kvalifikovaného právního zastoupení stěžovatelů má přitom řízení o ústavní stížnosti zaručit určitý stupeň odborné kvality, projevující se právě i v nutnosti přizpůsobit argumentaci specifickému charakteru řízení o ústavní stížnosti, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, proto Ústavní soud soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj