ECLI:CZ:US:2017:2.US.2105.17.1
sp. zn. II. ÚS 2105/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. Č., zastoupené JUDr. Michalem Steckerem, advokátem se sídlem U Kněžské louky 1, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 2. 2017, č. j. 8 T 157/2016-243, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 6 To 177/2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl obžalovaný v trestní věci uznán vinným z trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přičemž svým jednáním stěžovatelce, která v trestním řízení vystupovala v pozici poškozené, způsobil taková zranění, která stěžovatelku podstatně omezovala v obvyklém způsobu života především bolestivostí a sníženou pohyblivostí, když při zajišťování běžných denních potřeb byla odkázána na pomoc rodiny, a to po dobu delší než šest týdnů. Stěžovatelka v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu škody, resp. nemateriální újmy, s kterým však byla nalézacím soudem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo Městským soudem v Praze zamítnuto.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když státní moc v daném případě nebyla uplatněna v mezích stanovených zákonem a rovněž postupem soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy při odkázání stěžovatelky s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení porušily zásadu trestního řízení zakotvenou v ustanovení §2 odst. 15 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když stěžovatelce neumožnily plně uplatnit její práva jakožto osoby poškozené, dále soudy porušily ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, podle kterého pokud poškozený v trestním řízení včas a řádně uplatní nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, jsou soudy povinny obžalovanému v odsuzujícím rozsudku uložit povinnost k náhradě této škody či újmy, a dále došlo postupem soudů k porušení ustanovení §229 odst. 1 trestního řádu, neboť v dané situaci měly soudy povinnost o náhradě škody rozhodnout v rámci trestního řízení. Nerespektováním zákonné úpravy pak soudy porušily rovněž právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud úvodem poznamenává, že stěžovatelka z pozice poškozené v trestním řízení napadá petitem a vznáší námitky pouze proti těm částem výroků napadených rozhodnutí, které se týkají náhrady škody, tedy ve vztahu k odkazu do tzv. adhezního řízení. Ústavní soud se proto bude v dalším zabývat výhradně otázkou, zda došlo k porušení základních práv stěžovatelky právě tímto postupem. Současně konstatuje, že čl. 95 odst. 1 Ústavy, který měl být porušen, nepředstavuje žádné základní právo, nýbrž ustanovení, spadající svojí povahou i systematickým začleněním do organizačního vymezení činnosti obecných soudů. Stejně tak není samostatným ústavním právem princip, zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny, který má význam zejména při interpretaci skutečných ústavně zaručených základních práv.
8. Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a jejích příloh vzal Ústavní soud za nesporné především následující skutečnosti. Stěžovatelka se se svým nárokem na náhradu škody v rámci dotčeného trestního řízení připojovala postupně, když nejprve svůj nárok vyčíslila na částku ve výši 11.991 Kč, k čemuž doložila účtenky z lékárny, mj. však za léky, které neměly souvislost s léčbou zranění, způsobenou při autonehodě poškozené obžalovaným. S každým dalším podáním se částka představující nárok na náhradu škody navyšovala. Stěžovatelka vyčíslení částky vždy sice podepřela účtenkami a účetními doklady, nicméně z nich samotných nevyplývala souvislost se zraněními, která byla stěžovatelce způsobena jednáním, za které byl obžalovaný ve věci odsouzen. U hlavního líčení pak stěžovatelka vyčíslila svůj nárok na konečnou částku přesahující výši 200 000 Kč, přičemž se při jejím vyčíslení opírala o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který si nechala navzdory existenci již jednoho takového posudku z přípravného řízení vypracovat, s vyčíslením výše bodového ohodnocení pokud jde o bolestné a současně o doklady prokazující náklady spojené s péčí o zdraví poškozené, které však mj. obsahují i doklad o úhradě nadstandardního pokoje v nemocnici, porady poškozené se svým zmocněncem atp.
9. V rámci nároku na náhradu škody tedy byly stěžovatelkou uplatňovány i náklady související s uplatněním jejího nároku v trestním řízení (k tomu blíže viz napadené usnesení Městského soudu v Praze). Obvodní soud pro Prahu 2 proto rozhodl tak, že i vzhledem k tomu, že ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky ohledně poranění poškozené, které jsou ve vzájemném rozporu, že poškozená v rámci vyčíslení svého nároku do něj zahrnula i položky, které nelze uplatnit v rámci nároku na náhradu škody podle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu, a vzhledem ke skutečnosti, že ve věci je třeba pro řádné určení výše nároku poškozené provést další dokazování, přičemž o vině a trestu obžalovaného již v tomto stádiu mohlo být spolehlivě rozhodnuto, stěžovatelku s jejím nárokem na náhradu škody v souladu s ustanovením §229 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. S touto argumentací nalézacího soudu se plně ztotožnil i soud odvolací a odvolání stěžovatelky zamítl.
10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].
11. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat.
12. Zároveň z hlediska postavení poškozeného jakožto subjektu adhezního řízení nelze pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, respektive pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). I s ohledem na vytčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatelky opodstatněnou. Připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity; ústavní stížnost je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Soukromoprávní nároky osoby poškozeného určitým jednáním, v němž oproti jeho názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu neshledaly, nepřiznaly mu postavení poškozeného v trestním řízení, či neposoudily uplatněný nárok poškozeného na náhradu škody za nárok, o kterém by bylo bez dalšího možné kvalifikovaně rozhodnout (což představuje případ stěžovatelky), jsou přitom adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatelka tudíž má ve své moci procesní prostředek k ochraně svých subjektivních zájmů, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je třeba přitom vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv jen formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatelky, přičemž takto jí zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu). Základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na přístup k soudu tedy zůstává zachováno.
14. Je tedy možné uzavřít, že důvodnost ústavní stížnosti směřující proti výroku podle §229 trestního řádu by mohla být založena pouze tehdy, pokud by porušení základního práva ze strany trestního soudu nebylo možno napravit v řízení občanskoprávním. Tato situace však zpravidla nenastane, pokud pochybení trestního soudu spočívá v porušení procesních práv poškozeného (k čemuž v nyní projednávaném případě nedošlo a obecné soudy se vůči poškozené žádného porušení procesních práv nedopustily), neboť to lze napravit v řízení občanskoprávním, ve kterém může být nárok poškozeného plně uspokojen.
15. Zároveň Ústavní soud připomíná, že i v případě pochybení nalézacího soudu ve věci přiznání náhrady škody poškozenému trestní řád výslovně stanoví, že zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (viz ustanovení §265 citovaného zákona). Pokud by tedy Ústavní soud zjistil pochybení obecných soudů ve věci chybně nepřiznaného nároku poškozené na náhradu škody, jevilo by se eventuální zrušení rozhodnutí obecného soudu jako ryze formalistické, neboť již nyní má stěžovatelka možnost uplatnit nárok na náhradu škody v občanskoprávním řízení.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu