ECLI:CZ:US:2017:2.US.2121.17.1
sp. zn. II. ÚS 2121/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Karlíkem, advokátem, AK se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 č. j. 4 Tdo 366/2017-34, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2016 č. j. 4 To 232/2016-403 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 1. 2016 č. j. 3 T 73/2015-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 12 odst. 2 Listiny a hlavy páté Listiny. Navrhl proto, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí trestních soudů zrušil.
2. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Při domovní prohlídce u něj bylo nalezeno velké množství zbraní, které je buď zakázáno nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit, nebo je lze nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit jen na základě povolení a zbraní, které může nabývat do vlastnictví a držet pouze držitel zbrojního průkazu příslušné skupiny, pokud ohlásí nabytí vlastnictví této zbraně příslušnému útvaru policie. Okresní soud mu za to uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil a zkušební dobu stanovil na 2 roky. Současně stěžovateli uložil trest propadnutí věci. Stěžovatel se odvolal. Krajský soud v Českých Budějovicích však napadeným usnesením jeho odvolání zamítl.
3. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší soud s dovoláním. Namítal, že soudy ve skutkové větě neupřesnily obligatorní znak skutkové podstaty daného trestného činu, kterým je nedovolenost, resp. neexistence povolení k přechovávání zbraně. Namítal také, že orgány činné v trestním řízení extenzivně a v rozporu se zásadami trestního řízení vyložily §279 trestního zákoníku. Tím porušily i zásadu "ultima ratio" podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, protože daný skutek bylo namístě hodnotit jako přestupek. Zpochybňoval i naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nesouhlasil s tím, že trestní soudy do výroku o vině zařadily i zbraně, které byly úředně znehodnoceny nebo nezpůsobilé ke střelbě. Kromě toho napadal zákonnost provedené domovní prohlídky. Nejvyšší soud však jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Shledal, že stěžovatel většinu námitek již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Výrok o vině je založen na zjištění, že sám obviněný hromadil zbraně, takže o jeho úmyslu nemůže být pochyb. Z formulace výroku jednoznačně vyplývá, že k přechovávání, resp. hromadění zbraní docházelo bez povolení. Jednání obviněného nelze podle Nejvyššího soudu mít za natolik nezávažné a bagatelní, aby bylo namístě řešit jeho odpovědnost prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe. K obecně formulované námitce ohledně nezákonnosti domovní prohlídky Nejvyšší soud podotkl, že se okresní i krajský soud k této jeho procesní námitce dostatečně vyjádřily.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že kriticky důležitá domovní prohlídka byla započata předtím, než k ní soudce okresního soudu vydal příkaz. Důkazy, které tuto skutečnost mohly prokázat, okresní soud odmítl provést. Stěžovatel před započetím domovní prohlídky nebyl řádně vyslechnut. Nebylo s ním ani řádně zahájeno trestní řízení. Domovní prohlídka nemohla představovat neodkladný a neopakovatelný úkon. Její neodkladnost nebyla řádně odůvodněna. Okresní soud dále v řízení odmítl provést protokoly o znehodnocení, které by měly zásadní vliv na posouzení úmyslu stěžovatele. Předmětné zbraně nelze podřadit pod zbraně ve smyslu §279 trestního zákoníku. Obecné soudy zcela rezignovaly na rozřazení zbraní do jednotlivých kategorií. Torza zbraní vyhodnotily jako zbraně funkční. Nevypořádaly se ani s faktem, že stěžovatel je držitelem zbrojního průkazu pro všechny skupiny zbraní. Trestného činu nedovoleného ozbrojování se tedy mohl dopustit pouze u střelby schopných zbraní kategorie A. Rozhodnutím trestních soudů byl připraven o rodinnou sbírku zbraní shromažďovanou po generace. Nikdy se v souvislosti se zbraněmi nedopustil trestného činu ani jiného deliktu. Zbraně měl pouze ze sběratelských důvodů. Stěžovatel v průběhu trestního stíhání hodlal využít zbraňovou amnestii, což mu ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo umožněno.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Obecné soudy rozhodly, že stěžovatel spáchal přečin nedovoleného ozbrojování ve smyslu §279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za což mu uložily podmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí věcí. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu