ECLI:CZ:US:2017:2.US.2136.17.1
sp. zn. II. ÚS 2136/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, právně zastoupeného prof. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem, AK se sídlem Hradčanské náměstí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 č. j. 3 Tdo 302/2017-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto, aby Ústavní soud výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") shledal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu. Za uvedený zločin a za sbíhající se pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku podle dřívějšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel a státní zástupkyně podali odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na jeho základě zrušil výrok, podle nějž obvodní soud odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku však rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší soud s dovoláním. Namítal, že poškozený v přípravném řízení a v hlavním líčení vypovídal rozporně. V hlavním líčení nebylo prokázáno, s kým vlastně poškozený jednal, resp. že by jednal se stěžovatelem. Odkazoval dále na výsledky rekognice, během které poškozený za pachatele označil spíše bratra stěžovatele. Dodával, že se mohl snažit krýt další osobu a proto se původně k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, svým způsobem doznal. Nejvyšší soud nicméně uvedl, že uplatněné dovolací námitky stěžovatele směřovaly výhradně do oblasti skutkové a procesní. Námitky, kterým by Nejvyšší soud mohl přiznat patřičnou právní relevanci s ohledem na uplatňovaný dovolací důvod, v podaném dovolání absentovaly. Stěžovatel totiž soudům vytýkal nesprávné vyhodnocení důkazů a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé provedené důkazy, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Polemika stěžovatele, že mohl mít motivaci krýt jinou osobu, tedy skutečného pachatele, nemá potenciál jakkoli zvrátit důkazní situaci a vyvozená skutková zjištění. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že porušením práva na spravedlivý proces je i vznik extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Právě takový extrémní rozpor v jeho věci vznikl. Z provedeného dokazování totiž vyplývá několik zásadních skutkových zjištění, která ve svém souhrnu vyvolávají důvodnou pochybnost o vině stěžovatele. Naprosto klíčovou je skutečnost, že poškozený při hlavním líčení stěžovatele nepoznal a kategoricky vyloučil, že by s ním někdy jednal. Osobu, se kterou opakovaně jednal, popsal zcela odlišně od osoby obžalovaného. Při rekognici poškozený nejprve označil bratra stěžovatele. Při opakované rekognici označil jednak osobu policisty a opět osobu bratra stěžovatele. Není zde bez významu, že obvodní soud nejprve stěžovatele zprostil obžaloby. Teprve na základě pozdějšího závazného pokynu městského soudu uznal stěžovatele vinným. Nejvyšší soud neodpověděl na žádnou ze sporných otázek z dovolání a zcela formalisticky odkázal na hodnocení nalézacích soudů. Dovolání neměl odmítnout. Měl ho přijmout k plnohodnotnému meritornímu přezkumu, na jehož základě měl dovolání buďto zamítnout, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Existence či neexistence tzv. extrémních rozporů měla být dovolacím soudem konstatována až na základě meritorního přezkumu. Trestní soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit stěžovatele obžaloby.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu, potvrzujícímu rozsudek obvodního soudu o vině stěžovatele zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany Nejvyššího soudu, ale také městského soudu a obvodního soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, která přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu