ECLI:CZ:US:2017:2.US.2200.17.1
sp. zn. II. ÚS 2200/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) nezl. Mojmíra Václava Koláře, zastoupeného zákonnými zástupci otcem Ing. Pavlem Kolářem a matkou Mgr. Yvettou Radimeckou, b) Pavla Koláře, c) Ing. Pavla Koláře a d) Mgr. Yvetty Radimecké, všichni právně zastoupeni JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem Hasičská 551/52, Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2015, č. j. 25 C 79/2015-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 25 C 79/2015-181, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 69 Co 27/2016-176, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 30 Cdo 3887/2016-202, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze, a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že se stěžovatelé po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti žalobou domáhali zaplacení částky 81.740 Kč pro každého z nich jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 181 C 94/2012, které trvalo 2 roky a 2 měsíce a jehož předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v neuhrazení obvyklého nájemného bytu ve spoluvlastnictví stěžovatele Pavla Koláře a Mojmíra Václava Koláře. V důsledku průtahů v řízení měla týmž stěžovatelům vzniknout rovněž újma v celkové výši 402.512 Kč. Ta měla odpovídat ztrátám, jež měly vzniknout v důsledku nemožnosti pronajmout byt řádnému nájemníkovi, v důsledku nedoplatků služeb spojených s nájmem bytu způsobených nájemkyní A. Klaudovou a vynaložením nákladů na pořízení důkazů a nákladů na právní pomoc advokáta, jakož i soudních poplatků.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelům Pavlu Kolářovi a Mojmíru Václavu Kolářovi každému částku 201.256 Kč (výrok I), dále zamítl žalobu o zaplacení částky 81.740 Kč každému ze stěžovatelů (výrok II) a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že celková doba řízení trvající 2 roky a 2 měsíce byla přiměřená a soudy postupovaly plynule a bez průtahů. V řízení o odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") přitom soud obecně nepřezkoumává správnost rozhodnutí ani nehodnotí, které důkazy soud prováděl zbytečně. Tyto skutečnosti by se případně mohly odrazit až v odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí podle §8 naposledy citovaného zákona. Nezákonné rozhodnutí však v tomto případě vydáno nebylo, neboť v posuzovaném řízení nebylo vydáno žádné pravomocné rozhodnutí, které by bylo zrušeno. Ohledně nesprávnosti přerušení řízení soud prvního stupně dovodil, že přerušení řízení náleží do rozhodovací činnosti soudu, tudíž se nemohlo jednat o nesprávný úřední postup. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl, když nadto poznamenal, že stěžovatelé Ing. Pavel František Kolář a Mgr. Yvetta Radimecká nebyli účastníky řízení, a proto jim nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. nemohly vzniknout.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Zcela se totiž ztotožnil s prvostupňovým soudem v jeho právním hodnocení a dodal, že na celkovou délku řízení neměla vliv skutečnost, že stěžovatelé Mojmír Václav Kolář a Pavel Kolář podali žalobu v době, kdy neměli k dispozici rozhodnutí opatrovnického soudu o udělení souhlasu s podáním žaloby za ně jako nezletilé. Z pohledu judikatury je přitom podání žaloby výjimečnou záležitostí, která může mít dopad do sféry nezletilého, například v podobě nutnosti hradit náklady řízení, takže souhlas opatrovnického soudu s tímto úkonem je nezbytný. Ke schválení takového právního úkonu za nezletilého přitom může dojít ještě dříve, než bude úkon učiněn (předem), nebo v době, kdy již učiněn byl (následně). Pokud tedy soud v posuzovaném řízení vyzval stěžovatele k předložení nutného souhlasu opatrovnického soudu poté, co k němu byla jejich žaloba podána a následně po určitou dobu, z důvodu vedení opatrovnického řízení, řízení o žalobě neběželo, nelze klást tuto skutečnost k tíži soudu. Pokud totiž měli stěžovatelé zájem na tom, aby řízení proběhlo bez průtahů, měli se včas o schválení předmětného právního úkonu postarat a měli návrh na jeho vydání podat dříve, tzn. před podáním samotné žaloby. Délku posuzovaného řízení nelze přičítat soudu k tíži ani v tom, že řízení bylo přerušeno následně z důvodů úmrtí žalované A. Klaudové.
5. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, když bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolání bylo zamítnuto v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, co do částky 81.740 Kč pro Mojmíra Václava Koláře a pro Pavla Koláře. Ve zbylém rozsahu, tj. ohledně náhrady škody pro stěžovatele Mojmíra Václava Koláře a Pavla Koláře a ohledně náhrady nemajetkové újmy pro stěžovatele Ing. Pavla Františka Koláře a Mgr. Yvettu Radimeckou, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelé v dovolání nevymezili jeho přípustnost. Nejvyšší soud dále zejména uvedl, že podle ustálené judikatury platí, že podání jakékoliv žaloby bezesporu není běžnou záležitostí, ale naopak může mít daleké dopady do sféry nezletilého, neboť kromě práv a povinností, o kterých se v řízení rozhoduje, je soudní řízení spojeno též s nutností hradit náklady řízení. Nedostatek procesní způsobilosti nezletilého však není neodstranitelnou vadou řízení. Eviduje-li proto soud žalobu, kterou podal procesně nezpůsobilý (nezletilý) žalobce a jeho zákonní zástupci za něj nemohli žalobu podat bez schválení soudu, učiní soud vhodná opatření a povede zákonné zástupce nezletilého k odstranění uvedeného nedostatku, resp. k jeho zhojení spočívajícímu ve vyžádání rozhodnutí, jímž soud schválí zákonným zástupcům podání žaloby. Jestliže v posuzované věci byl návrh na schválení podání žaloby opatrovnickým soudem uplatněn současně s podáním této žaloby, nelze soudu vyčítat, že vyčkal výsledku opatrovnického řízení, neboť tím stěžovatelům ušetřil obtíže spojené s opětovným podáním žaloby v případě, že by řízení zastavil pro neodstraněnou vadu řízení a opatrovnický soud by následně podání této žaloby schválil.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že náhrada újmy i škody jim měla být přiznána, neboť průtahy vznikly - mimo jiné - v důsledku vydání vědomě nadbytečného rozhodnutí ve věci (obvodní soud podle stěžovatelů nesprávně přerušil řízení do skončení jiného řízení vztahujícího se k výpovědi nájemní smlouvy A. Klaudové) a dále v důsledku vydávání opakovaných duplicitních výzev směřujících zejména vůči A. Klaudové. Navíc, žalována byla existence průtahů, nicméně Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s ohledem na argumentaci v odlišné věci, tzn. že nelze přezkoumávat správnost jiných soudních rozhodnutí. Soudy rovněž nesprávně posuzovaly toliko samotnou délku řízení a nikoliv složitost původního řízení o věci samé, přičemž se ryze formalisticky upnuly na to, že řízení, v němž podle stěžovatelů k průtahům docházelo, trvalo jen 2 roky a 2 měsíce. Taková doba vzhledem k uvedeným zbytečným úkonům v řízení, jak byly shora popsány, nemůže být považována za přiměřenou. Soud rovněž z nezletilých stěžovatelů Mojmíra Václava Koláře a Pavla Koláře vytvořil horší kategorii účastníků řízení, neboť přijal za nevyhnutelné, že kvůli schválení podání žaloby opatrovnickým soudem musí samotné řízení o věci samé (o vydání bezdůvodného obohacení spojeného s neoprávněným užíváním bytu ze strany A. Klaudové) trvat déle a délka řízení tak není soudně napadnutelná. Konečně, pokud by stěžovatelé museli podat žádost opatrovnickému soudu ještě před samotným zahájením řízení ve věci samé, nemohly by posléze podat žalobu zvýšenou o aktuální nárůst dlužné částky a sami sebe by tak připravili o částku, která v mezidobí od schválení žaloby opatrovnickým soudem narostla. V dané souvislosti proto soudy údajně svévolně aplikovaly rozsudek Nejvyššího soudu 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009 a rozsudek z 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud se v prvé řadě ztotožňuje s obecnými soudy v tom, že se v dané věci jednalo o přerušení řízení trvající pouze dva měsíce (byť nadřízený soud měl zhodnotit, že k němu dojít nemělo), a již proto nebylo namístě aplikovat odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. K tomuto závěru lze dospět jednoduše i na základě stěžovateli odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4923/2009 a sp. zn. 30 Cdo 348/2010, neboť eventuální průtah v řízení by se poměřoval s přiměřeností délky řízení, kvůli němuž bylo původní řízení přerušeno. V daném případě, protože k přerušení řízení k odvolání stěžovatelů nedošlo, lze však za neefektivní prodloužení původního řízení považovat jen dobu dvou měsíců, která je však i podle Ústavního soudu zcela zanedbatelná. Navíc, Ústavní soud se za dané situace necítí být s ohledem na svoje ústavní vymezení povolán k hodnocení toho, zda k přerušení řízení mělo nebo nemělo dojít, resp. zda měl Okresní soud v Ostravě žalovanou A. Klaudovou v řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu bez právního důvodu dvakrát vyzývat k vyjádření k žalobě. Tyto aspekty totiž svojí podstatou spadají do oblasti způsobu vedení řízení před obecnými soudy, což by mohlo ústavního významu dosáhnout jen ve zcela extrémním případu vybočení z elementárních pravidel efektivnosti tohoto řízení, což však podle přesvědčení Ústavního soudu určitě není nyní projednávaný případ.
10. Stěžovatelé si dále v ústavní stížnosti poněkud protiřečí, vytýkají-li obvodnímu soudu, že se nezabýval průtahy v řízení, nýbrž tím, zda může jednotlivé úkony Okresního soudu v Ostravě během jím vedeného řízení přezkoumávat, aby na druhé straně v ústavní stížnosti namítali, že soudy v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. posuzovaly existenci průtahů jen délkou řízení před Okresním soudem v Ostravě, aniž by hodnotily jeho náročnost. Ani tento argument stěžovatelů podle Ústavního soudu není přiléhavý, neboť soudy rovněž zhodnotily, že Okresní soud v Ostravě musel - mimo jiné - vyčkat na rozhodnutí opatrovnického soudu. Proč je tento postup okresního soudu správný, přesvědčivě v ústavní stížností napadeném rozsudku vysvětlil Nejvyšší soud a na jeho odůvodnění Ústavní soud v tomto směru pro stručnost zcela odkazuje. Zcela nepřípadné jsou naopak úvahy obsažené v ústavní stížností směřující k tomu, že tímto postupem jsou vlastně diskriminování nezletilí účastníci řízení.
11. Není konečně přiléhavý ani argument stěžovatelů, že by se ochudili o další část bezdůvodného obohacení, požádali-li by opatrovnický soud o souhlas s podáním žaloby před zahájením vlastního řízení. Ostatně výše bezdůvodného obohacení může narůstat i během řízení o vydání bezdůvodného obohacení za určité žalované období a i v takovém případě by stěžovatelé mohli např. rozšířit žalobu původní nebo podat za období navazující žalobu další. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dále dostatečně nevymezují ani proti jinak správnému závěru, že Ing. Pavel František Kolář a Mgr. Yvetta Radimecká se odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. nemohli domáhat, protože nebyli účastníky řízení, kde mělo k průtahům dojít. Stěžovatelé pak nepřináší v ústavní stížnosti nic, co by svědčilo o tom, že tento závěr je v jejich případě nepřiměřeně tvrdý.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy nedovodily podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu