ECLI:CZ:US:2017:2.US.2219.16.1
sp. zn. II. ÚS 2219/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 39 Co 86/2016-226, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 11. 2015, č. j. 16 P 105/2013-199, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a P. C., zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova1680/110, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 1 a 4, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které zamítly jeho návrh na svěření nezletilého do střídavé výchovy rodičů a stanovily mu výživné ve výši 5 500 Kč. Stěžovatel uvádí, že nezletilý syn má v jeho domě vyhrazen pokoj a tráví zde zhruba 2/3 svého času (včetně spánku). Stěžovatel nezletilému po tuto dobu hradí jídlo, nápoje, včetně svačin do školy i převážnou část dalších potřeb, zejména ošacení a obuv a také školní i sportovní a kulturní aktivity. Stěžovatel též zajišťuje dopravu automobilem nezletilého na jeho školní a mimoškolní docházku a hradí další jednorázové výdaje, např. elektroniku, sportovní potřeby a vybavení apod. Stěžovatel je přesvědčen, že je způsobilý nezletilého vychovávat, má o jeho výchovu zájem, dbá o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, nezletilý má k němu hluboký citový vztah, a je zde tak naplněn předpoklad pro svěření nezletilého do střídavé péče. Pokud soud argumentuje ohledně nevhodnosti střídavé výchovy špatnou komunikací rodičů, ta není ve smyslu judikatury Ústavního soudu důvodem pro nenařízení střídavé výchovy. Stěžovatel dále uvádí, že z protokolu o zjištění názoru nezletilého ze dne 24. 6. 2015 (ani z jakéhokoli jiného důkazu) nevyplývá, že by se nezletilý vyjádřil ohledně případné změny poměrů, a to navíc tak, že by preferoval péči matky, nebo že by domácnost matky považoval více za svůj domov. Jestliže tedy bylo v řízení prokázáno, že nezletilý bydlí po převážnou část doby u stěžovatele, který hradí značnou část jeho potřeb nelze souhlasit se závěrem, že péči o nezletilého vykonává převážně matka.
3. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 spisové značky 16 P 105/2013 vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 16 P 105/2013-199 zamítl návrh stěžovatele na nařízení střídavé výchovy nezletilého (výrok I.), výrokem II. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2013, č. j. 25 Nc 241/2013-34 tak, že nezletilý se svěřuje do výlučné péče matky, výrokem III. rozhodl, že stěžovatel je povinen ode dne právní moci rozhodnutí platit na výživu nezletilého částku 3 500 Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 39 Co 86/2016-226 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše výživného činí 5 500 Kč, jinak se ve výrocích I. až III. potvrzuje.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 nedošlo.
5. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Městskému soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 9 a vedlejší účastnici P. C., aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
6. Odvolací soud se ve svém vyjádření odvolává na odůvodnění napadeného rozsudku, kde vysvětlil, že odstěhoval-li se otec ze společného bytu, nejsou již předpoklady pro společnou výchovu, a uvedl důvody, proč byl nezletilý svěřen do péče matky. Zjištění, že chce zůstat v dosavadním bydlišti, kde zůstala bydlet matka, které nadále považuje za své, vychází dle odvolacího soudu z obsahu spisu, zejména z výpovědi nezletilého a zpráv a přednesů opatrovníka.
7. Vedlejší účastnice, P. C. (dále jen "matka"), ve svém vyjádření označuje tvrzení stěžovatele za nepravdivé. Matka uvádí, že stěžovatel nikdy z převážné části o syna nepečoval a nenesl většinu nákladů spojených s péčí o něj a s uspokojováním jeho potřeb. Pokud se nezletilý v soudním řízení vyjadřoval k otázce péče rodičů, nesporně bylo mimo jeho rozlišovací schopnosti hodnotit existenci a rozsah příspěvků rodičů k uspokojení jeho potřeb. Matka zdůrazňuje, že i přes otevřeně nepřátelské chování stěžovatele mu nikdy neupírala podílet se na výchově syna. Byl to naopak stěžovatel, kdo opakovaně usiloval o angažování dětí v problémech mezi rodiči, kdo navrhoval slyšení dětí před Policií ČR, přestupkovým orgánem či před soudy. Konečně stěžovatel sám zahájil soudní řízení, ve kterém svými podáními a přednesy prokázal, že ochota a schopnost s matkou spolupracovat a komunikovat je velmi malá. Z toho důvodu je tedy třeba poměry rodičů k dítěti upravit nově, přehledně a tak, aby syn měl jistotu stabilního zázemí a včasného uspokojení životních potřeb. Matka upozorňuje na chování stěžovatele po změně právní úpravy poměrů k synovi, kdy mimořádné výdaje spojené se zabezpečením potřeb syna nese i přes původní deklarace stěžovatele před soudem téměř výlučně matka, (např. školné 44 000 Kč, počítač 30 000 Kč, tablet 4 132 Kč, volnočasové aktivity, jízdné apod.) Otec zcela rezignoval na úhradu volnočasových aktivit syna a s matkou nekomunikoval. Za takového stavu věci není možné o společné péči o syna ani o střídavé péči uvažovat jako o stabilním, reálně fungujícím a pro syna bezpečném zázemí.
8. V replice stěžovatel namítá, že soud nevysvětlil, proč nezletilého svěřil automaticky do péče matky. Stěžovatel popírá tvrzení soudu, že nezletilý "chce zůstat v dosavadním bydlišti", neboť toto ani nebylo v řízení řešeno, řešena byla otázka výživného, resp. péče o nezletilého, nikoli jeho bydliště. Bylo prokázáno, že nezletilý si sám určuje, zda bude trávit čas a přespávat u otce nebo u matky, a nebylo předpokládáno, že by v tomto směru mělo dojít ke změnám. Toto své přání nezletilý jasně formuloval při zjišťování názoru nezletilého dne 24. 6. 2015, ani zde, ani kdekoli jinde neuváděl, že by preferoval výlučnou péči matky, nebo že by chtěl zůstat v bydlišti matky. Stěžovatel odmítá tvrzení, že nezletilý "žije stabilně v domácnosti matky", neboť minimálně stejně "stabilně" žije i s otcem. Jestliže si matka nyní stěžuje, že vynakládá na nezletilého i prostředky, které vynakládal otec, potom toto je reakce na zcela překvapivé rozhodnutí Městského soudu v Praze, který namísto aby odstranil nezákonnosti prvostupňového rozsudku, naopak zvýšil výživné. Stěžovatel nesouhlasí s názorem matky, že společná péče není možná. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, podle které absence kvalifikované komunikace mezi rodiči není nutně překážkou střídavé výchovy, a která považuje za nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů.
9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
10. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilému, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s ním, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), na který ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje].
11. Ústavní soud připomíná, že hlavním kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy, kterého se stěžovatel domáhá, není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a s tímto pravidlem koresponduje i jeho judikatura. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou pro ni splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Ostatně ani z ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudů (čl. 81 Ústavy), s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Jak již Ústavní soud zdůraznil kupř. ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být soudy paušálně využívána jako forma "spravedlivého" (a svým způsobem též "mechanického") rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.
12. Ústavní soud předesílá, že nezletilý byl na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2013, č. j. 25 Nc 241/2013-34, kterým byla schválena dohoda rodičů, svěřen do společné péče obou rodičů, přičemž stěžovatel se zavázal platit na výživu nezletilého částku 3 500 Kč měsíčně. Dne 13. 2. 2014 stěžovatel podal návrh na změnu uvedené dohody, pokud jde o výživné, a uvedl, že se ze společného bydliště odstěhoval, nezletilý u něj tráví značnou část svého volného času, stěžovatel mu poskytuje po tuto dobu stravu a hradí další potřeby, není tedy důvod, aby platil matce nadále výživné na nezletilého. V podstatě shodnou argumentaci pak stěžovatel předkládal v řízení před soudy i před Ústavním soudem.
13. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče matky. Poměry rodičů se zásadním způsobem změnily, ani jeden z rodičů již se společnou výchovou stanovenou dřívějším rozsudkem nesouhlasí, a soud proto přihlédl k názoru nezletilého, který zcela jasně vyjádřil své přání, že současná situace mu vyhovuje, v případě nutnosti soudního rozhodnutí o změně výchovy preferuje péči matky. Soud vycházel ze skutečnosti, že matka nezletilého nebrání nezletilému ve styku s otcem, nezletilý je ve věku 15 let a je tedy schopen se sám rozhodnout o četnosti a intenzitě styků se stěžovatelem. Soudní úpravu styku soud hodnotil jako nadbytečnou, neboť styk obou rodičů s nezletilým probíhá bez problémů. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který dovodil, že nebyly zjištěny podmínky pro střídavou výchovu nezletilého, když rodiče mají problémy se vzájemnou komunikací (otec navíc po matce vyžaduje vyúčtování výživného), zejména však s ohledem na přání nezletilého, kterému je již 15 let a jeho názor je tak již stěžejní. Odvolací soud měl za prokázané, že péči o nezletilého vykonává převážně matka za širokého styku nezletilého s otcem, nezletilý sám uvedl, že za domov považuje bydliště matky.
14. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že je v souladu s přáním nezletilého vhodné svěřit ho do výchovy matky, a naopak proč střídavá výchova v daném případě nepřichází v úvahu. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
15. Stěžovatel je přesvědčen, že za situace, kdy nezletilý dělí svůj volný čas zhruba polovinou mezi bydlištěm otce a matky, je namístě svěřit jej do střídavé výchovy rodičů a otce zbavit povinnosti přispívat matce na výživu nezletilého. Ústavní soud je však nucen přisvědčit názoru soudů, které na základě provedeného dokazování zjistily, že vztahy mezi rodiči jsou ve stavu, kdy takové uspořádání není prakticky možné a není ani v zájmu nezletilého. V současné době sice nezletilý tráví čas střídavě u obou rodičů, nicméně na základě svého přání a momentální nálady, oba rodiče takovou situaci respektují a souhlasí s ní. Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že s ohledem na věk nezletilého (16 let), a za stavu, kdy takové uspořádání všem členům rodiny vyhovuje, není důvodu stávající uspořádání měnit. Byl to ovšem sám stěžovatel, který se domáhal svěření nezletilého do střídavé výchovy, byť s jediným jím deklarovaným cílem, a to neplatit na nezletilého výživné. Za takového stavu věci soudy musely rozhodnout, zda svěřit nezletilého do střídavé výchovy, či do výlučné péče jednoho z rodičů. Vzhledem k tomu, že střídavou výchovu v konkrétní věci neshledaly za vhodnou, svěřily nezletilého do péče matky. Důvody, které k tomu soudy vedly, Ústavní soud považuje v tomto směru za ústavně souladné, když bylo vycházeno zejména z přání nezletilého. Ústavní soud totiž vždy považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je pak nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.
16. Pokud má stěžovatel za to, že se nezletilý v tomto směru nikdy jednoznačně nevyjádřil, odkazuje Ústavní soud na zprávu opatrovníka ze dne 26. 3. 2015, kde se uvádí, že nezletilý každý den chodí ze školy domů k matce, za domov však považuje domácnosti obou rodičů, pokud jde o výlučnou péči jednoho z rodičů, preferoval by péči matky. Je třeba zdůraznit, že aktuální situace, kterou i nezletilý vnímá dle svého vyjádření pozitivně s tím, že mu žádný z rodičů nikdy nebránil být u druhého rodiče, je odlišná od stavu, kterého se domáhá stěžovatel, tedy svěření nezletilého do střídavé péče tak, že bude u stěžovatele v sudý týden od pondělí 8:00 do úterý 8:00, od středy 8:00 do čtvrtku 8:00 a od pátku 8:00 a od pátku 8:00 do pondělí následujícího týdne 8:00, v lichý týden od úterý 8:00 do středy 8:00 a od čtvrtku 8:00 do pátku 8:00 včetně detailně určených týdnů včetně hodinových rozpisů o všech prázdninách. Takový rozsah styku považuje Ústavní soud pro nezletilého za příliš omezující, tím spíše ve věku šestnácti let, a nemá jej za v nejlepším zájmu nezletilého. Ostatně sám nezletilý se vyjádřil při pohovoru opatrovníka za účasti obou rodičů v tom smyslu, že mu vyhovuje současná situace, a nechtěl by na ní nic měnit. Nezletilý byl taktéž vyslechnut soudem, a uvedl, že upřednostňuje současnou situaci, kdy si sám řekne, u koho chce být, střídavou výchovu by nechtěl. Tohoto stavu bude nepochybně dosaženo na základě napadených rozhodnutí, neboť i po svěření do péče matky bude jistě nezletilý trávit část svého volného času u otce. Ústavní soud má za zcela ústavně souladné, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování zejména ze stanoviska nezletilého, který se svým věkem blíží věku dospělosti a je zcela nepochybně schopný vytvořit si vlastní názor na otázku, která se týká další péče o něj, a sdělit tento svůj názor i bezprostředně v řízení před soudem.
17. Ústavní soud nemohl souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by neměl platit na nezletilého žádné výživné, když nezletilému poskytuje stravu a jiné potřeby po dobu, kdy u něj nezletilý tráví svůj čas. Takový stav by byl akceptovatelný pouze za situace, kdy by se byli rodiče nezletilého schopni na všech otázkách týkajících nákladů na potřeby nezletilého shodnout. Je totiž nutno dbát na stabilitu poměrů (i z finančního hlediska) nezletilého a jeho nejlepších zájmů. Ve smyslu §919 občanského zákoníku v případě, že soud rozhoduje o péči o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, pokud se rodiče nedohodnou o plnění vyživovací povinnosti k dítěti, postupuje soud podle §915 až 918 tohoto zákona. Vždy se preferuje dohoda mezi oběma rodiči o plnění výživného, nicméně není-li takové dohody, musí rozhodnout o výši výživného soud, a to na základě kritérií stanovených v §915 a násl. V projednávaném případě k dohodě rodičů ohledně výše výživného nedošlo, naopak je z obsahu vyžádaného spisu je zřejmé, že stěžovatel je přesvědčen o tom, že matka nevynakládá jím hrazené prostředky (výživné) ve prospěch nezletilého. Stěžovatel by si tedy zjevně přál sám určovat, jakým způsobem se bude podílet na potřebách nezletilého, a to přímo, nikoli prostřednictvím výživného určeného k rukám matky. Uvedené rozpory mezi rodiči jsou (mimo jiných) důvodem, proč nedošlo ke svěření nezletilého do střídavé výchovy rodičů, a za takové situace je jediným možným řešením svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů, a stanovení výživného druhému z rodičů, jak soudy ústavně souladným způsobem učinily. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel vynakládal na základě svého rozhodnutí určité výdaje ve prospěch nezletilého nad rámec stanoveného výživného, tato skutečnost však nemůže být za stávajících poměrů důvodem k tomu, aby byl zbaven povinnosti výživné platit.
18. Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, jak je tomu v dané věci, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny bezesporu představuje. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilého, podloženého jeho přáním i názorem opatrovníka. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Odmítnutí ústavní stížnosti tedy nevylučuje pozdější možnost stěžovatele v případě změny poměrů např. podat návrh na snížení výživného, pokud by mu v budoucnu jeho situace neumožňovala plnit soudem stanovenou vyživovací povinnost.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu