ECLI:CZ:US:2017:2.US.2230.17.1
sp. zn. II. ÚS 2230/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem Jana Uhra 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 116/2017-199 ze dne 11. dubna 2014, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým mělo být porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Současně žádá, aby byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn na svobodu.
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 147/2014 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 147/2014 ze dne 22. 10. 2014 uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 1. 2015, takže zkušební doba běžela do 20. 1. 2017.
3. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 12 T 147/2014-177 ze dne 2. 11. 2016 byl podle §83 odst. 1 tr. zákoníku za použití §330 odst. 1 tr. zákoníku nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců z uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně, neboť stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil. Podle §83 odst. 5 a §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodnou. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení spáchal další trestnou činnost, pro kterou byl pravomocně odsouzen, a že se ve zkušební době opakovaně dopustil přestupků na úseku dopravy. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jeho obhájci nebyl umožněn přístup k soudnímu spisu, když na písemnou žádost o poskytnutí termínu pro seznámení se spisem nebylo ze strany soudu nijak reagováno. Obhájce tedy nemohl podat kvalifikované a řádné odůvodnění blanketní stížnosti. Poukazuje přitom na usnesení sp. zn. II. ÚS 1426/09 ze dne 11. 3. 2010 a sp. zn. II. ÚS 745/08 ze dne 12. 2. 2008. Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatele dotčeno i chybným způsobem doručování napadeného usnesení krajského soudu obhájci, neboť mu bylo doručeno až 28. 6. 2017, tedy až v momentě, kdy již stěžovatel byl ve výkonu trestu. Díky doručení napadeného usnesení stížnostního soudu fikcí stěžovatel nebyl obeznámen s usnesením o zamítnutí jeho stížnosti a o povinnosti nastoupit k výkonu trestu a na základě příkazu k dodání do výkonu trestu byl dne 9. 6. 2017 zatčen. Takový zásah proti osobě, která zjevně ne vlastní chybou nebyla obeznámena s rozhodnými skutečnostmi pro nástup výkonu trestu, pokládá stěžovatel za nepřiměřený.
6. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 86/2012. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123), nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Existenci takového zásahu však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
9. Jak se podává z napadeného rozhodnutí, stížnostní soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jímž byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, který byl původně podmíněně odložen, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Vyjádřil stanovisko, že soud prvního stupně věc posoudil správně, když uzavřel, že ve zkušební době podmíněného odsouzení stěžovatel nežil řádným způsobem života, neboť spáchal další trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen, a ve zkušební době podmíněného odsouzení se opakovaně dopustil přestupků na úseku dopravy. Souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k osobě stěžovatele (opakovaně trestané), nepřichází v úvahu alternativní (výjimečný) postup ponechání podmíněného odsouzení v platnosti podle §83 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákoníku, když stěžovatel bere evidentně všechna odsouzení na lehkou váhu, takže účelu trestu lze v jeho případě docílit pouze přímým výkonem trestu odnětí svobody.
10. Z napadeného usnesení, ale i z rozhodnutí soudu prvního stupně (obě tato rozhodnutí je nutné posuzovat jako celek) tedy vyplývá, že soudy rozhodly na základě dostatečných skutkových podkladů, blíže rozvedených v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, a dostatečně též vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž dospěly k závěru, že stěžovatel nevedl řádný život a ve zkušební době se neosvědčil. Ani Ústavní soud po prostudování soudního spisu neshledal žádné okolnosti, které by závěry soudů mohly zpochybnit, když naopak o postoji stěžovatele ke svým odsouzením svědčí i další okolnosti podávající se ze spisu a vyplývající i z výpovědi stěžovatele učiněné v rámci veřejného zasedání, že dosud nic neuhradil ze škody, kterou způsobil trestnou činností spáchanou ve lhůtě podmíněného odsouzení, ani nenastoupil výkon uloženého trestu obecně prospěšných prací, byť si termíny sám stanovil s kontaktní osobou (viz úřední záznam na č. l. 173 soudního spisu).
11. Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soud k jeho rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu vedení řádného života a osvědčení, uvedeného v §83 odst. 1 trestního zákoníku, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole, k níž však ve věci stěžovatele nedošlo - zjevně vymyká. Stěžovatel ostatně v tomto směru vůbec žádné námitky nevznáší, neboť si je zřejmě vědom toho, že by nemohl uspět.
12. Argumenty stěžovatele ve vztahu k rozhodování stížnostního soudu mají ryze procesní charakter a mají odůvodnit tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces a na přípravu obhajoby. Stěžovatel totiž poukazuje na to, že jeho obhájci nebyl umožněn přístup ke spisu, neboť na písemnou žádost o poskytnutí termínu pro seznámení se spisem nebylo ze strany soudu nijak reagováno a obhájce tedy nemohl podat kvalifikované a řádné odůvodnění blanketní stížnosti.
13. Při posouzení této námitky je nutno vyjít z obsahu soudního spisu. Z něho vyplývá, že proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel dne 30. 12. 2016, kdy mu bylo toto usnesení doručeno, blanketní stížnost, kterou přislíbil odůvodnit ve lhůtě do 14 dnů, což však neučinil. Až podáním ze dne 23. 1. 2017 byl soudu doručen přípis - oznámení o převzetí obhajoby ve věci stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 12 T 147/2014-177 spolu s plnou mocí k zastupování stěžovatele a žádostí o prodloužení lhůty k podání stížnosti, a dne 6. 2. 2017 byla soudu doručena žádost obhájce o poskytnutí termínu pro seznámení se spisem za účelem přípravy stížnosti, s tím, že dle sdělení městského soudu, kde se po spisu obhájce dotazoval dne 30. 1. 2017, spis zatím nebyl dohledán. Ze spisu se pak dále podává, že byl spolu s předkládací zprávou předložen stížnostnímu soudu dne 3. 4. 2017. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel sám i jeho později zvolený obhájce měli do nařízení neveřejného zasedání stížnostního soudu dne 11. 4. 2017 dostatek časového prostoru k odůvodnění blanketní stížnosti. Nelze odhlédnout ani od toho, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani náznakem neuvádí, čím by svou blanketní stížnost odůvodnil. Jeho tvrzení se tak jeví jako zcela hypotetické. Za této situace, kdy předmětný soudní výrok je jednoznačným způsobem podložen, tvrzení stěžovatele Ústavní soud o nutnosti zásahu nepřesvědčilo.
14. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 745/08 a II. ÚS 1426/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), je třeba k tomu uvést, že zmiňované nálezy řešily po skutkové i právní stránce naprosto odlišné situace.
15. Ústavního rozměru nedosahuje ani stěžovatelem tvrzené pochybení obecných soudů, spočívající v chybném způsobu doručování napadeného usnesení krajského soudu obhájci, kterému bylo doručeno až 28. 6. 2017, tedy až poté, kdy již stěžovatel byl ve výkonu trestu, a dále v tom, že díky doručení napadeného usnesení fikcí stěžovatel nebyl obeznámen s usnesením o zamítnutí jeho stížnosti, takže jeho zatčení na základě příkazu k dodání do výkonu trestu bylo zásahem zcela nepřiměřeným. Ústavnímu soudu předně není zřejmé, jakým konkrétním způsobem se mělo promítnout pozdější doručení napadeného usnesení stížnostního soudu obhájci do stěžovatelova práva na obhajobu. Tuto námitku proto vyhodnotil jako ryze formální. Ani doručování napadeného usnesení stěžovateli tzv. fikcí neshledal v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť postup dle §64 odst. 4 tr. řádu byl dodržen. Stěžovatel ani netvrdí, že by napadené usnesení stížnostního soudu bylo doručováno na nesprávnou adresu, v důsledku čehož by se nemohla uplatnit fikce doručení.
16. Ústavní soud sice v nálezu sp. zn. III. ÚS 3026/16 ze dne 18. listopadu 2016 dovodil, že v případě usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu je situace obdobná jako v případě rozhodnutí, které patří mezi písemnosti, u kterých je doručování náhradním způsobem vyloučeno ex lege, s tím, že od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu se odvíjí lhůta k podání stížnosti jako řádného opravného prostředku, která je relativně krátká (3 dny) a náhradní doručení fikcí tak v tomto případě výrazně zmenšuje reálnou možnost včas využít práva podat řádný opravný prostředek, což ho dovedlo k závěru, že usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu nelze doručovat náhradním způsobem, ve věci stěžovatele mu však usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu bylo doručeno osobním převzetím na soudě dne 30. 12. 2016, což sám potvrdil v blanketní stížnosti ze dne 30. 12. 2016 (viz č. l. 187 soudního spisu).
17. Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí stížnostního soudu, které bylo stěžovateli doručeno v souladu s §64 odst. 4 tr. řádu, uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Principy spravedlivého procesu ani další ústavní práva stěžovatele tak porušena nebyla.
18. Pokud stěžovatel brojí i proti postupu soudu dle §321 tr. řádu, upravujícího nařízení výkonu trestu poté, co se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, Ústavní soud připomíná, že je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže překročit. Za situace, kdy je navrhováno toliko zrušení usnesení stížnostního soudu, proto nepřezkoumával, zda byly naplněny podmínky dalšího postupu soudu bezprostředně navazujícího na vykonatelnost rozhodnutí, na jehož podkladě má být trest vykonán.
19. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu