ECLI:CZ:US:2017:2.US.2244.17.1
sp. zn. II. ÚS 2244/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Zavřela, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem U Starého mostu 111/4, 405 02 Děčín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2017, č. j. 14 Co 653/2016-95, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. dubna 2016, č. j. 11 C 48/2007-83, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V rámci řízení o negatorní žalobě o omezení práv vlastníka věci (zdržení se obtěžování žalobců hlukem z provozní činnosti - truhlárny) Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 13. dubna 2016, č. j. 11 C 48/2007-83, poté, co řízení ve věci samé bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 8 787 Kč. O náhradě nákladů rozhodl na základě §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že žaloba byla vzata zpět v důsledku chování žalovaného, který ukončil výrobní činnost, jejíž omezení bylo předmětem sporu. Argumentaci žalovaného, že nárok žalobců nemůže být důvodný, když žalovaný dodržoval předpisy veřejného práva, nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou, přičemž odkázal na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. 22 Cdo 223/2005.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. března 2017, č. j. 14 Co 653/2016-95, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na procesní hledisko při řešení otázky zavinění za zastavení řízení. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. 22 Cdo 4308/2013. K tomu uvedl, že žalobci se domáhali toho, aby žalovaný ukončil svou činnost, kterou vykonával nad rámec stavebního povolení a při které je obtěžoval hlukem. Žalovaný tuto skutečnost nerozporoval, nicméně se bránil tím, že naměřené hodnoty hluku vyhovují povolenému limitu. Posléze však výrobní činnost přemístil do jiných prostor v jiné obci. Odvolací soud na základě těchto skutečností učinil závěr, že bez ohledu na to, zda k přemístění výroby došlo v důsledku nesouhlasu žalobců s provozováním výrobní činnosti, či zda příčinou byly kapacitní důvody, jde o zavinění na straně žalovaného, neboť ten svým chováním (ukončením výroby) žalobní požadavek žalobců uspokojil, a proto žaloba byla podána důvodně (ve smyslu §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení a především se závěrem, že to měl být on, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Argumentaci obecných soudů považuje za nepřípadnou. Podotýká, že pokud se bránil tím, že jeho provoz je v pořádku a odpovídá hlukovým normám, bylo možno uvažovat o tom, že jeho obrana je přinejmenším důvodná. Tvrzení žalobců považuje naopak za subjektivní hodnocení situace. Obecným soudům vytýká, že se měly zabývat alespoň základním způsobem meritem věci a nevěnovat se pouze otázce procesního zavinění.
III.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě, čehož si je stěžovatel vědom, a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí nemají.
7. Předpokladem uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a rovněž důvodnost žaloby. V dané věci byly všechny tyto předpoklady splněny, přičemž obecné soudy se rovněž vyslovily k otázce důvodnosti podání žaloby a zavinění za zastavení řízení. Závěry, ke kterým dospěly, rovněž přiměřeně podrobně a ve shodě s §169 o. s. ř. odůvodnily. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti preferuje výkladovou variantu jinou, a sice že jeho obrana proti žalobě spočívající v tom, že jeho výrobní provoz splňoval hlukové limity, byla důvodná, a tudíž zavinění za zastavení řízení nelze spatřovat na jeho straně, jde z jeho strany toliko o polemiku postrádající jakýkoliv ústavněprávní rozměr.
8. Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší náhrady nákladů řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvantitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11). Případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). Ve výše uvedené souvislosti lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud závěrem shrnuje, že neshledal, že by se v posuzovaném případě jednalo o extrémní rozhodnutí ve světle výše naznačených úvah. Obecné soudy posuzovaly otázku zavinění za zastavení řízení, a pokud shledaly, že zavinění bylo na straně stěžovatele, není možné v jejich rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu