ECLI:CZ:US:2017:2.US.2284.17.1
sp. zn. II. ÚS 2284/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem, se sídlem Palackého tř. 223/5, Nymburk, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 57/2017-468 ze dne 6. dubna 2017, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena ústavní práva zaručená čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. j. 0 P 202/2015-204 ze dne 15. 12. 2015 bylo stěžovateli zvýšeno výživné na jeho dvě nezletilé děti a současně byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření obou dětí do střídavé péče rodičů. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením č. j. 19 Co 91/2016-233 ze dne 7. 4. 2016 uvedené rozhodnutí v zamítavém výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž tomuto soudu uložil, aby doplnil dokazování. Znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie a psychiatrie, vyslechl znalce za účelem zjištění aktuálních vztahů mezi dětmi a stěžovatelem, preference nezletilých, výchovných schopností rodičů, jejich vzájemných vztahů a schopnosti spolupráce při výchově dětí a dále za účelem zjištění schopnosti nezletilých zvládnout nároky střídavé výchovy. Po takto doplněném dokazování Okresní soud v Nymburce vydal v pořadí druhý rozsudek, jímž návrh stěžovatele na svěření dětí do střídavé péče rodičů opětovně zamítl (výrok I.). Dalšími výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud dospěl k chybnému právnímu závěru, že nejsou splněny předpoklady pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče rodičů. Dostatečně nezohlednil zásadní změnu poměrů, která spočívá v tom, že se matka s dětmi odstěhovala ze společného bydliště do jiné obce, takže si stěžovatel zajistil bydlení v obci sousedící s obcí, v níž matka s dětmi žije. Zajištěním tohoto bydlení tedy prokázal vážnost svého záměru pečovat o nezletilé. Má za to, že odvolací soud se při posuzování okolnosti zásadní změny poměrů nepostupoval v souladu s ústavními předpisy a neřídil se nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016, neboť nerespektoval kritéria, která je třeba brát v úvahu při rozhodování o svěření nezletilých do péče rodičů. Přiznává, že dle znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie jsou výchovné schopnosti matky hodnoceny lépe, jeho výchovný styl však znalci zhodnotili jako "bez hrubých závad" s tím, že "je schopen standartní výchovné situace zvládat pravděpodobně bez problémů". I když děti preferují matku, styk stěžovatele s nimi probíhá bez problémů, přičemž stěžovatel je schopen zajistit všechny jejich potřeby. Uvádí, že došlo k zintenzivnění jeho kontaktu s dětmi a též ke zlepšení komunikace mezi rodiči. Neztotožňuje se proto se závěrem odvolacího soudu, že svěření dětí do střídavé péče brání neschopnost spolupráce rodičů a kooperace při jejich výchově. Takové konstatování nemá dle stěžovatele oporu v provedeném dokazování, když matka potvrdila, že v zájmu dětí navštívila byt stěžovatele, a že rodiče jsou schopni jít na společný oběd do restaurace. Ohrazuje se i proti závěru odvolacího soudu o pozdním předávání dětí matce. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že všechna kritéria střídavé péče formulovaná judikaturou Ústavního soudu jsou v posuzovaném případě splněna.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení odvolacího soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu v rámci řízení o návrhu stěžovatele na změnu úpravy výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, v nichž stejně jako soud prvního stupně neshledal předpoklady pro svěření nezletilých do střídavé péče rodičů.
6. Ústavní soud v prvé řadě považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti soudním rozhodnutím, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či jakým způsobem má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy opřely svá rozhodnutí.
7. Úkolem Ústavního soudu v souvislosti s přezkumem soudních rozhodnutí, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
8. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu soudních rozhodnutí s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí soudy z hlediska potřeby rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
9. V projednávaném případě odvolací soud právě za účelem řádného zhodnocení uvedených kritérií první rozsudek nalézacímu soudu zrušil a uložil mu, aby doplnil dokazování především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie a psychiatrie a znalce vyslechl za účelem zjištění aktuálních vztahů mezi nezletilými dětmi a stěžovatelem, preference dětí v úvahu připadající formy výchovy, výchovných schopností rodičů, jejich vzájemných vztahů a schopnosti spolupráce při výchově dětí a dále za účelem zjištění schopnosti nezletilých zvládnout nároky střídavé výchovy. Sám pak dokazování ještě doplnil zprávou Městského úřadu Nymburk a zprávami psycholožky a terapeutky PhDr. Jaroslavy Skálové. Poté znovu s odkazem na ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") řešil, zda od předchozího rozhodnutí o úpravě výchovy nezletilých došlo ke změně závažnějšího rázu v těch skutečnostech, které tvořily skutkový podklad předcházejícího rozhodnutí soudu.
10. Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud při zodpovězení otázky, zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nové úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, kladl především důraz na splnění základního postulátu tohoto typu řízení, tj. aby řízení bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Dospěl ovšem ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že ke změně poměrů ve smyslu uvedeného ustanovení nedošlo, a že svěření nezletilých do střídavé péče rodičů není aktuálně v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Jeho stanovisko, že přestože oba rodiče projevují o výchovu dětí zájem a mají pro jejich péči dobré materiální podmínky, nejsou dosud schopni takové spolupráce a kooperace při výchově dětí a takového jednotného výchovného vedení, jak je vyžadováno pro realizaci střídavé péče, má dostatečnou oporu v provedeném dokazování, na čemž nemůže nic změnit ani stěžovatelem zmíněné zlepšení komunikace mezi rodiči, kterou vyvozuje pouze z toho, že matka projevila zájem seznámit se s novým bydlením stěžovatele a spolu s ním i s dětmi na jejich žádost navštívila restauraci. Prokázáno bylo i nedodržování dohody rodičů o styku s dětmi ze strany stěžovatele, byť se to stěžovatel snaží bagatelizovat. Další překážkou pro svěření dětí do střídavé péče jsou zjištěné výchovné schopnosti stěžovatele nedosahující úrovně schopností matky, vyplývající ze závěrů znaleckého zkoumání, dle nichž se do výchovných schopností stěžovatele nepříznivě odráží jeho osobnostní a povahové rysy. I z tohoto důvodu není v zájmu dětí měnit dosavadní formu jejich výchovy. Ty mají vzhledem ke svému nízkému věku k matce nejužší citový vztah, matka je pro ně nejdůležitější osobou a přejí si zůstat v její péči, přičemž jejich vztah ke stěžovateli je sice pozitivní, ale s ambivalencemi mající původ v negativních skutečnostech s konflikty rodičů.
11. Lze uzavřít, že odvolací soud vzal při svém rozhodování pečlivě a důsledně do úvahy relevantní kritéria rozhodná pro řízení o úpravě výchovných poměrů a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Zjištěné skutečnosti pak hodnotil komplexně, především se zohledněním nejlepšího zájmu nezletilých v jejich nízkém věku. Jeho řádně odůvodněnému závěru, že ponechání nezletilých v péči matky je prozatím nejvhodnější formou jejich výchovy, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
12. Stěžovatelem poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/16 na danou věc nedopadá, neboť důvodem kasačního rozhodnutí bylo zjištění, že soudy nijak nezdůvodnily, proč by změna výchovného prostředí nezletilých měla být v rozporu s jejich nejlepším zájmem, když pouze stručně uvedly, že po krátké době není vhodné výchovné prostředí měnit. To však Ústavní soud považoval za argument nedostatečný a nepřezkoumatelný. V nyní posuzovaném případě se však již soud prvního stupně všemi relevantními skutečnostmi poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil, zabýval, přičemž v tomto směru patřičně doplnil dokazování, z něhož pak vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
13. Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt se stěžovatelem, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Stěžovateli však zůstává nadále zachována možnost domáhat se změny stávající úpravy výchovy, neboť rozhodnutí soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje podstatnou změnou poměrů, která v době rozhodování soudů prokázána nebyla.
14. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu