ECLI:CZ:US:2017:2.US.2296.17.1
sp. zn. II. ÚS 2296/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Rysové, zastoupené Mgr. Ivo Chmelařem, advokátem se sídlem Dlouhá 11, Litoměřice, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 4. 2015, č. j. 17 C 393/2007-352, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 11 Co 282/2015-358, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 4936/2015-376, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má o to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno shora citované usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, jímž byla stěžovatelka z jedné poloviny osvobozena od soudních poplatků. Stěžovatelka byla podle obecných soudů osvobozena od soudních poplatků již na základě §21a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zákon o půdě, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je oprávněná osoba domáhající se svého práva podle tohoto zákona proti oprávněné osobě osvobozena od soudních poplatků. Skutečnost, že stěžovatelka je ze zákona osvobozena od soudních poplatků, však sama o sobě nevylučuje, aby účastníku bylo přiznáno rovněž osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř. Osvobození od soudních poplatků podle tohoto ustanovení má totiž do právní sféry účastníka širší dopad než osvobození poskytovaná přímo právními předpisy; při poskytnutí tohoto osvobození účastník není povinen platit nejen soudní poplatky, ale nelze mu uložit ani povinnost složit zálohu na náklady důkazů, ani povinnost nahradit státu náklady a má právo na eventuální ustanovení právního zástupce.
3. V projednávané věci se přitom již soud prvního stupně správně zabýval tím, zda osobní, majetkové a finanční poměry stěžovatelky odůvodňují osvobození od soudních poplatků a odvolací soud v dané věci sdílí jeho závěr, že poměry stěžovatelky odůvodňují částečné přiznání osvobození od soudních poplatků. Jak vyplývá z relevantní dokumentace, stěžovatelka je vdaná, pobírá starobní důchod ve výši 9.794 Kč měsíčně, její manžel pobírá rovněž starobní důchod ve výši 12.136 Kč měsíčně, mají ve společném jmění manželů rodinný dům, ve kterém bydlí, a dále mají další rodinný dům, jenž byl ale zasažen povodněmi. Stěžovatelka podniká ve stavebnictví, a to i přes svůj zhoršený zdravotní stav.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nedostála požadavkům přípustnosti dovolání, když se omezila jen na citaci textu ustanovení §237 o. s. ř. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ovšem vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
5. Ve velmi stručné ústavní stížnosti bez náležité - natožpak ústavněprávní - argumentace stěžovatelka především namítá, že její restituční proces trvá již 25 roků, z toho řízení před soudy 10 let. V řízení tak dochází k průtahům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudy nerespektovaly vůli stěžovatelky žádající náhradní pozemky a stěžovatelka upozorňuje, že to byla ona, kdo o osvobození od soudních poplatků požádal. Soudy samy ji totiž o této možnosti nepoučily, v čemž spatřuje zásadní pochybení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatele neshledal.
7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně uvedl, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, http://nalus.usoud.cz).
8. V nyní projednávaném případě byla stěžovatelka v souladu s §21a odst. 2 zákona o půdě osvobozena od soudních poplatků z dovolání ve smyslu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Otázku tak v dané věci může představovat jen osvobození podle §138 o. s. ř., kdy jí bylo přiznáno osvobození pouze z jedné poloviny. Ústavní soud ovšem konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož zde obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". To jednak znamená, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z uvedeného se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zcela zjevných excesů.
9. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato problematika představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného ovšem plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Závěry obecných soudů totiž považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné, přesvědčivé a tedy i přezkoumatelné. Zejména z obsahu odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že bylo provedeno pečlivé zkoumání majetkových poměrů stěžovatelky. Sama stěžovatelka ostatně k tomuto aspektu v ústavní stížnosti neuvádí vůbec nic.
11. I kdyby pak skutečně došlo k porušení poučovací povinnosti ze strany obecných soudů (srov. k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, ze dne 19. 6. 2008, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), pak i jen napadená rozhodnutí ukazují, že k reálnému zásahu do práv stěžovatelky nedošlo. Vymezuje-li se stěžovatelka k délce samotného restitučního řízení (resp. k posouzení a k vypořádání jejích restitučních nároků), pak tato argumentace překračuje rámec ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť ta se týkají jen otázky osvobození od soudních poplatků. Přitom tato byla i podle Ústavního soudu posouzena zcela v souladu s ústavněprávními principy.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu