ECLI:CZ:US:2017:2.US.2300.17.1
sp. zn. II. ÚS 2300/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, AK se sídlem Masarykovo nám. 1294, Náchod, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. 5. 2017 č. j. 15 Co 166/2017-752 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 2. 2017 č. j. 30 P 17/2017-707, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud"). Tvrdí, že vedla k porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá porušení jeho základního práva na ochranu před zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 a odst. 5 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále tvrdí, že výše uvedená rozhodnutí porušila čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. K ústavní stížnosti připojil návrh na zrušení §907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), pro jeho rozpor s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte ve spojení s čl. 8 Úmluvy.
2. Stěžovatel podal k okresnímu soudu návrh na změnu úpravy péče o dítě a jeho výživy. Spojil ho s návrhem na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za neplnění soudního rozhodnutí. Okresní soud oba tyto návrhy zamítl. Stěžovatel se domáhal změny výchovného prostředí u nezletilého syna. Žádal, aby soud svěřil syna do střídavé péče obou rodičů. Tvrdil, že od poslední úpravy péče došlo k zásadní změně poměrů, které tvořily skutkový podklad pro předchozí rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že má pouze právo se se synem stýkat, nikoli o něj pečovat. Pokud má ale syna u sebe, nejde o něj nepečovat. Musí mu zajišťovat jídlo a volnočasové aktivity. Matka podle stěžovatele dne 7. 11. 2016 synovi nepřipravila jídlo a nevybavila ho tak, jak stěžovatel žádal. Z toho plyne, že matka řádně neplní svou povinnost péče stanovenou soudním rozhodnutím. Okresní soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že o syna nemá povinnost pečovat. Naopak uvedl, že stěžovatel musí zajišťovat základní potřeby dítěte. S právem rodiče na péči o dítě se pojí také povinnost poskytnout mu péči. Stěžovatel má tedy i v rámci soudem upraveného styku povinnost o dítě pečovat a nemůže tuto povinnost vymáhat na matce dítěte.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Zopakoval argumenty, které zmínil v návrhu na změnu úpravy péče a výživy. Nesouhlasil s názorem okresního soudu, že má povinnost o dítě pečovat. Ve svém odvolání shrnul rozdíly mezi původními poměry a aktuálními poměry. Tvrdil, že prokázal změnu poměrů, kterou vyžaduje občanský zákoník. Krajský soud se nicméně ztotožnil se závěry okresního soudu. Skutečnosti, které stěžovatel uváděl jako změnu poměrů, soudy již řešily v předchozích řízeních. Stěžovatel vyžadoval po matce přípravu veškeré stravy a na všechny potřeby pro dobu jeho styku se synem. Krajský soud uvedl, že toto chování stěžovatele je z lidského pohledu těžko pochopitelné. Stěžovatel nebyl nijak omezen ani zbaven rodičovské odpovědnosti. Proto mu náleží péče o dítě stejně jako jeho matce. Stěžovatel musí plnit tuto povinnost i v rámci styku s dítětem. Krajský soud dále uvedl, že chování stěžovatele nezaručuje zajištění řádného vývoje dítěte. Nezletilý má sice k oběma rodičům kladný vztah, ale nelze přehlédnout postoje otce k matce, které by mohly mít negativní vliv na přebírání vzorců chování a utváření osobnosti dítěte. Krajský soud proto ve dvou výrocích potvrdil napadený rozsudek okresního soudu a ve vztahu k jednomu výroku zastavil řízení o odvolání stěžovatele.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá postup obecných soudů v opatrovnickém řízení. Uvedl několik odkazů na judikaturu Ústavního soudu, podle které měly obecné soudy zvolit pro výchovu dítěte střídavou péči. Porušily jeho práva, protože svévolně ohýbaly zákon a svévolně hodnotily změnu poměrů. Stěžovatel v odvolání změnu poměrů dostatečně prokázal, ale odvolací soud to nereflektoval. Dále tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho právní argumentací. Nelze přijmout argument, že každý případ je individuální a nestačí pouze shoda v podstatných znacích. Obecné soudy nesprávně použily princip proporcionality a tím porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Vyhodnotily skutkové závěry v rozporu s provedenými důkazy. Matka neplní svou povinnost péče. Soud měl proto konstatovat, že u ní neexistuje záruka řádného vývoje dítěte. Na závěr stěžovatel navrhuje zrušení §907 odst. 1 občanského zákoníku, protože je podle něj v rozporu s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy. Toto ustanovení občanského zákoníku protikladně vykládá mezinárodní smlouvy a narušuje tak právní jistotu občanů.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě styku s nezletilým. Ústavnímu soudu však v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, která se týkají úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy. Na základě takového "vlastního" hodnocení důkazů nemůže předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti apod. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice "dalšího odvolacího soudu" v systému obecného soudnictví. Své námitky, které však mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v odvolacím řízení. Stěžovatel tedy ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, kterým se domáhá změny rozsahu styku s nezletilým, jak ji vymezily obecné soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ovšem není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost v této věci navíc směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných právě v rodinných věcech upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit ústavně chráněný princip právní jistoty. To se ostatně odráží i v tom, že v těchto věcech není (až na několik výjimek) proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen. Jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, nebo by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče, které se snaží stěžovatel domoci, by měla být pravidlem. To ovšem platí jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky. Oba rodiče proto musí být stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dítěte a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, dítě musí mít k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, a střídavá péče musí být v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě. Má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být splnění těchto podmínek v řízení jednoznačně prokázáno [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (U 5/76 SbNU 957)]
8. Napadená rozhodnutí nepředstavují zcela "extrémní" rozhodnutí, která by byla založena na naprosté libovůli, nebo by jinak negovala právo stěžovatele na spravedlivý proces. Obsahují naopak dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Důvody, které soudy vedly k tomu, že syna stěžovatele svěřily do péče matky a stěžovateli vymezily poměrně široký rozsah styku, obecné soudy podrobně vysvětlily. Polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů spočívá v tom, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí odkazy na nálezy Ústavního soudu, z nichž má být dle jeho přesvědčení patrno, že střídavá výchova je vždy nejlepším zájmem dítěte a má být jakousi normou. Jak ovšem Ústavní soud vysvětlil výše, není tomu tak. Ústavní soud tedy uzavírá, že stejně jako v řízeních o dřívějších ústavních stížnostech stěžovatele (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 136/17 a sp. zn. I. ÚS 1629/16) neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
9. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení §907 odst. 1 občanského zákoníku Ústavní soud také musel odmítnout. Tento návrh má podle §74 zákona o Ústavním soudu toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se tak musí promítnout i do rozhodnutí o návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu