ECLI:CZ:US:2017:2.US.2323.17.1
sp. zn. II. ÚS 2323/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Tomáškové, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 25 Cdo 65/2017-93, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 20 Co 202/2016-76, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 11. 2015, č. j. 4 C 418/2014-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo jednat před soudem podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 2.000.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku stěžovatelky na náhradu ušlého zisku z nájmu blíže specifikovaných pozemků za rok 2013 a 2014 v důsledku toho, že žalovaná (Česká republika - Státní pozemkový úřad) neodstranila své hospodářské budovy na těchto pozemcích ve lhůtě stanovené rozhodnutími správního orgánu. Stěžovatelka in eventum požadovala přiznání nároku z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaná by jí za užívání předmětných pozemků v roce 2013 a v roce 2014 měla plnit náhradu ve výši obvyklého nájemného. Prvostupňový soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka je od roku 2012 vlastníkem pozemků, které byly její právní předchůdkyni vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"). Pozemky byly v době vydání zastavěny hospodářskými stavbami, které zůstaly ve vlastnictví žalované. Na základě správních rozhodnutí stavebního úřadu měla žalovaná tyto stavby odstranit do konce roku 2011 z důvodu špatného technického stavu. K odstranění však došlo až v roce 2015. Soud prvního stupně tak uzavřel, že podmínky odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebyly naplněny, neboť nedošlo k protiprávnímu jednání ani ke vzniku škody. Protiprávnost odstranění staveb totiž nebyla uložena z důvodu jejich neoprávněnosti ve smyslu občanskoprávním. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka netvrdila ani neprokázala ztrátu konkrétní podnikatelské činnosti či jiné výdělečné příležitosti, nebylo možno konstatovat, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Žalobě nebylo lze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná užívala pozemky na základě dohody uzavřené mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a právní předchůdkyní žalované, ze které vyplývala i výše nájemného.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, když pouze nesouhlasil s jeho závěrem, že neodstraněním staveb v určeném termínu nemohla stěžovatelce vzniknout škoda. Ztotožnil se však se závěrem, že z důvodu existence smluvního ujednání o výši náhrady za užívání předmětných nemovitostí (podle odvolacího soudu nešlo o smlouvu nájemní, nýbrž o smlouvu nepojmenovanou) žalobě nebylo možno vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka navíc netvrdila a neprokázala existenci škody (když například nedoložila existenci smlouvy o smlouvě budoucí nájemní).
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatelka prý totiž skutečně netvrdila a neprokázala, že by mohlo dojít k rozmnožení jejích majetkových hodnot, do něhož škodná událost zasáhla. Rozsudek odvolacího soudu je tak podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou vážící se k otázkám ušlého zisku, pokud městský soud v dovoláním napadeném rozhodnutí konstatuje, že stěžovatelkou tvrzený spekulativní předpoklad vzniku škody nemůže založit nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku. Podle Nejvyššího soudu neobstojí ani námitka stěžovatelky, že by měl být její nárok přiznán z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná platila stěžovatelce za užívání zastavěných pozemků na základě dohody o zaplacení za užívání. Dohoda nabyla účinnosti dne 1. 10. 2005 a byla uzavřena na dobu neurčitou. V řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení přitom nebyla zjištěna žádná právní skutečnost, v důsledku které by dohoda přestala být platná a účinná. Byla tedy účinná i v roce 2013 a v roce 2014. Právnímu závěru, podle kterého stěžovatelka nemůže po žalované požadovat za uvedená období plnění ve výši obvyklého nájemného, neboť mezi nimi existoval smluvní rámec (právní důvod), který upravoval výši úhrad za užívání zastavěných pozemků, tak nelze nic vytknout.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a namítá, že pojem skutečná škoda je nutno vykládat tak, aby byla plně zajištěna ochrana ústavně zaručených práv a svobod poškozeného. To mimo jiné znamená, že ustanovení o rozsahu náhrady škody mají být vykládána extenzivním způsobem, který zahrnuje všechny ostatní náklady, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou na věci vzniklou. Stěžovatelka přitom v důsledku protiprávního jednání žalované nemohla se svým majetkem vstoupit na trh s nemovitostmi a svou nemovitost nabídnout k pronájmu jinému zájemci, neboť byla protiprávně okupována stavbami žalované, které však měly být dávno odstraněny. Ústavní soud přitom v nálezu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, konstatoval, že za situace, kdy žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž však prokáže a odůvodní, že mu taková škoda vznikla, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu náhrada škody uhrazena nebude. Obecné soudy totiž musí za takové situace určit výši vzniklé škody podle svého spravedlivého uvážení.
6. Vedle nesprávného výkladu podmínek vzniku škody pak dále (zejména) odvolací soud porušil podle mínění stěžovatelky její právo na spravedlivý proces, neboť ji nepoučil o korekci právního hodnocení věci soudem prvního stupně a neumožnil tak reagovat na novou procesní situaci označením důkazů, jimiž by stěžovatelka mohla prokázat vážný zájem konkrétních osob o pronájem předmětných pozemků. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo totiž podle stěžovatelky založeno na právním názoru, že nesplnění povinnosti žalovanou stavbu odstranit ve lhůtě ve stanovené lhůtě není porušením povinností, na jehož základě by stěžovatelka mohla postavit svůj nárok na náhradu škody. Toto závažné procesní pochybení odvolacího soudu pak nenapravil ani Nejvyšší soud, když jím odmítl zabývat, neboť k takové vadě mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatelky neshledal.
8. Především je třeba uvést, že není zcela přiléhavý odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 795/16. V tomto nálezu je totiž zdůrazněno východisko - které však stěžovatelka zcela opomíjí - že i škůdce má právo být chráněn proti nákladům poškozeného, nad nimiž nemohl mít reálnou kontrolu. Tak jako ve stěžovatelkou citovaném nálezu bylo shledáno racionální, že vlastník automobilu jej potenciálně chtěl prodat, přičemž rozdíl tržní ceny nehavarovaného a havarovaného vozidla doložený znaleckým posudkem tvořil základ pro určení další části tehdy způsobené skutečné škody, i nyní lze akceptovat, že pronájem pozemků je racionálním výkonem vlastnického práva ze strany vlastníka (stěžovatelky), nicméně i zde je nutno se pro účely eventuální náhrady škody pohybovat v rozumném a předvídatelném rámci kontroly.
9. Již nalézací soud přitom správně poukázal na skutečnost, že stěžovatelkou uvažované ekonomické aktivity, od nichž odvozovala existenci škody, se pohybovaly toliko v rovině spekulací, a to navíc značně nekonzistentních (např. od zemědělského využití předmětných pozemků, přes výstavbu logistického centra, až po umístění solární elektrárny, když stěžovatelka patrně kalkulovala s využitím štědrých výkupních cen takto produkované elektrické energie). Jednak tedy není pravda, že by to byl teprve odvolací soud, kdo zdůrazňoval nutnost prokázání existence konkrétního skutkového děje vedoucího k rozmnožení majetkových hodnot, do něhož zasáhla škodná událost (to konstatuje zdejší soud ke stěžovatelčině námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a nemožnosti před ním jednat), jednak stěžovatelka ani podle Ústavního soudu pro škůdce předvídatelným způsobem neprokázala vznik škody (již v tomto ohledu se právě projednávaná věc odlišuje od okolností případu projednávaného pod sp. zn. II. ÚS 1430/13). V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka ke konkrétním tvrzením v tomto směru nevyužila ani ústavní stížnost samotnou.
10. Za daných okolností pak nemohla nalézt patřičnou ústavněprávní relevanci ani výtka stěžovatelky směřovaná vůči Nejvyššímu soudu, když nadto - jak již bylo naznačeno - se Ústavní soud nedomnívá, že by vůbec k překvapivé změně právního názoru odvolacího soudu ve skutečnosti došlo. Velmi přiléhavou se pak konečně jeví připomínka nalézacího soudu o tom, že stěžovatelka se vůbec argumentačně nevyjadřuje k možnostem využít exekučního správního řízení ve smyslu §103 a násl. správního řádu, v rámci něhož by odstranění staveb mohlo být dosaženo.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž obecné soudy nedovodily existenci škody tvrzené stěžovatelkou, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud má tedy za to, že jimi nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu