ECLI:CZ:US:2017:2.US.2333.14.1
sp. zn. II. ÚS 2333/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Rostislava Garguláka, zastoupeného Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou, sídlem Karlštejnská 518, Lety, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014 č. j. 29 Cdo 3558/2013-396 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2013 č. j. 8 Cmo 426/2012-348, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AGA - Speciální technická pryž, s. r. o., sídlem Vlachovice 368, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2012 č. j. 9 Cm 418/2008-297 výrokem I. zamítl návrh, jímž se stěžovatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice, přijatého dne 21. 4. 2008, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení základního kapitálu o částku 6 000 000 Kč (z výše 200 000 Kč na výši 6 200 000 Kč), a to peněžitými vklady, a současně výrokem II. zamítl stěžovatelův návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice, přijatého dne 26. 5. 2008, kterým byl tam uvedeným osobám (dvěma zbývajícím společníkům) udělen souhlas ke zvýšení vkladů do základního kapitálu; výrokem III. potom krajský soud zamítl stěžovatelův návrh, aby soud provedl stěžovatelem požadovanou změnu zápisu v obchodním rejstříku, reflektující právní stav před přijetím dvou výše uvedených usnesení valné hromady vedlejší účastnice.
3. Krajský soud zamítl stěžovatelovy návrhy, neboť dospěl k závěru, že jednání stěžovatele je namístě označit za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, a proto mu nelze přiznat právní ochranu. Konstatoval přitom, že stěžovatel měl dostatek zákonných podmínek k tomu, aby bez ohledu na deklarovaný nezákonný postup zbývajících dvou společníků uhájil své přednostní právo na převzetí závazku ke zvýšení svého vkladu. Přestože byl přítomen v době a v místě doručení zásilek, fyzicky převzal pouze jednu z nich (č. 010441) a zbylé dvě (č. 010442 a 010443), obsahující pozvánky na valné hromady, odmítl a vědomě je nechal uložit na poště. Pokud by je řádně převzal a dostavil se na valnou hromadu konanou dne 21. 4. 2008, mohl vyslechnout poučení o svém přednostním právu a případně převzít závazek ke zvýšení svého vkladu. Nadto krajský soud dovodil, že i kdyby se stěžovatel neúčastnil uvedené valné hromady, prokazatelně mohl a měl převzít dne 9. 5. 2008 další zásilku (č. 021815), která i bez přiloženého notářského zápisu obsahovala dostatek podkladů pro uplatnění jeho přednostního práva. Dle názoru krajského soudu proto stěžovatel měl dostatek času k tomu, aby závazek ke zvýšení svého vkladu splnil.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora uvedeným usnesením první tři výroky napadeného usnesení krajského soudu potvrdil a výrokem II. pouze snížil soudem první instance vedlejší účastnici přiznanou náhradu nákladů řízení. Vrchní soud se po provedeném dokazování plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu.
5. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, a to proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a občanského soudního řádu, neshledal přípustným ani podle §237 téhož zákona. Nejvyšší soud označil stěžovatelovo dovolání za nepřípustné, když konstatoval, že k zamítnutí stěžovatelových návrhů postačuje závěr, že jeho postup je rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž právě tento závěr odvolacího soudu stěžovatel v dovolání nenapadl, a proto věcný přezkum dalších jím položených právních otázek není přípustný.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostály povinnosti řádného a transparentního odůvodnění; jeho námitky totiž byly odmítnuty na základě pouze paušální a čistě jednostranné argumentace. Napadenými rozhodnutími proto dle stěžovatele nebyl respektován princip rovnosti účastníků řízení.
7. Nejvyššímu soudu v této souvislosti stěžovatel vytýká, že nepřistoupil k řešení v dovolání nastolených otázek a zcela rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, přičemž svůj postup odůvodnil v zásadě jedinou větou. Stěžovatel takový postup dovolacího soudu považuje za nepřípustně formalistický, přičemž zdůrazňuje, že jím v dovolání předložené otázky (např. otázka obsahu pozvánky na valnou hromadu a otázka návaznosti dílčích částí procesu zvýšení základního kapitálu vedlejší účastnice) mají zásadní význam ve věci samé. Jinými slovy, Nejvyšší soud dle mínění stěžovatele nepřihlédl důsledně k celému obsahu jeho dovolání, jímž se dožadoval výkladu dosud neřešených právních otázek, jmenovitě otázek týkajících se interpretace ustanovení §143 obchodního zákoníku. Pokud by přitom měl Nejvyšší soud pochybnosti o stěžovatelem uvedené interpretaci dovolání, měl (v souladu se závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/2000) dovolání meritorně projednat.
8. Vůči napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá, že se nemohl dopustit zneužití svých práv v situaci, kdy se bránil šikanóznímu jednání dvou zbývajících společníků (a zároveň sourozenců); zdůrazňuje, že právě tito dva společníci, kteří v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku zneužili svých znalostí o stěžovatelově osobě a jeho pracovním programu (tedy skutečnosti, že se v době doručování předmětných zásilek nebude zdržovat na území České republiky), a tím "zneužili právních nástrojů k tomu, aby jej ze společnosti vystrnadili".
9. Jestliže soudy první a druhé instance stěžovateli vytkly, že si dvě ze tří zaslaných zásilek nepřevzal, stěžovatel namítá, že žádný ze soudů nevzal do úvahy, že mu byl triplicitně - ve třech obálkách - zaslán totožný obsah, a to v jeden okamžik a z pošty v místě jeho bydliště, přestože se sídlo vedlejší účastnice i sídlo její právní zástupkyně nachází zcela na jiném místě. Právě z důvodu "nestandardnosti" takového postupu stěžovatel převzal pouze jednu ze tří zásilek, nepřevzetí dalších dvou obálek s totožným obsahem považoval za fakticky i logicky bezvýznamné. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že samotné nevyzvednutí (nepřebrání) zásilek nemělo žádný vliv na jeho vůli, pokud jde o usnesení valných hromad, jejichž neplatnosti se v projednávané věci svým návrhem domáhal. Současně stěžovatel připomíná, že veškeré mu zaslané informace "ohledně procesu navýšení základního kapitálu stěžovatel převzal a obdržel v jedné poště dne 4. 4. 2008".
10. Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch, když negativně hodnotily pouze jeho jednání, aniž by se stejnou měrou zabývaly jím namítanými formálními pochybeními, jež předcházela svolání dvou výše uvedených valných hromad.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Přestože Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vzal do úvahy možnost, že v daném případě vskutku mohlo jít ve vztahu ke stěžovateli ze strany jeho sourozenců o jistou formu "interního nepřátelského převzetí" obchodní společnosti (respektive o záměrnou marginalizaci stěžovatelovy účasti na společnosti), není možno ztrácet ze zřetele, že se mu nic takového v soudním řízení prokázat nepodařilo, a že naopak v řízení bylo prokázáno jeho ne zcela pochopitelné jednání (postup), jehož smysluplné motivace se mu nepodařily věrohodně vysvětlit ani v ústavní stížnosti.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že "opakovaně soudu vysvětlil a doložil, z jakého důvodu nepřevzal dvě zásilky, jakož i to, proč nemůže být tvrzení právní zástupkyně" vedlejší účastnice o obsahu zásilek pravdivé. Již ze samotného textu ústavní stížnosti tak jasně vyplývá, že stěžovatel zcela přehlíží výsledek v řízení provedeného dokazování a současně nekriticky hodnotí "důkazní sílu" tvrzení, jimiž podpírá svoji skutkovou verzi, aniž by jakkoli reflektoval skutečnost, že se mu tuto skutkovou verzi v soudním řízení prokázat nepodařilo. Jinými slovy řečeno, stěžovatel v ústavní stížnosti pracuje jako s faktem se svým tvrzením, že ony tři současně poslané (a doručované) zásilky měly stejný obsah; ani z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, na základě jakého - v řízení provedeného - důkazu tuto "skutečnost" dovozuje. Stejně tak není ani z ústavní stížnosti zřejmé, z jakého důvodu nemůže být tvrzení právní zástupkyně vedlejší účastnice o obsahu zásilek pravdivé. V této souvislosti je namístě připomenout, že soud první instance ve svém rozhodování zdůrazňoval rovněž význam zásilky č. 021815, proti tomuto závěru krajského soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou oponenturu nepředkládá.
15. Jakkoli tedy stěžovatel považuje svůj postup, kdy převzal pouze jednu ze tří doručovaných obálek, za smysluplný (a patrně jediný možný), a současně označuje nepřevzetí dvou zbývajících obálek za "fakticky i logicky bezvýznamné", je namístě zdůraznit, že dle názoru Ústavního soudu stěžovatelův postup žádnou "objektivně zjevnou" logiku nevykazuje, neboť ani z ústavní stížnosti nevyplývá, z jakého důvodu by neměl převzít tři - byť i stejné - obálky. Naopak prizmatem zásady vigilantibus iura je zcela nepochopitelné, proč stěžovatel takto postupoval (a to i kdyby byl přesvědčen, že všechny tři zásilky obsahují totožné sdělení), když nepřevzetím zbývajících dvou obálek - bez zřejmé motivace - přinejmenším riskoval, že mu nebude zprostředkována nějaká pro něj podstatná informace.
16. Pod naznačeným úhlem pohledu se proto nejeví být ústavně nesouladným závěr soudů první a druhé instance, že stěžovatel postupoval v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
17. Jestliže stěžovatel tento klíčový právní závěr dovoláním nenapadl, nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že jeho dovolání odmítl jako nepřípustné. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání meritorně projednat, postačí zopakovat, že věcnému posouzení bránila právě skutečnost, že nosný důvod napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel vůbec nezpochybnil. Tvrdí-li přitom stěžovatel, že ve svém dovolání nastolil otázky zásadního právního významu, je vhodné pouze připomenout, že ani tato skutečnost nemůže zvrátit závěr, že za dané procesní situace - v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. dovolacím soudem odkazované publikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003) - nebylo jeho dovolání věcně projednatelné. Stěžovatelův odkaz na závěry rozhodnutí ve věci Bulena proti České republice je tak zcela nepřípadný.
18. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu