ECLI:CZ:US:2017:2.US.2366.17.1
sp. zn. II. ÚS 2366/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Lorenc Nushi a Lusha Nushi, zastoupených Mgr. Janem Sýkorou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2017, č. j. VS-2158/835.3/2-1998, a proti rozhodnutí ministra vnitra Milana Chovance ze dne 31. 5. 2017, č. j. MV-14309-3/SO-2017, spojené s návrhem na zrušení §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Ministerstva vnitra a ministra vnitra Milana Chovance, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1 a v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost spojili stěžovatelé s návrhem na zrušení §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadené rozhodnutí ministerstva vnitra nesplňuje náležitosti §22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky, když v něm absentuje jakékoliv odůvodnění, a není z něj zejména zřejmé, který ze stěžovatelů ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty. To platí i pro rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu, které spočívá de facto na stejné argumentaci a obsahuje pouze podrobnější právní hodnocení. Z odůvodnění rozhodnutí ministra vnitra není taktéž zřejmé, zda si ministr vnitra nebo jím pověřená osoba u dotčené zpravodajské služby či Policejního prezidia ověřovali, zda negativní bezpečnostní stanovisko u stěžovatelů nadále trvá, resp. zda nejsou dány důvody pro odpadnutí takového stanoviska. Pokud je v obou rozhodnutích odkazováno na stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb, neměl ani jeden ze stěžovatelů možnost se k nim vyjádřit a adekvátně na ně reagovat. Stěžovatelům je známo, že podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky v případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Uvedené ustanovení považují stěžovatelé za protiústavní, i když jsou si vědomi toho, že ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16 ze dne 11. 10. 2016 (393/2016 Sb.) Ústavní soud dospěl k závěru, že citované ustanovení není rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny ani s principem materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatele namítají, že nikdy vědomě a ani nevědomě bezpečnost státu nenarušili, a jsou přesvědčeni, že v jejich věci muselo dojít k záměně jmen či jinému nedorozumění, neboť oba mají více než 20 let trvalý pobyt na území České republiky, jejich dětem již bylo uděleno státní občanství České republiky, a nikdo z rodiny stěžovatelů či známých nebyl nikdy trestně stíhán z důvodu podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu. Závěrem stěžovatelé navrhují zrušení §26 zákona o státním občanství České republiky, podle kterého je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle §22 odst. 3téhož zákona vyloučeno z přezkoumání soudem. Uvedené ustanovení dle stěžovatelů nemá žádné opodstatnění a jeho existence neznamená pouze porušení práva na spravedlivý proces, ale jeho faktické odejmutí.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, odbor všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik ze dne 2. 01. 2017, č. j. VS-2158/835.3/2-1998, bylo rozhodnuto tak, že žádost stěžovatelů o udělení státního občanství České republiky se zamítá podle §51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řad, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "správní řád") v souladu s ustanovením §13 odst. 2 zákona státním občanství České republiky. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali rozklad, o kterém rozhodl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 31. 5. 2017, č. j. MV-14309-3/SO-2017, tak, že se podle §152 odst. 5 písm. b) správního řádu rozklad zamítá.
4. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
5. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že se v procesu řízení o jejich žádosti o udělení státního občanství nemohli vyjádřit k pro ně negativním stanoviskům Policie České republiky a zpravodajských služeb. Jak stěžovatelé správně konstatovali, takový postup vyplývá z ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky, které již bylo podrobeno plénem Ústavního soudu přezkumu. Nálezem ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 Ústavní soud návrh na zrušení §22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky zamítl s tím, že citované ustanovení je projevem optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů a hodnot chráněných Ústavou, kdy by naopak bylo nepřiměřené, pokud by zákon o státním občanství ukládal úplné odůvodnění zamítnutí žádosti na úkor ochrany bezpečnosti státu.
6. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. To se uplatní i v nyní projednávané věci, kdy námitky stěžovatelů ohledně nedostatku odůvodnění napadených rozhodnutí byly citovaným nálezem vypořádány.
7. Pokud jde o návrh stěžovatelů na zrušení §26 zákona o státním občanství České republiky, v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16 Ústavní soud také uvedl, že ústavní stížností napadená rozhodnutí Ministerstva vnitra a ministra vnitra nejsou důsledkem uplatnění §26 zákona o státním občanství, resp. ustanovení §26 zákona o státním občanství nebylo v předcházejícím řízení uplatněno a nedeterminovalo tak obsah a účinky napadených rozhodnutí v právní sféře navrhovatele. Jestliže tedy opravných prostředků stěžovatelé nevyužili (když opak stěžovatelé ani v ústavní stížnosti netvrdí a eventuální rozhodnutí správních soudů ústavní stížností nenapadají), pak nejsou k návrhu o kontrole norem podle §74 zákona o Ústavním soudu aktivně legitimováni (srov. k tomu odst. 44 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16 a odst. 6 usnesení sp. zn. III. ÚS 1618/17 ze dne 20. 6. 2017). Obdobným způsobem postupoval Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 2660/15.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a návrh na zrušení zákona s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu