ECLI:CZ:US:2017:2.US.2378.17.1
sp. zn. II. ÚS 2378/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Lesní sdružení Velká nad Veličkou, z. s., se sídlem ve Velké nad Veličkou č. p. 151, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti části výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 22 Cdo 4694/2016-691, kterou bylo rozhodnuto, že dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, č. j. 15 Co 334/2015-636, jímž byl potvrzen výrok VI. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 5 C 79/2012-583, se odmítá, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, č. j. 15 Co 334/2015-636, jímž byl potvrzen výrok VI. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 5 C 79/2012-583, a proti výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 6. 2015, č.j. 5 C 79/2012-583, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavním soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků, resp. částí těchto výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se zejména podává, že původním vlastníkem pozemků, jejichž sporné vlastnictví vyústilo v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo od roku 1933 Velické lesní družstvo, zapsané společenstvo s ručením omezeným, které ke dni 31. 12. 1959 změnilo název a právní formu podle zákona o lidových družstvech a družstevních organizacích. Dne 15. 5. 1951 byly předmětné pozemky na základě přídělové listiny převedeny na stát a byly dány do hospodaření jednotnému zemědělskému družstvu. Z jednotného zemědělského družstva tyto pozemky přešly na stát a byly následně přenechány do užívání různým státním organizacím. Na nynějšího žalobce (Lesy České republiky, s. p., dále jen "žalobce") předmětné pozemky přešly v souvislosti se zřízením žalobce od 1. 1. 1992. Dne 12. 10. 1992 uplatnil Martin Vaněk (dále "navrhovatel") nárok na vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to jako zástupce dědiců po původním družstvu. Následně uzavřeli žalobce (podle zákona o půdě jako osoba povinná) a navrhovatel (jako zástupce oprávněných) dohodu o vydání pozemků původnímu vlastníku, když tuto dohodu schválil příslušný úřad. V roce 1993 vznikl podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, účinného do 31. 12. 2013 stěžovatel jako nová právnická osoba a na základě shora zmíněné dohody o vydání pozemků podal v roce 1994 Katastrálnímu úřadu Hodonín žádost o opravu názvu vlastníka, čímž dosáhl zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům ve svůj prospěch. Dne 2. 4. 1995 však podal žalobce návrh na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým správní orgán schválil dohodu o vydání předmětných nemovitostí. V důsledku těchto okolností nakonec žalobce v roce 1996 vyzval stěžovatele k vydání předmětných pozemků a v roce 2011 byl zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník.
3. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se pak žalobce domáhal vydání věci spolu s užitky, které stěžovatel získal v důsledku úmyslné těžby v období od 1. 1. 2010 do 3. 6. 2011. Stěžovatel v průběhu řízení uplatnil vzájemný návrh, kterým se domáhal určení, že je vlastníkem předmětných pozemků. Okresní soud v Hodoníně ústavní stížností napadeným rozsudkem následně uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 147.657,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1.092.832,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.). Výrokem VI. okresní soud zamítl vzájemný návrh stěžovatele na určení, že je vlastníkem předmětných pozemků. Výroky III., IV., V. a VII. okresní soud konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. 15 Co 334/2015-636, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně částky 147.657,50 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku VI. o zamítnutí vzájemného návrhu (výrok I). Ve zbývající části výroku I. týkající se úroku z prodlení z částky 147.657,50 Kč napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. změnil napadený rozsudek v části, ve které soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů státu a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. I podle krajského soudu si totiž stěžovatel při vydání věcí a užitků věci mohl odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci, nicméně těmito náklady nejsou náklady spojené s úmyslnými těžbami. Již z definice úmyslné těžby přitom plyne, že směřuje ke zhodnocení věci. Uzavřel, že stěžovatel je povinen vydat spolu s věcí také užitky věci, které představují cenu dřeva na odvozním místě; od této hodnoty si nemůže odečíst náklady na úmyslnou těžbu. Také v otázce vydržení a aktivní legitimace se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K námitce, že výkon práva žalobce na vydání plodů neoprávněně držené věci je v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že nemůže být důvodná již proto, že žalobce v řízení uplatňuje právo vlastníka. Pokud žalobce nemohl užívat plody a užitky předmětu svého vlastnického práva, má právo na jejich vydání. Nadto se žalobce nedomáhal vydání plodů za celé období neoprávněné držby, nýbrž jen za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2011. Za nesprávné považoval odvolací soud pouze posouzení výše zákonného úroku z prodlení, proto rozsudek soudu prvního stupně ve shora definované části změnil.
5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, takto:
6. "I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, č. j. 15 Co 334/201-636, jímž byl potvrzen výrok VI. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 5 C 79/2012-583, kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na určení jeho vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům, a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, č. j. 15 Co 334/2016-636, se odmítá. [...] II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, č. j. 15 Co 334/2015-636, ve výroku I. v části, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 5 C 79/2012-583, o zaplacení částky 147 657,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 12. 10. 2012 do zaplacení, a dále ve výrocích III. a IV. se ruší. [...] Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 5 C 79/2012-583, v části výroku I. o zaplacení částky 147 657,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 12. 10. 2012 do zaplacení, a ve výrocích III., IV. V. a VII. se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení."
7. V tomto rozsudku Nejvyšší soud k otázce dobré víry stěžovatele jako podmínky k jím tvrzenému vydržení pozemků mimo jiné uvedl, že v případě oprávněného držitele zaniká ve chvíli, kdy se tento dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc poprávu patří. Ztrátu dobré víry tak v nyní projednávaném případě muselo při zachování běžné opatrnosti u stěžovatele způsobit i jen doručení výzvy k vydání pozemků. Není přitom podstatné, zda skutečný vlastník věci svá tvrzení doložil; postačí, že jeho ingerence ve věci byla způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatel nemohl nabýt předmětné pozemky vydržením, pak odpovídá ustálené praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud dále uzavřel, že těžil-li neoprávněný držitel (stěžovatel) při řádném hospodaření s věcí její plody a má-li povinnost je vlastníkovi vydat nebo poskytnout mu jejich peněžitou náhradu, pak si může od nároků vlastníka odpočítat to, co účelně vynaložil na těžení plodů a podle okolností případu i na jejich prodej. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu se musí okresní soud v dalším řízení zabývat mimo jiné námitkou, zda uplatnění žalobního nároku na vydání plodů a užitků žalobcem nepředstavuje pokračování majetkových křivd způsobených stěžovateli v minulosti, když kladná odpověď na tuto otázku by znamenala, že uplatnění takového žalobního nároku je v rozporu s dobrými mravy.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že dobrá víra stěžovatele nebyla založena jen na jeho pouhém subjektivním přesvědčení, jehož existenci by musel v řízení prokazovat, nýbrž dvojí zákonnou domněnkou, a to domněnkou vyjádřenou v §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 ("Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.") a zejména pak zákonnou domněnkou zakotvenou v ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 ("Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti."). Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010. Státní orgány se stěžovatelem jednaly jako s vlastníkem předmětných pozemků až do roku 2003, kdy stěžovatel po celou dobu realizoval patřičná hospodářská opatření v souladu s právními předpisy vztahujícími se k ochraně přírody a krajiny (podle nichž stěžovatel žádal také o státní prostředky na podporu této činnosti). I z toho důvodu nemohlo být po stěžovateli spravedlivě požadováno, aby odhalil případná pochybení katastrálního úřadu a ostatních orgánů veřejné moci a sám rozpoznal, že jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsán nesprávně [srov. k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2652/2011 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Byť je totiž argumentace stěžovatele rozsáhlá a propracovaná, přesto není přiléhavá (a to zejména, co se týká stěžovatelem odkazované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu). Jak je totiž patrno již jen ze samotného petitu ústavní stížnosti, stěžovatel brojí proti té části napadených rozhodnutí, v níž se obecné soudy sjednotily v tom, že stěžovatel není vlastníkem předmětných pozemků. Sporná otázka pak spočívá v tom, zda stěžovatel byl či nebyl v dobré víře ohledně jejich vlastnictví a zda je mohl nabýt vydržením.
12. Rovněž Ústavní soud se přitom s obecnými soudy shoduje v tom, že stěžovatel v dobré víře ohledně svého vlastnictví k předmětným pozemkům po potřebnou vydržecí dobu 10 let nebyl, když jeho dobrá víra byla prokazatelně narušena - minimálně z objektivního hlediska při zachování běžné míry opatrnosti - přibližně po třech letech od okamžiku, co pozemky na počátku skutečně v dobré víře držel (srov. k tomu shora). Odkaz stěžovatele na zákonnou domněnku podle §130 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb. není případný, neboť podle konstantního výkladu [srov. například SPÁČIL, Jiří. §130 (Oprávněný držitel). In: ŠVESTKA, Jiří, a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 737] platí, že ten, kdo se dobré víry dovolává, musí soudu přinést taková tvrzení a takové důkazy, z nichž bude jeho objektivní dobrá víra vyplývat (to však stěžovatel nesplnil). Teprve poté se může uplatnit domněnka o pochybnostech ve smyslu citovaného ustanovení. Dobrá víra stěžovatele přitom byla narušena už v tom, že jej žalovaný svou výzvou k vydání pozemků upozornil na výklad zpochybňující jeho postavení vlastníka (byť si stěžovatel o nárocích žalobce mohl myslet cokoliv, a byť stěžovatel na pozemcích i po této výzvě dál hospodařil a dokonce žádal stát o příslušnou podporu).
13. Stejně tak není přiléhavý odkaz stěžovatele na §11 zákona č. 265/1992 Sb. Uvedené ustanovení totiž nemá primárně na mysli - zjednodušeně řečeno - dobrou víru ve správnost zápisu svědčícího ve prospěch aktuálního vlastníka. Být v dobré víře, že stav v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti, totiž není totéž jako to, že stav v katastru nemovitostí nevyvratitelně prokazuje skutečnost. Ve stěžovatelově věci přitom dobrá víra nebyla zpochybněna např. toliko přehlédnutelnou odchylkou mezi rozsahem zakoupeného pozemku a jeho reálnou výměrou [srov. okolnosti případu sp. zn. 22 Cdo 1698/2000], ani v dané věci nešlo o uznání dluhu a s ním souvisejícího přesunu důkazní povinnosti [srov. sp. zn. 32 Cdo 170/2010], ani nešlo o nabytí od nevlastníka, při němž by byl odkaz na zásadu materiální publicity přiléhavý [srov. sp. zn. 28 Cdo 2650/2011], a ani o extrémní nespravedlnost, kdy tehdejší stěžovatelé byli nesprávně zapsáni v katastru nemovitostí a stát posléze jejich vlastnictví s velkým časovým odstupem zpochybnil s tím, že tehdejší stěžovatelé měli k nabytí svého vlastnictví využít restitučních předpisů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 - tehdejší stěžovatelé však k tomu neměli důvod, protože v době možného využití restitučních předpisů byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci; v právě projednávaném případě přitom pochybením státu restituční ani jiný nabývací titul stěžovatel k předmětným pozemkům nepromarnil (resp. nic takového z ústavní stížnosti dostatečně nevyplývá)].
14. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (resp. jejich jednotlivé výroky a jejich části), jimiž obecné soudy uzavřely, že stěžovatel pro nedostatek dobré víry nenabyl vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, jsou ústavně konformní. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu