ECLI:CZ:US:2017:2.US.2395.17.1
sp. zn. II. ÚS 2395/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., právně zastoupeného JUDr. Adamem Černým, advokátem, AK se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil jeho právo na nestranný a nezávislý soud, právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu. Tím podle stěžovatele nerespektoval čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy spolu s čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
2. Rozsudkem ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 4 T 5/2015 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Uložil mu trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest propadnutí majetku a trest propadnutí věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku. Vrchní soud v Praze však v rámci odvolacího řízení usnesením ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 6 To 106/2015 rozhodl o zrušení uvedeného rozsudku krajského soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
3. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti v neprospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona [§266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")]. Věc byla v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu přidělena do senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu. Rozhodovat o ní měli Vladimír Veselý jako předseda senátu a Jan Engelmann s Ivo Kouřilem jako soudci. Dne 30. 5. 2017 podal stěžovatel námitku podjatosti uvedených soudců. Existovaly podle něj pochybnosti o jejich nezávislém a nestranném rozhodování. Stěžovatel odkazoval na negativní medializaci celé trestní věci, politický charakter stížnosti pro porušení zákona a intenzivní nátlak ze strany prezidenta republiky vůči soudcům, kteří v jeho věci rozhodovali. Prezident republiky totiž vyvíjel mediální nátlak na soudce vrchního soudu Pavla Zelenku. Po vydání usnesení vrchního soudu ve vztahu k němu zmínil svou kompetenci podat kárnou žalobu. Stěžovatel navrhl provedení souvisejících důkazů. Současně zdůrazňoval, že o námitce podjatosti nemohou rozhodovat soudci, jejichž podjatost namítá.
4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůraznil, že aby poměr vyloučené osoby k věci či osobám, kterých se úkon přímo dotýká, mohl být dostatečně pádným důvodem pro vznik pochybnosti o objektivním přístupu této osoby k věci, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Podle §31 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o vyloučení z důvodů uvedených v §30 trestního řádu ten orgán, kterého se tyto důvody týkají. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, proto rozhoduje tento senát. Neexistoval důvod pro odlišný postup, ani pro předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Po přezkoumání námitky podjatosti dospěl senát k závěru, že nelze mít u žádného z rozhodujících soudců důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. Skutečnosti, které uplatňoval stěžovatel, nespadaly pod žádný z důvodů podle §30 trestního řádu. Součástí nezávislosti a profesionality soudce je i schopnost a povinnost odolávat vnějším tlakům v podobě různých vyjádření mediálních či politických subjektů, prezidenta republiky nevyjímaje. Pokud by Nejvyšší soud akceptoval námitku podjatosti stěžovatele, byli by ad absurdum z rozhodování vyloučeni všichni soudci Nejvyššího soudu a z rozhodování v této trestní věci obecně všichni soudci v České republice. Důkazní návrhy stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nadbytečnost. Otázku podjatosti mohl v dostatečné míře posoudit i bez doplnění dokazování.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení jeho průběh od samého počátku mimořádně medializují. Řada veřejně činných osobností se k této věci vyjadřuje. Zpravidla tak činí výlučně na podkladě informací poskytnutých orgány činnými v trestním řízení. Své přesvědčení o vině stěžovatele, ačkoli o ní trestní soudy dosud pravomocně nerozhodly, dává veřejně najevo zejména prezident republiky. Na rozdíl od řady jiných veřejně činných osob opakovaně uvádí, že má v úmyslu podat kárnou žalobu na předsedu senátu vrchního soudu za procesní postup a rozhodnutí v této věci. Stěžovatel shrnul jednotlivá vyjádření prezidenta republiky k jeho trestní věci a dodal, že prezident má vůli učinit vše, co je v jeho silách, k prosazení představy, že je stěžovatel vinen. Výslovně také podpořil ministra spravedlnosti při podání stížnosti pro porušení zákona. Prezident republiky přitom disponuje řadou oprávnění ve vztahu k moci soudní, díky kterým může zasáhnout do osobního, rodinného, profesního a odborného života soudců obecných soudů. Zákonitě proto vznikají pochybnosti o jejich objektivní nezávislosti a nestrannosti. Jejich rozhodnutí, které by bylo příznivé pro stěžovatele, by mohlo vyvolat negativní reakci prezidenta republiky s potenciálně devastujícími důsledky pro jejich další profesní kariéru. Soudci 6. senátu trestního kolegia navíc opakovaně porušili práva garantovaná Listinou. Jen za posledních 12 let se jedná minimálně o 15 případů, ve kterých Ústavní soud zrušil jejich rozhodnutí.
6. Stěžovatel dále zdůrazňoval, že o podjatost se jedná již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o nepodjatosti". Nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, ale o objektivní úvahu, zda lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") v rozsudku ve věci Kinský proti České republice (rozsudek ze dne 9. 2. 2012, stížnost č. 42856/06) shledal porušení práva na spravedlivý proces mimo jiné z důvodu mediálních prohlášení různých členů vlády a poslanců, kteří se nechali veřejně slyšet, že by soudy neměly vyhovět žalobám daného stěžovatele a pokud tak učiní, pak za to ponesou odpovědnost. Podle ESLP se čl. 6 Úmluvy netýká výsledku řízení, ale zaručuje spravedlivost samotného řízení. ESLP odmítl ve věci Kinský spekulovat, co způsobilo neúspěch daného stěžovatele před vnitrostátními soudy, ale s ohledem na prohlášení politiků konstatoval, že předmětné řízení jako celek nenaplnilo požadavky spravedlivého procesu. Stěžovatel dodává, že řízení o námitce podjatosti má být podle trestního řádu dvojinstanční. Pokud z důvodu neexistence nadřízeného orgánu nelze rozhodnutí o námitce podjatosti napadnout žádným opravným prostředkem, pak čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy vylučují, aby o ní rozhodovali soudci, jejichž podjatost je namítána. Opak by znamenal porušení principu, že nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/09 ze dne 28. 7. 2009). Nejvyšší soud navíc nezohlednil důkazy, na kterých stěžovatel stavěl námitku podjatosti. Za další chybu Nejvyššího soudu stěžovatel označil jeho odmítnutí předložit věc Ústavnímu soudu k přezkumu ústavnosti §31 trestního řádu.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustil obecný soud, pokud nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv.
9. Z čl. 36 odst. 1 Listiny plyne právo každého, aby o jeho věci rozhodoval nestranný soudce. Nestrannost soudce je zejména subjektivní (interní) kategorií. Vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu. Nestranným je soudce tehdy, pokud není jakkoliv podjatý vůči stranám řízení nebo jeho předmětu. Soudce nesmí mít vlastní konkrétně definovatelný zájem na výsledku řízení. Nestrannost soudce je stejně jako jeho nezávislost důležitou profesně-etickou hodnotou (viz Bartoň, M. a kol. Základní práva. 1. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 526). Na řízení o stížnosti pro porušení zákona nelze použít čl. 6 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš proti České republice, stížnost č. 1414/03, §34). Ústavní soud nicméně do své judikatury k čl. 36 odst. 1 Listiny, který je v této věci aplikovatelný, přejal kritéria plynoucí z judikatury ESLP, na jejichž základě lze posoudit, zda je soudce v konkrétní věci nestranný (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004). Procesní právo na nestranného soudce bude zachováno, pokud daný soudce bude nestranný subjektivně ve vztahu ke stranám řízení (subjektivní test nestrannosti) a také objektivně pro vnějšího pozorovatele (objektivní test nestrannosti; blíže ke kritériím nestrannosti soudce viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, §73-78 a tam uvedené odkazy na další judikaturu).
10. Subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti (viz Morice proti Francii, cit. výše, §74). K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí (viz Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 173). Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy se musíme ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného (viz Morice proti Francii, cit. výše, §75-76, či rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, §119). Podle judikatury ESLP zde také platí opačná zásada oproti subjektivnímu testu co do domněnky nestrannosti. Odůvodněná námitka objektivní nestrannosti vytváří vyvratitelnou domněnku o podjatosti soudce, kterou poté musí stát vyvrátit, a prokázat, že existují dostatečné procesní pojistky vylučující jakoukoliv legitimní pochybnost o nestrannosti (viz rozsudky ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Salov proti Ukrajině, stížnost č. 65518/01, §80-59; a ze dne 16. 1. 2007 ve věci Farhi proti Francii, stížnost č. 17070/05, §27-32).
11. Ústavní soud musí předeslat, že trestní věc stěžovatele skutečně čelí extrémní medializaci. Stěžovatelem uváděné výroky prezidenta republiky se nezřídka pohybovaly na samé hraně přiměřenosti působení na soudní moc. Přesto Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Zaměřují se výhradně na vnější působení prezidenta republiky. Na samotné soudce, jejichž podjatost stěžovatel namítá, se však nezaměřuje prakticky vůbec. Stěžovatel se tedy svými námitkami vůbec nedostává na pole výše vymezeného subjektivního testu nestrannosti soudců. Současně jeho námitky nepostačují k vytvoření vyvratitelné domněnky podjatosti soudců Nejvyššího soudu ve smyslu objektivního testu. Podle Ústavního soudu stěžovatel neuvedl důvody, pro které by běžný a rozumný pozorovatel považoval soudce 6. senátu trestního kolegia za podjaté. Chybějící nestrannost těchto soudců nemůže plynout jen z toho, jaké má prezident republiky kompetence vůči soudnictví v rámci dělby moci. V takovém případě by skutečně ad absurdum bylo možné hovořit o potenciální podjatosti všech českých trestních soudců, jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Ústavní soud se navíc zcela ztotožňuje s pohledem Nejvyššího soudu, podle kterého je součástí nezávislosti soudce, jeho profesionality a morální integrity také povinnost odolávat vnějším mediálním a politickým tlakům. Z námitek stěžovatele nijak neplyne, že by tři dotčení soudci Nejvyššího soudu této povinnosti nemohli dostát. Podle Ústavního soudu by je rozumná a informovaná osoba z důvodů, které uvádí stěžovatel, objektivně nemohla vnímat jako podjaté.
12. Projednávanou věc je také třeba odlišit od rozsudku ESLP ve věci Kinský proti České republice a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/09. Na rozdíl od těchto věcí totiž napadené rozhodnutí vzešlo z řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal v neprospěch stěžovatele. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že pokud ji Nejvyšší soud vyhoví, může rozhodnout jen tzv. akademickým výrokem. Tento akademický výrok, jímž Nejvyšší soud deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, není sám o sobě přímo způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv účastníka původního trestního řízení žádné právní následky (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1284/17 ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2691/08 ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 1985/09 ze dne 23. 9. 2009 a sp. zn. III. ÚS 2624/10 ze dne 30. 9. 2010).
13. Ústavní soud nemůže Nejvyššímu soudu nic vytknout ani po procesní stránce. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
14. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu