ECLI:CZ:US:2017:2.US.2408.17.1
sp. zn. II. ÚS 2408/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů stížnosti stěžovatelů 1) Martina Michala a 2) Heleny Vondráčkové, zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5425/2016-125, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 22 Co 128/2016-83, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2016, č. j. 16 C 98/2015-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 a v článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, který shledal jimi podané dovolání nepřípustné s tím, že dovolání nevyhovuje zásadám, které jsou stanoveny pro jeho přípustnost, tedy že z dovolání musí být patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde, a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem tento odchyluje. K tomu stěžovatelé uvádějí, že v rámci podaného dovolání byly jasně vymezeny otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisí rozhodnutí soudu, což ostatně sám dovolací soud konstatuje, když jednotlivé otázky cituje a vyjadřuje se k nim. Ohledně otázky, zda se jednalo o přípustnou novinářskou zkratku, stěžovatelé v oddíle II. a III. dovolání zřetelně vyložili, v čem spočívá nesprávné hodnocení této otázky, a specifikovali rozpory přijatých závěrů s citovanou judikaturou. Pokud se jedná o otázku přípustnosti zjednodušení v rámci vysílání zpravodajského pořadu, stěžovatelé výslovně uvedli, že se jedná o otázku, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, stejně jako otázka rozsahu a obsahu veřejnoprávní povinnosti a etiky veřejnoprávního média, a jejich vztah k otázkám ochrany osobnosti. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že došlo v jejich věci k porušení práva na spravedlivý proces, když se dovolací soud odmítl zabývat dovoláním pro jeho nepřípustnost s tím, že není specifikován rozpor řešení otázky hmotného práva s rozhodovací praxí, ačkoli toto tvrzení dovolacího soudu neodpovídá pravdě, a stěžovatelé tyto rozpory řádně uvedli.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 16 C 98/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelé se domáhali proti žalované České televizi, se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory (dále jen "žalovaná"), omluvy za tvrzený zásah do svých osobnostních práv, kterého se žalovaná měla dopustit dne 31. května 2015 odvysíláním reportáže s názvem "Spor o miliony. Helena, Marta a Vašek po 50ti letech". Stěžovatelé dále požadovali, aby žalované byla uložena povinnost odstranit ze svých webových stránek záznam uvedené reportáže a zaplatit relutární satisfakci ve výši 500 000 Kč ve prospěch stěžovatele 1) a téže částky ve prospěch stěžovatelky 2). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 16 C 98/2015-50, žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 22 Co 128/2016-83, rozsudek soudu prvního soudu ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se v žalobě popsaným a v průběhu řízení prokázaným jednáním nedopustila žádného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, kteří jsou veřejně známými osobami, odlišujícími se tímto od osob, které stojí zcela mimo veřejný sektor a měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných médií, či původců těchto výroků. Dle soudu prvního stupně nelze ani přehlédnout skutečnost, že stěžovatelé mají přístup do médií, mají tedy možnost se opakovaně k jednotlivým věcem vyjadřovat a bránit své zájmy, včetně svých zájmů souvisejících s ochranou osobnosti, což také mnohokráte činili, a to jak v televizních pořadech, tak při různých příležitostech na dotazy novinářů. Disponují tak objektivně možností dosáhnout určitých satisfakcí způsobem, kterého by osoby, jež nejsou veřejně známé, jen stěží dosáhly. Pokud jde o obsah reportáže, soud prvního stupně konstatoval, že sice obsahuje určitá zjednodušení, avšak nikoli taková, která by zkreslovala podstatu podané informace o sporu, který vedla Agentura MM Praha, s. r. o., jejímž jediným společníkem byla stěžovatelka 2), proti Martě Kubišové. Soud prvního stupně připustil, že žalovaná informovala skutečně zjednodušujícím způsobem, neboť v pozici žalobce nebyla Helena Vondráčková, ale Agentura MM Praha, s.r.o., dle soudu je však možno akceptovat ve smyslu jím uvedené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, že média mají právo na určité zjednodušení, sdělují-li konkrétní informace za situace, kdy veřejnost po řadu let skutečně vnímala předmětnou kauzu zejména jako spor Heleny Vondráčkové a Marty Kubišové, bez ohledu na to, že ve své podstatě práva Heleny Vondráčkové v řízení zastupoval někdo jiný, ať už stěžovatel 1), nebo Agentura MM Praha, s. r. o. Soud prvního stupně v této souvislosti zdůraznil, že žalovaná neodvysílala žádné informace či skutečnosti o stěžovatelích, které by mohly reálně zasáhnout do jejich osobnostních práv, zejména pokud jde o jejich čest či jméno, neboť pouze informovala o tom, jak rozhodl Ústavní soud, kdy informace žalované byla takového obsahu, že stěžovatelé, resp. Agentura MM Praha, s. r. o. v pozici žalobce, neuspěla před soudem žádného stupně, a nakonec ani před Ústavním soudem, se svými nároky.
7. S tímto názorem soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který dodal, že pokud reportáž vyznívá i tak, že spor s Matou Kubišovou vedla osobně stěžovatelka 2), nejde o nepravdu, nýbrž o přípustné zjednodušení. I další nepřesnosti jsou v mezích judikaturou připuštěného zjednodušení, popř. bez dopadu do osobnostní sféry stěžovatelů, navíc reportáž sama nepřesnosti i později upřesňuje. K odvolací námitce stěžovatelů nevypořádání se s porušením veřejnoprávních povinností a etiky, odvolací soud uvedl, že není důvodná, neboť i pokud by snad došlo k jejich porušení, což se z ničeho nejeví, není to pro žalobou nedůvodně uplatněné nároky z titulu ochrany osobnosti podstatné, neboť zde není shledán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelů.
8. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy České republiky) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
9. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívají stěžovatelé, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 občanského soudního řádu posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
10. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že stěžovatelé sice ohlašují rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda v posuzované věci šlo o přípustnou novinářskou zkratku, citují v této souvislosti dvě rozhodnutí dovolacího soudu, ale fakticky neuvádějí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jimi uvedených judikátů dovolacího soudu a takovýto případný rozpor současně konkretizovaly; v podstatě pouze zpochybňují závěr soudů obou stupňů, že o přípustné zjednodušení šlo. To platí i pro otázku míry přípustnosti zjednodušení v rámci vysílání zpravodajského pořadu veřejnoprávní televize, která dle dovolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání, když stěžovatelé přehlížejí skutečnost, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud správně konstatoval, totiž že pokud nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, není to pro posouzení věci podstatné, nehledě k tomu, že porušení veřejnoprávních povinností a etiky žalovanou se z ničeho nejeví. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že by zákonem požadovaným způsobem uvedly, v čem se soudy prvního a druhého stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nýbrž naopak je zjevné, že v průběhu probíhajícího řízení opakovaně napadají soudy provedené dokazování a závěry z nich vyplývající. Jestliže však Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu