ECLI:CZ:US:2017:2.US.2474.17.1
sp. zn. II. ÚS 2474/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 1908/2016-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2015, č. j. 14 Co 359/2015-146, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2015, č. j. 20 C 58/2014-124, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož meze základních práv a svobod mohou být stanoveny jen tak, aby bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že se stěžovatel po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 77.111 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Cm 104/98. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 77.111 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tento rozsudek změnil tak, že sice konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Cm 104/98, avšak v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II a III pak městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I), když žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení zejména zdůraznil, že v dané věci je spor jen o stanovení formy přiměřeného zadostiučinění, když tato otázka, spolu s eventuální otázkou výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu náleží zejména soudu odvolacímu. Přípustnost dovolání pak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiměřeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva, jíž by se měl zabývat Nejvyšší soud. Zvolenou formou přiměřeného zadostiučinění se přitom Nejvyšší soud zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") v konkrétním případě zcela zjevně nepřiměřená, což se ale ve věci stěžovatele nestalo.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předně je třeba uvést, že podaná ústavní stížnost neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, jelikož blanketní citace celých pasáží některých odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva za konkrétní argumentaci považovat nelze.
8. Podstata nyní projednávané věci spočívá v tom, že stěžovatel v roce 1996 podal žalobu proti Státnímu statku Světlá Hora o zaplacení částky 11.678 Kč. Během stěžovatelem vyvolaného řízení však byl na státní statek prohlášen konkurs a stěžovatelem vyvolané řízení bylo zastaveno až v roce 2013 pro zánik žalovaného státního statku (po splnění rozvrhového usnesení). Městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku přitom podle Ústavního soudu přitom přiléhavě konstatoval, že celková délka stěžovatelem namítaného řízení byla ovlivněna zejména konkursem vedeným na majetek žalovaného, a toto konkursní řízení trvalo od roku 1998 do roku 2012. Ve stěžovatelem vyvolaném řízení byl přitom postup soudu plynulý, bez průtahů mezi jeho jednotlivými úkony a bez období nečinnosti. Konkursní řízení bylo totiž s ohledem na velikost majetku úpadce komplikované a správce konkursní podstaty musel složitě zjišťovat vlastnické vztahy k vypořádávaným pozemkům. Právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. ovšem zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím i v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, byť k průtahům v řízení jako takovým nedošlo. Proto délka samotného konkursního řízení - přes jeho značnou složitost - trvalo-li více než 10 let, nebyla přiměřená, a proto ani délku stěžovatelem vyvolaného řízení o zaplacení částky 11.678 Kč nelze považovat za přiměřenou (stěžovatelem vyvolané řízení přitom skončilo až po uzavření konkursního řízení). Tato nepřiměřená délka stěžovatelem zahájeného řízení o částku 11.678 Kč však podle městského soudu nemohla nikterak významně zasáhnout psychickou sféru stěžovatele (řízení pro stěžovatele zjevně nemohlo mít velký význam), neboť svou pohledávku ve výši 11.678 Kč do zahájeného konkursního řízení nepřihlásil a musel tedy předpokládat, že úspěšnost sporu o uspokojení této jeho pohledávky po skončeném, řadu let trvajícím, konkursním řízení bude přinejmenším problematická. Dále s ohledem na to, že stěžovatel se na průtazích v jím vyvolaném řízení částečně podílel nezaplacením soudního poplatku a vzhledem k tomu, že stěžovatel iniciuje velké množství soudních sporů, jak je městskému soudu známo z jeho úřední činnosti, staví stěžovatele tato situace při prokázání újmy způsobené nepřiměřenou délkou do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jednoho či několika málo soudních řízení. Vzhledem ke všem těmto okolnostem je pak podle městského soudu dostačující poskytnout stěžovateli zadostiučinění konstatováním porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a nikoliv formou finanční kompenzace.
9. Tento právní závěr městského soudu (akceptovaný následně Nejvyšším soudem) Ústavní soud považuje s ohledem na shora popsané konkrétní okolnosti věci z ústavně právního hlediska za udržitelný a přijatelný. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti nepřináší nic, co by tento závěr jakkoliv v jeho podstatě zpochybňovalo.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu