ECLI:CZ:US:2017:2.US.2477.17.1
sp. zn. II. ÚS 2477/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky NEWLAKITA s. r. o., se sídlem Tyršova 24/885, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, AK se sídlem Palackého 15/715, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017 č. j. 27 Co 149/2017-186 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 1. 2017 č. j. 15 C 80/2015-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"). Namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovné postavení účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, procesních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 23. 2. 2015 domáhala zrušení spoluvlastnictví. Žádala, aby nemovité věci ve spoluvlastnictví byly převedeny do jejího výlučného vlastnictví. Ve věci byl dne 15. 11. 2016 vyhlášen rozsudek, kterým soud zrušil spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaného k nemovitým věcem, ale přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného. Tento rozsudek doposud nenabyl právní moci, protože se stěžovatelka proti němu odvolala.
3. Okresní soud poté dne 2. 1. 2017 vydal na návrh žalovaného předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost zdržet se všech jednání směřujících ke zcizení jejího spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka od vydání rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví cíleně postupuje tak, aby výsledky soudního zřízení zmařila. Z tohoto důvodu okresní soud zatímně omezil možnost dispozic s nemovitostí, než bude otázka vypořádání spoluvlastnictví pravomocně vyřešena. Proti usnesení okresního soudu se stěžovatelka odvolala ke krajskému soudu. Namítala, že okresní soud již jedno předběžné opatření nařídil dne 1. 12. 2016. Přitom bylo "shodné" s předběžným opatřením, které vydal dne 2. 1. 2017. Stěžovatelka tvrdila, že neví, kterým se má řídit. Krajský soud však napadené usnesení okresního soudu o předběžném opatření potvrdil.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v důsledku napadených usnesení nemůže svůj spoluvlastnický podíl libovolným způsobem užívat a vykonávat tak jednu ze základních složek vlastnického práva. Stěžovatelka má za to, že okresní soud vydáním předběžného opatření zcela předešel celému odvolacímu řízení. Je nepřípustné, aby účastník řízení prostřednictvím předběžného opatření dosáhl toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozhodnutím ve věci samé. Stěžovatelka pak poukazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016, podle kterého je právem odpůrce předběžného opatření, aby se vyjádřil ke skutečnostem uváděným druhou stranou, čemuž odpovídá i povinnost soudů poskytnout žalovanému prostor k přednesení jeho námitek a argumentů. Z uvedeného nálezu tedy plyne, že má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci ve vztahu k takovému návrhu rovněž možnost uplatnit ve srovnatelném rozsahu před soudem svá tvrzení i námitky, které se následně promítnou do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních používá tzv. omezený test ústavnosti, tedy přezkum spočívající pouze v posouzení kritérií, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny; viz nález sp. zn. II. ÚS 1263/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 21). Posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 dne 12. května 2015 (N 94/77 SbNU 377) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1942/16 ze dne 5. dubna 2017].
8. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, o němž soud dokonce může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
9. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
10. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, které by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. Stěžovatel měl možnost své námitky proti usnesení okresního soudu o nařízení předběžného opatření uplatnit v rámci svého odvolání a krajský soud na ně s náležitým odůvodněním reagoval. Řízení jako celek proto bylo podle Ústavního soudu spravedlivé (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, bod 16; či usnesení sp. zn. I. ÚS 535/14 ze dne 5. 2. 2015 aj.).
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu