ECLI:CZ:US:2017:2.US.248.17.1
sp. zn. II. ÚS 248/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Petrem Knittelem, advokátem se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2016, č. j. 0 P 632/2012-329, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co 325/2016-351, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) ve vztahu k jeho nezletilým dětem M. a O.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodný návrh stěžovatele na snížení výživného k jeho nezletilým dětem, jež bylo stanoveno rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 0 P 632/2012-139 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2013, č. j. 14 Co 532/2013-170), a to ve výši 10.500 Kč měsíčně pro M. a 7.800 Kč měsíčně pro O. Okresní soud po rozsáhlém dokazování, provedeném za účelem zjištění skutečných příjmů stěžovatele i aktuálních potřeb nezletilých dětí, neshledal důvodnými stěžovatelem vznesené argumenty, jimiž odůvodnil podání svého návrhu na snížení výživného, neboť na jeho straně mělo dojít k podstatné změně poměrů (ve smyslu ustanovení §909 občanského zákoníku), když "je v současnosti evidován jako uchazeč o zaměstnání, je zcela bez příjmů a od ledna by mu měla být vyplacena podpora v nezaměstnanosti." Okresní soud vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel je i nadále schopen dosahovat minimálně stejného příjmu jako v době posledního rozhodnutí o výživném, kdy byl sice ještě zaměstnán, ale současně byl jediným společníkem společnosti PS Tech, s.r.o., která ke konci roku 2012 vykázala nerozdělený zisk v částce 7.125.000 Kč. Okresní soud v nyní projednávaném řízení zjistil, že stěžovatel následně svůj 100 % podíl v této společnosti převedl za úplatu ve výši 300.000 Kč na společnost S.P.N.I. Investment s.r.o. Okresní soud ovšem toto jednání stěžovatele, "na základě kterého byla prosperující společnost, vykazující zisk ve výši cca 7.000.000 Kč, převedena na další subjekt za částku 300.000,- Kč, vyhodnotil jako bezdůvodné vzdání se majetkového prospěchu na jeho straně, tak, jak má na mysli shora konstatované ustanovení §913 odst. 2 občanského zákoníku, když tuto skutečnost, kdy se (stěžovatel) shora uvedené majetkové hodnoty bezdůvodně vzdal, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí." Nadto okresní soud konstatoval, že pokud by byl onen nerozdělený zisk společnosti PS Tech, s.r.o. ve výši 7.125.000 Kč vykázaný k 31. 12. 2012, "rozpočítán např. na dalších 5 let od této doby, tj. na období dalších 60-ti měsíců, disponoval by (stěžovatel) jako jediný majitel této společnosti v případě, kdyby tuto společnost nepřevedl za nepřiměřeně nízkou úplatu na další subjekt, příjmem ve výši cca 118.750,- Kč měsíčně, ze kterého by zcela nepochybně byl schopen až do současné doby výživné v celkové částce 18.300,- Kč měsíčně pro obě nezletilé děti řádně platit, když jinou vyživovací povinnost již nemá."
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal jednak nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu (zejména ve vztahu k jeho skutečným příjmům), jednak nesprávnost právního závěru ohledně schopnosti stěžovatele dosahovat i nadále uvedených příjmů, a to s ohledem na vyhodnocení daného převodu jeho obchodního podílu, s čímž nemůže souhlasit, neboť v něm okresní soud "zaměnil nerozdělený zisk společnosti za jeho majetek."
4. Krajský soud v Ostravě v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností nicméně toto odvolání stěžovatele neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud se zcela ztotožnil s výše rekapitulovanými právními závěry okresního soudu, přičemž konstatoval, že "podnikatelské či obchodní postupy (stěžovatele), tak jak jsou zachyceny v odůvodnění napadeného rozsudku, z hlediska práva rodinného budí výrazné pochybnosti ohledně podstupování nepřiměřených majetkových rizik, rozplést tyto (stěžovatelovy) postupy a důvody či úmysly, které k nim vedly, pak není ani v silách ani v kompetenci opatrovnického soudu."
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především se způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho návrhu na snížení výživného ve vztahu k nezletilým dětem. Konkrétně vyjadřuje nesouhlas jednak s tím, jak obecné soudy provedly hodnocení jimi provedených důkazů, když svá rozhodnutí opřely pouze o "jimi účelově vybrané důkazy", jednak s tím, že svůj závěr o tom, že se stěžovatel "bezdůvodně vzdal majetkového prospěchu", učinily bez opory v provedeném dokazování.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s aktuální úpravou jeho výživného ve vztahu k nezletilým dětem a se způsobem, jakým obecné soudy za účelem její možné změny zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízení před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, jež byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
8. Ke konkrétní polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho návrhu na změnu úpravy jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilým dětem, Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení §120 o. s. ř.). Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
9. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je koncipováno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud (po provedeném dokazování), tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky, zda v příjmech a výdělkových schopnostech stěžovatele došlo k takovým změnám, které by odůvodňovaly přijetí změny (snížení) stanovené výše výživného ve vztahu k nezletilým dětem, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se nadto dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Nelze se proto ztotožnit s námitkami stěžovatele vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se stěžovatel spíše snaží čelit důkazní nouzi, v níž se ocitl při své snaze prokázat důvodnost svého návrhu, resp. pokouší se zvrátit důsledky své procesní pasivity při zjišťování skutkového stavu ohledně jeho aktuálních příjmů či obchodních aktivit v průběhu řízení před obecnými soudy, jak bylo konstatováno i v odůvodnění napadených rozsudků. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, proto nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Za této situace již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem státem, neboť výsledek řízení (ústavní stížnost byla odmítnuta) postup dle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vůbec neumožňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu