ECLI:CZ:US:2017:2.US.2487.17.1
sp. zn. II. ÚS 2487/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Zuckersteina, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem Korunní 2569/108a, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 46 Cm 148/2013-68, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 Cmo 334/2015-113 ve spojení s usnesením ze dne 13. 10. 2016, č. j. 6 Cmo 334/2015-131, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, č. j. 26 Cdo 1476/2017-169, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65 749 Kč s příslušenstvím, jakož i náhrada nákladů řízení ve výši 25 650,80 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora označený rozsudek krajského soudu v rozsahu 42 616 Kč spolu s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil, ve zbývající části byl rozsudek krajského soudu zrušen. Současně byla rozhodnutím vrchního soudu stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12 510 Kč. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud z důvodu nepřípustnosti.
2. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na rozhodnutí věci v jeho přítomnosti zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny.
3. Z obsahu připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku v souhrnné výši 65 749 Kč spolu s příslušenstvím a náklady řízení, a to z titulu neuhrazených záloh na úhradu za služby a nedoplatky vyplývající z vyúčtování. Stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky a členem žalobce - Společenství vlastníků bl. X č. p. X1, X2, X3, X4, ulice Č., M. (dále jen "žalobce", příp. "společenství vlastníků"). Podle stanov žalobce je stěžovatel povinen každý měsíc hradit zálohy na úhradu za služby a nedoplatky vyplývající z vyúčtování. Po celý kalendářní rok 2010 tak stěžovatel nečinil, nedoplatek nákladů byl splatný k 31. 7. následujícího kalendářního roku, tj. roku 2011, avšak ani na základě předloženého vyúčtování stěžovatel zálohy neuhradil. Stejné se opakovalo ve vztahu k úhradě měsíčních záloh za celý kalendářní rok 2011, kdy zálohy byly nejpozději splatné na základě předloženého vyúčtování k 31. 7. 2012.
4. Stěžovatel po celou dobu řízení nárok žalobce neuznává, přičemž jeho obrana před obecnými soudy spočívala v tvrzení, že jakožto vlastník více bytových jednotek Stavebního družstva Krušnohor (dále jen "stavební družstvo") pravidelně hradil souhrnnou platbu za všechny bytové jednotky v jeho vlastnictví na účet stavebního družstva, přičemž spoléhal na to, že i nadále bude stavební družstvo celkovou částku rozúčtovávat mezi jednotlivé správce, kterými jsou společenství vlastníků. Se závěry obecných soudů ohledně toho, že částky měly být zasílány jednotlivě na účet žalobce pod příslušným variabilním symbolem nesouhlasí, zvláště proto, že by to znamenalo, že žalovanou částku musí uhradit již podruhé, když žalovanou částku již jednou uhradil na účet stavebního družstva. K prokázání svého tvrzení o řádném a včasném placení záloh za žalované období navrhl jako důkaz výpisy z účtu, z nichž má plynout, že na účet stavebního družstva měsíčně poukazoval povinné platby spojené s vlastnictvím bytových jednotek, včetně záloh na služby s užíváním takových bytových jednotek spojených. Účet stavebního družstva, na který platby poukazoval, byl přitom dle tvrzení stěžovatele jedním z účtů uvedených v předpisu pravidelných měsíčních záloh za období roku 2010 a 2011 a byl určen právě k tomuto účelu. Všech 25 bytových jednotek ve vlastnictví stěžovatele se nacházelo v bytových domech, jejichž vlastníkem je stavební družstvo. Skutečnost, že jednotlivé bytové jednotky byly pod správou jednotlivých společenství vlastníků, není rozhodná. Stěžovatel pravidelně zasílal na účet stavebního družstva jednu souhrnnou platbu za všechny své bytové jednotky, přičemž předtím výslovně stavebnímu družstvu určil, jakými konkrétními částkami z této celkové pravidelně zasílané sumy přispívá na povinné platby za jednotlivé byty. Tato praxe stěžovatele se opírala o slovní dohodu stěžovatele s místopředsedou představenstva stavebního družstva, přičemž až do počátku roku 2010 vše probíhalo bezproblémově. Obecné soudy však stěžovatelem navržené důkazy k prokázání jeho tvrzení neprovedly, tvrzeními stěžovatele se vůbec nezabývaly, a to přestože se jednalo o zcela zásadní tvrzení, kterými stěžovatel vyvracel žalobcem tvrzenou oprávněnost žalovaného nároku. Pokud obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že důkazy stěžovatele nemohly být provedeny z toho důvodu, že stěžovatel důkazy soudům nepředložil, měl být podle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") k jejich předložení vyzván. Této poučovací povinnosti však obecné soudy nedostály. Podstatou ústavní stížnosti je proto soudy nedostatečně provedené dokazování. Žalobce ve věci neunesl důkazní břemeno ani břemeno tvrzení, přesto bylo rozhodnuto v jeho prospěch, aniž by byla zohledněna tvrzení žalovaného/stěžovatele, čímž mělo dojít k zásahu do stěžovatelových práv na spravedlivý soudní proces.
5. Současně stěžovatel namítá, že soudní jednání před soudem prvního stupně bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoliv stěžovatel krajský soud opakovaně žádal o odročení jednání s ohledem na to, že se v době nařízeného jednání zdržuje ze zdravotních důvodů v USA. Soud prvního stupně tak upřel stěžovateli právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces, neboť nepřihlédl k opakované omluvě stěžovatele z jednání a toto jednání neodročil. Krajský soud přesto nařízené jednání ve věci neodročil s odůvodněním, že stěžovatel měl dostatek času na to, aby si svůj návrat do ČR naplánoval i s ohledem na datum nařízeného jednání ve věci, nadto soud svoji argumentaci podpořil tím, že stěžovatel svá tvrzení ohledně nutnosti pobytu mimo ČR ze zdravotních důvodů ve svých vyjádřeních zkresloval, když z vyžádané a následně předložené lékařské dokumentace vyplývá, že se v případě stěžovatele jedná pouze o lékařské doporučení zdržovat se po určitou část roku v jiném klimatickém prostředí, rozhodně se nejedná o nařízení ošetřujícího lékaře a stěžovateli tak nic nebránilo v tom, aby se vrátil do ČR nepatrně dříve, oproti původně plánovanému termínu návratu.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
7. V projednávané věci stěžovatel uplatňuje námitky proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových zjištění. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
8. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř., posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout. K obsahu samotné ústavní stížnosti je ostatně nutno kriticky uvést, že se po rekapitulaci předchozího řízení a obsahu napadených rozhodnutí omezuje na opakování námitek, které stěžovatel vznesl již v předchozím řízení před obecnými soudy, jež se těmito námitkami, zejména pak vrchní soud, s náležitou pečlivostí zabývaly. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo odvolacím soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatele v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí, k němuž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad, a v němž odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně stran projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele a s tím související nemožnost postupu soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., když stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že měl být soudem poučen a vyzván k doplnění svých tvrzení, za správné. K jednotlivým důkazním návrhům stěžovatele, kterým krajský soud nevyhověl, se podrobně a jednotlivě v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil a zdůvodnil, proč tyto důkazy nebyly provedeny, čímž krajský soud dostál požadavkům spravedlivého procesu. Současně v odůvodnění napadeného rozsudku zdůvodnil, proč není možné přisvědčit námitce stěžovatele ohledně toho, že na základě dohody mu bylo umožněno platit zálohy za služby souhrnně za všechny bytové jednotky stavebnímu družstvu, když z důkazů předložených žalobcem, a to konkrétně z čl. IX kupní smlouvy na předmětnou bytovou jednotku ve spojení s čl. VII odst. 3 písm. f) a g) stanov žalobce jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl povinen hradit zálohy na služby v měsíčních intervalech na účet správce, nikoliv tedy na účet stavebního družstva. Neplnění platební povinnosti na přesně specifikovaný účet tak rozhodně nelze kompenzovat tvrzením stěžovatele o složení výše uvedené částky, resp. částky představující sumu záloh na služby za všechny bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatele, na jiný bankovní účet, byť se jedná o účet stavebního družstva. Jednoznačně určenou povinností stěžovatele bylo hradit žalovanou částku na účet správce.
9. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že se v argumentaci obecných soudů nespatřuje žádné ústavněprávní deficity a že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (na úspěch v soudním řízení), nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
10. Nad rámec této argumentace je přitom možné uvést, že jak je z výše uvedeného patrné (a svým rozhodnutím na to ostatně upozornil již Nejvyšší soud), ústavní stížnost směřuje proti soudním rozhodnutím vydaným ve věci, již lze označit ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za bagatelní, což v případech, kdy stěžovatel neprokáže, že posuzovaný případ provázejí natolik mimořádné okolnosti, které jej činí v ústavněprávním rozměru významným (srov. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, dostupný na http://nalus.usoud.cz), opravňuje Ústavní soud k rozhodnutí o takové stížnosti jako o zjevně neopodstatněné. Takové mimořádné okolnosti však Ústavní soud s ohledem na shora uvedené v dané věci neshledal a rovněž ani stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevymezil, proč věc přes svoji bagatelnost vyvolává v jeho sféře ústavněprávně relevantní újmu. Z tvrzeného je totiž navíc patrné, že tuto újmu stěžovatel s ohledem na svoje majetkové poměry nemohl pociťovat jako nepřiměřeně tvrdou.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu