ECLI:CZ:US:2017:2.US.2490.17.1
sp. zn. II. ÚS 2490/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Bílkové, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017, č. j. 32 Cdo 1100/2016-549, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2015, č. j. 4 Cmo 93/2015-475, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 41 Cm 155/2000-229, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení rozhodoval nezákonný soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž bylo porušeno i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 41 Cm 155/2000-229, uložil žalovaným [stěžovatelka vystupovala v řízení jako žalovaná 4)] zaplatit žalobkyni částku 8 872 873,90 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. K odvolání žalovaných 4) a 5) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. července 2015, č. j. 4 Cmo 93/2015-475, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu, v němž byli žalovaní 4) a 5) zavázáni zaplatit žalobkyni částku 7 021 766,18 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok); ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 4) a 5) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
4. Následné dovolání jak žalované 4), tak žalovaného 5) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017, č. j. 32 Cdo 1100/2016-549, odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť v jeho průběhu rozhodovalo několik různých soudců, z nichž ovšem ani jeden nebyl soudcem senátu 41 Cm určeným k rozhodování podle rozvrhu práce, který byl platný v rozhodném období. Stěžovatelka se tak domnívá, že výběr soudce byl činěn na základě libovůle předsedy Krajského soudu v Brně.
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší v podstatě pouze jedinou námitku, a to porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, ke kterému mělo dojít v řízení před soudem prvního stupně, v němž údajně rozhodovali soudci v rozporu s rozvrhem práce. Ústavní soud konstatuje, že jde o námitky nepřípustné podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proti obsazení soudu, kam spadá i tvrzení, že ve věci rozhodoval jiný než tzv. zákonný soudce, tzn. soudce určený rozvrhem práce daného soudu, je totiž možné brojit žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Vyčerpání tohoto prostředku nápravy je nezbytné, a tak by tomu bylo dokonce i v případech, kdy námitky již byly věcně projednány v řízení o jiných opravných prostředcích [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06 ze dne 17. května 2006 (U 7/41 SbNU 609)]. V projednávané věci stěžovatelka však netvrdila a z databáze ministerstva spravedlnosti infoSoud (dostupné na http://infosoud.justice.cz/) se ani nepodává, že by žalobu pro zmatečnost podala. V tomto ohledu tedy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
9. K tomu je rovněž možné ještě doplnit, že i v případě, kdy by stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti vedle tzv. zmatečnostní námitky, námitky jiné, bylo by třeba dle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09, sp. zn. II. ÚS 93/12, sp. zn. III. ÚS 3368/13 či sp. zn. III. ÚS 1325/14) hodnotit takovou ústavní stížnost bez dalšího jako nepřípustnou.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj