ECLI:CZ:US:2017:2.US.2530.17.1
sp. zn. II. ÚS 2530/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky APTE, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Goethova 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2017, č. j. 23 Cdo 2096/2017-491, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. května 2017, č. j. 23 Cdo 2096/2017-491, odmítl dovolání žalované (stěžovatelky) směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 18. června 2015, č. j. 3 Cmo 418/2014-359, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 245 000 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu (srov. usnesení ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. 29 NSCR 55/2013 nebo usnesení ze dne 25. září 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K tomu podotkl, že dovolatelka neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se měl odvolací soud odchýlit, nebo v němž by dovolací soud rozhodoval rozdílně a z dovolání není ani zřejmé, na řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva má napadené rozhodnutí záviset, a tuto skutečnost není možno dovodit ani z obsahu dovolání.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl, přičemž v jeho postupu spatřuje popření zásady iura novit curia, jež představuje jednu ze základních zásad civilního řízení, resp. právního státu. Zdůrazňuje, že v dovolání řádně vymezila důvody dovolání i to, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i právní otázku, kterou měl dovolací soud řešit. Pokud však dovolací soud přenesl na účastníky řízení povinnost přesné specifikace a konkretizace rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, zcela tím rezignoval na zmíněnou zásadu iura novit curia. Stěžovatelka uzavírá, že její dovolání splňovalo veškeré náležitosti, proto mělo být věcně posouzeno a nikoliv z formálních důvodů odmítnuto.
III.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud poté posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
6. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vady, pro kterou nemohl v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatelka nevymezila žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Stěžovatelka ve své stížnosti namítala, že řádně vymezila dovolací důvody tím, že uvedla konkrétní námitky poukazující na nesprávné právní hodnocení věci, přičemž případná specifikace a konkretizace soudního rozhodnutí požadovaná Nejvyšším soudem překračuje rámec procesních povinností účastníka řízení, resp. je porušením zásady iura novit curia.
7. Rozhodnutími Nejvyššího soudu, kterými bylo dovolání odmítnuto pro nesplnění zákonných náležitostí, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Ustáleně přitom konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (viz namátkou usnesení sp. zn. I. ÚS 3762/16 ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. III. ÚS 588/17 ze dne 14. března 2017, sp. zn. I. ÚS 323/17 ze dne 7. března 2017 atd. nebo nálezy sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. května 2017 a sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. března 2017). V posledně citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud konstatoval, že "[j]ednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", a dále že "k efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu". V nálezu sp. zn. I. ÚS 2135/16 pak Ústavní soud shrnul, že "[v] každém dovolání... musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v §238a občanského soudního řádu, bude toto vymezení ve smyslu §237 občanského soudního řádu zjednodušeně řečeno spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu". Jak také Ústavní soud v citovaném nálezu poznamenal, pokud dovolatel svým povinnostem nedostojí, je odmítnutí dovolání souladné s ústavním pořádkem.
8. Stěžovatelka sice nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že ve svém dovolání nevymezila, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl dovolací soud (podle mínění dovolatelky) odchýlit, avšak k této námitce stěžovatelka Ústavnímu soudu nenabídla žádnou ústavněprávní argumentaci, ani nepředložila jakýkoliv důkaz, když pouze tvrdí, že požadavek Nejvyššího soudu jde nad rámec zásady iura novit curia. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nekonkretizovala předpoklady přípustnosti dovolání a v této souvislosti Ústavnímu soudu žádný důkaz prokazující opodstatněnost jejího tvrzení o naplnění předpokladů přípustnosti dovolání nenabídla, Ústavní soud uzavřel, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.
9. Závěrem Ústavní soud podotýká, že právní úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku zjevně obsahuje poměrně zvýšené požadavky na obsah dovolání, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Zákonodárce však právě s ohledem na tuto náročnost podání bezvadného dovolání (tj. takového, které obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti) stanovil jako speciální podmínku dovolacího řízení, že dovolatel musí být řádně zastoupen ve smyslu §241 o. s. ř.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu