ECLI:CZ:US:2017:2.US.2531.17.1
sp. zn. II. ÚS 2531/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sokolská 2370/8, Česká Lípa, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 13. 6. 2017 č. j. MSP-345/2017-OJD-DOH/4 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností brojil formálně proti shora označenému sdělení Ministerstva spravedlnost ČR. V rámci sdělení byl řešen podnět stěžovatele k prošetření postupu obecného soudu stran rozvrhu práce příslušného soudu, resp. přidělení věci zákonnému soudci. Ministerstvo žádné pochybení soudu neshledalo. Stěžovatel však svým podáním k Ústavnímu soudu konkrétně reaguje spíše na rozhodování soudu o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, na což ve sdělení upozorňuje též ministerstvo s tím, že jednání u soudu bylo v této věci nařízeno na 14. 6. 2017.
2. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V daném případě tyto prostředky zjevně vyčerpány nebyly, jelikož vyšlo najevo, že v právní věci stěžovatele bylo obecným soudem nařízeno jednání o jeho odvolání proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. Stěžovatel ústavní stížností brojí formálně též proti sdělení Ministerstva spravedlnosti reagujícím na jeho podnět k prošetření postupu soudu. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především příslušnými procesními prostředky. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich tzv. jiného zásahu je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být rovněž zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům takového "zásahu", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností. O takový případ se však nyní nejedná, když sdělení ministerstva ve věci není ničím jiným než reakcí na podání stěžovatele ve věci, kde řízení před soudy stále probíhá. Primárně je tudíž ve věci rozhodující výsledek soudního řízení o návrhu stěžovatele, resp. jeho ukončení.
5. S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2017
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj