ECLI:CZ:US:2017:2.US.2583.17.1
sp. zn. II. ÚS 2583/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Janou Šulákovou, advokátkou se sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti postupu orgánů činných v trestním řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 15. 8. 2017 a doplněnou dne 20. 10. 2017 advokátkou určenou Českou advokátní komorou stěžovatel brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci. Stěžovatel (resp. jeho právní zástupkyně) výslovně uvádí, že ústavní stížnost nesměřuje proti žádnému konkrétnímu rozhodnutí, které bylo v jeho trestních řízeních vydáno, a to i s ohledem na skutečnost, že od právní moci rozhodnutí učiněného v posledním trestním řízení uplynula doba delší, než jakou zákon stanoví pro podání ústavní stížnosti. Proto směřuje ústavní stížnost proti "postupu jak policejních orgánů, tak proti postupu státních zastupitelství i proti postupu při provádění dokazování soudy všech stupňů". V důsledku neobjektivního postupu těchto orgánů prý totiž došlo k vydání odsuzujícího rozsudku. Tím byl porušen princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je zachování lhůty k jejímu podání. Tato lhůta činí dva měsíce a začíná běžet od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Toto zákonné ustanovení je kogentní a neumožňuje proto prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti.
4. V nyní projednávaném případě stěžovatel výslovně uvádí, že žádá o "přezkoumání" rozhodnutí zmíněných v původním návrhu ze dne 15. 8. 2017, a to včetně způsobu provedení dokazování v řízení, která vyhlášení těchto rozhodnutí předcházela.
5. K tomu Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatel žádá o přezkoumání rozhodnutí, u nichž však sám konstatuje, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti nim již marně uplynula, pak se jedná o ústavní stížnost podanou opožděně. Navíc, stěžovatel výslovně tvrdí, že ústavní stížnost ani nesměřuje proti žádnému konkrétnímu rozhodnutí, takže zjevně nepožaduje jejich zrušení.
6. Pokud stěžovatel žádá o přezkoumání postupu, který byl zakončen vydáním odsuzujících soudních rozhodnutí, pak je třeba uvést, že jakkoliv zákon o Ústavním soudu umožňuje kromě "rozhodnutí" napadnout rovněž "jiný zásah orgánu veřejné moci" [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], připadá tato možnost do úvahy pouze tehdy, pakliže ve věci samotné rozhodnutí vydáno nebylo. Jinak vyjádřeno, spatřuje-li stěžovatel porušení svých základních práv v rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je samozřejmě v řízení o ústavní stížnosti přezkoumáván i proces, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Jestliže tudíž v nyní projednávaném případě stěžovatel brojí např. proti způsobu provádění dokazování obecnými soudy, pak bylo namístě se bránit ústavní stížností, podanou proti těmto rozhodnutím (samozřejmě za podmínky, že by byla podána včas a splňovala by i ostatní podmínky řízení). Ochrana základních práv totiž musí být účinná, což by logicky neplatilo, když by Ústavní soud třeba i vyhověl stížnostnímu návrhu na konstatování porušení těchto práv v konkrétním řízení, avšak bez možnosti zrušit rozhodnutí, které teprve by bylo způsobilé zasáhnout právní postavení stěžovatele. Navíc, i v případě ústavní stížnosti podané proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, platí subjektivní lhůta dvou měsíců (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), která však v nyní projednávané věci zjevně dodržena nebyla, jelikož stěžovatel zpochybňuje postup orgánů činných v trestním řízení předcházející vydání odsuzujících rozhodnutí.
7. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost byla podána opožděně a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud ani příslušný, neboť Ústavní soud nemůže přezkoumávat řízení, aniž by se zabýval i rozhodnutími, kterými toto řízení bylo zakončeno. Proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj