ECLI:CZ:US:2017:2.US.2600.16.1
sp. zn. II. ÚS 2600/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti MILITARY RANGE, s. r. o., se sídlem Tržní 330, 436 01 Litvínov, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Mánesova 808/22, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2016 č. j. 17 Co 162/2015-104, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v č. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práv zaručených v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 30 000 Kč.
Ze spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 46 C 285/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že žalobkyně Ing. Jana Trousilová se po žalované stěžovatelce domáhala zaplacení žalované částky jako odměny za vedení účetnictví podle Smlouvy o poskytování služeb v oboru účetnictví a daňového poradenství (dále jen "Smlouva") za dobu výpovědní lhůty za měsíce březen a duben 2013. Okresní soud po provedeném dokazování žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně pro žalovanou účetnictví za tyto měsíce nezpracovala. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem zopakoval a doplnil dokazování a zjistil skutkový stav (jehož závěry netřeba opakovat, neboť jsou účastníkům řízení známy), který právně vyhodnotil tak, že žalobkyně vykonávala pro žalovanou činnosti dle Smlouvy do 7. 3. 2013 a v důsledku toho jí vznikl nárok na odměnu za měsíc březen 2013 ve výši 15 000 Kč; v měsíci dubnu 2013 žádné činnosti pro žalovanou nevykonávala a nárok na odměnu jí za tento měsíc nevznikl. Krajský soud v Ústí nad Labem proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 15 000 Kč (výrok I.) a napadený rozsudek ve zbývající části výroku, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 15 000 Kč, potvrdil (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka oponovala právnímu závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem, že žalobkyně má nárok na odměnu za měsíc březen 2013 a tvrdila, že odvolací soud opřel své rozhodnutí v této části o novou skutečnost, resp. novotu, ke které přihlédl v rozporu se základními zásadami civilního procesu, čímž došlo k narušení zásady dvojinstančnosti řízení, zásady rovnosti účastníků řízení, zákazu svévole a k vydání překvapivého rozhodnutí. V účastnickém výslechu žalobkyně před odvolacím soudem uvedla, že zpracovala pro žalovanou část účetnictví za měsíc březen (do 7. 3. 2013), přestože v řízení před soudem prvního stupně takové tvrzení neuplatnila, soud k této skutečnosti nevedl žádné další dokazování a žalovaná stěžovatelka v rámci svých přednesů opakovaně uváděla, že žalobkyně pro ni za měsíce březen a duben 2013 žádnou činnost nevykonala.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 11. 2016 uvedl, že shodně jako soud prvního stupně hodnotil uzavřenou Smlouvu a posuzoval, zda práce v ní sjednané byly v měsíci březnu vykonány či nikoliv. Základ skutkové argumentace žalobkyně, z níž odvozovala žalovaný nárok, se v zásadě v průběhu odvolacího řízení nezměnil, došlo pouze k jejímu upřesnění, které v podstatě nevybočilo z rámce žalobních tvrzení. Uvedl, že důkazy, které byly v odvolacím řízení provedeny, byly uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně, s výjimkou výpovědi svědkyně Zdeňky Trousilové, z níž však odvolací soud žádné nepříznivé skutečnosti pro žalovanou nezjistil. V rámci dokazování provedeného před odvolacím soudem měli účastníci možnost vyjádřit se k jednotlivým důkazům, z dotazování odvolacího soudu bylo zřejmé, že pro hodnocení věci považuje odvolací soud za relevantní rozsah sjednané činnosti žalobkyně a rozsah provedení těchto činností. Pokud žalovaná namítla uplatnění nových skutečností, odvolací soud se s touto námitkou vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud poukázal na to, že závěr o skutkovém stavu ve vztahu k vykonávané činnosti nezaložil jen na výpovědi žalobkyně, ale zohlednil i další provedené důkazy, a v rámci odůvodnění se se všemi uplatněnými námitkami vypořádal. Odmítl námitku překvapivosti svého rozhodnutí či porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení, neboť dodržel procesní pravidla stanovená občanským soudním řádem. V posuzované věci neshledal důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a proto po zopakování dokazování (v důsledku čehož se mohl odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně), rozsudek soudu prvního stupně změnil. Krajský soud v Ústí nad Labem vyjádřil přesvědčení, že svůj náhled na to, které skutečnosti považuje za relevantní pro své rozhodnutí, dal najevo v rámci dokazování prostřednictvím dotazů na účastníky řízení.
Stěžovatelka v replice ze dne 20. 12. 2016 setrvala na tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti. K vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedla, že částky z titulu Smlouvy za dva měsíce měly být žalobkyni vyplaceny pouze za okolností předvídaných ve Smlouvě, a to za každý zpracovaný měsíc. Žalobkyně až v řízení u odvolacího soudu tvrdila, že zpracovala pro stěžovatelku účetnictví v měsíci březnu 2013, resp. v sedmi dnech, což je pro stěžovatelku zcela nová skutečnost, neboť žalobkyně tuto skutečnost před soudem prvního stupně toto nikterak netvrdila ani neprokazovala. Naopak uvedla, že jí náleží 30 000 Kč z titulu odměny ze smlouvy po dobu výpovědní lhůty a že nemohla svou činnost vykonávat, neboť ji měla stěžovatelka svým jednáním znemožnit. Toto tvrzení je nepravdivé, jak ostatně stěžovatelka doložila písemnou výzvou k převzetí podkladů, které si však žalobkyně nikdy nepřevzala. Stěžovatelka zrekapitulovala podstatná tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, dodala, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že odměna ve Smlouvě byla stanovena za "zpracovaný měsíc" a žalobkyně netvrdila ani nedoložila, jaké podklady za uvedených sedm dnů měsíce března 2013 zpracovala. Setrvala dále na tvrzení, že odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem, které žalobkyně neuplatnila. Odvolací soud tak postupoval svévolně, nesprávně a svévolně též hodnotil důkazy k tomuto tvrzení, když jediným důkazem, ze které by mohl tuto skutečnost dovodit, byla účastnická výpověď žalobkyně, kterou však nelze považovat za zcela věrohodnou, a to nejen s ohledem na zájem účastníka v tomto řízení, ale především s ohledem na její rozdílnost před soudem prvního stupně.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi vyložil, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46), nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Taková pochybení však v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Mostě ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem nařídil k projednání podaného odvolání ústní jednání dne 8. 3. 2016 a dne 3. 5. 2016, kterých se osobně účastnil právní zástupce stěžovatelky a na kterých soud zopakoval listinné důkazy, vyslechl účastníky řízení a svědky Emila Strnada a Zdeňku Trousilovou. Návrh na výslech svědka E. Strnada byl uplatněn již v řízení před soudem prvního stupně, nebylo mu však vyhověno, důkaz výslechem svědkyně Z. Trousilové byl navržen a proveden až v odvolacím řízení, je však třeba přisvědčit Krajskému soudu v Ústí nad Labem, že jeho obsah se ve skutkových zjištěních ani právních závěrech odvolacího soudu nikterak nepromítl. Pokud šlo o výpověď žalobkyně v odvolacím řízení a hodnocení obsahu jejích tvrzení, Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že šlo o uplatnění nových skutečností nebo novot v odvolacím řízení, neboť tvrzení žalobkyně, že jí náleží odměna za měsíc březen 2013 bylo obsaženo již v samotné žalobě. Ústavní soud tak akceptuje, že postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem došlo k upřesnění skutkové argumentace žalobkyně.
Dovolávala-li se stěžovatelka zákazu překvapivého rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje na ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., který postup, jenž zvolil v projednávaném případě Krajský soud v Ústí nad Labem (tedy měnící rozhodnutí), předvídá. Odvolací soud tak učinil po řádně proběhlém procesu a zopakování důkazů, na jejichž základě dospěl ke skutkovému zjištění a jemu odpovídajícímu právnímu hodnocení. Otázka, od kdy bylo žalobkyni znemožněno vykonávat pro žalovanou stěžovatelku účetnictví, byla nastolena od počátku řízení a strana žalovaná měla možnost se k ní vyjádřit, což také učinila.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky o porušení práv vyplývajících z čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť ze spisu Okresního soudu v Mostě je zřejmé, že právní zástupce stěžovatelky se osobně účastnil ústních jednání nařízených Okresním soudem v Mostě i Krajských soudem v Ústí nad Labem, stěžovatelka se vyjádřila k žalobním tvrzením, předložila soudu svoje argumenty a návrhy, kladla žalobkyni a svědkům dotazy, vyjádřila se k obsahu odvolání žalobkyně a vznesla závěrečný návrh. V průběhu řízení před soudy obou stupňů neshledal Ústavní soud nic, co by nasvědčovalo omezení, resp. porušení ústavně zaručených procesních práv stěžovatelky.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka, ač její argumentace byla výlučně zaměřená do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatelka byla zavázána povinností zaplatit žalobkyni 15 000 Kč, v petitu ústavní stížnosti navrhla zrušení rozsudku v celém jeho rozsahu.
Potvrzující výrok napadeného rozsudku - zamítnutí žaloby co do částky 15 000 Kč - je rozhodnutím, které představuje pro stěžovatelku příznivý výsledek ve sporu. Takovým rozhodnutím nebylo (a ani nemohlo být) zasaženo do jejích práv [§82 odst. 2 písm. a) v návaznosti na §82 odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], pročež zrušení takového rozhodnutí by, kromě absence racionálního odůvodnění takového postupu, postrádalo i zákonnou oporu. Jinými slovy vyjádřeno, výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem není schopen jakkoliv zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť ji nikterak nezavazuje. V tomto rozsahu lze ústavní stížností odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
K rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů stěžovatelka neargumentovala. Ústavní soud neshledal, že by Krajský soud v Ústí nad Labem při aplikaci a výkladu příslušných norem podústavního práva (§224 odst. 1, §142 odst. 2 o. s. ř.) v tomto směru pochybil, a proto jeho rozhodnutí akceptoval.
V daných souvislostech pak pozbylo jakékoliv opodstatněnosti též tvrzení o porušení vlastnického práva stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu