ECLI:CZ:US:2017:2.US.2627.17.1
sp. zn. II. ÚS 2627/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martina Tobiáše a Mgr. Diany Tobiášové, obou zastoupených Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 5810/2016-245, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 3 Co 33/2015-212, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. 36 C 146/2012-172, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 7 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pochybení soudů a porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé ve výrazných rozporech mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť dle stěžovatelů bylo v soudním řízení jednoznačně prokázáno pravidelné a soustavné fotografování jejich pozemku. Dle stěžovatelů z provedených důkazů objektivně vyplývá, že k fotografování docházelo kromě léta i na jaře a na podzim roku 2012, a to i v době, kdy stavební činnost ještě ani nezačala, a že byly fotografovány i osoby stěžovatelů, jejich rodinných příslušníků a další soukromí stěžovatelů. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že se tak dělo řádově v desítkách případů, a že desítky až stovky fotografií, které musely být pořízeny, nebyly rozhodně použity pro účely stavebního řízení a založeny do správního spisu, ale žalovaní je mají s vysokou pravděpodobností nadále v držení. V návaznosti na toto pochybení také nedošlo k naplnění požadavku na přesvědčivé, racionální a logické odůvodnění napadených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelům dále odepřeno právo na přístup k soudu a na efektivní prostředky nápravy, neboť občanský soudní řád sice vylučuje z přezkumu rozsudky a usnesení obecných soudů, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, stěžovatelé se ovšem svou žalobou domáhali ochrany osobnosti, a odmítnutí jejich dovolání z důvodu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu proto považují za nedůvodné až excesivní. V usnesení Nejvyššího soudu je stěžovatelům taktéž vytýkáno, že dovolání není dostatečně konkrétně odůvodněno, s čímž stěžovatelé nesouhlasí, neboť nejen jmenovitě označili jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž dikce se Vrchní soud v Praze měl odchýlit, ale rovněž uvedli, v jakém smyslu se od nich Vrchní soud v Praze odchýlil. Stěžovatelé proto považují uvedený postup Nejvyššího soudu za přepjatý formalismus. Stěžovatelé se cítí být dotčeni na svých právech rovněž skutečností, že ani soud prvního ani druhého stupně neprojednaly jejich žalobu v celém rozsahu, když sice meritum žaloby tkvělo v pořizování fotografií osob, ale žaloba se týkala i obtěžování pohledem a dalšími imisemi ze strany žalovaných, čímž se soudy nezabývaly. V důsledku napadených soudních rozhodnutí tak stěžovatelé pociťují i zásadní újmu na jejich právu na nedotknutelnost soukromí a de facto i na právu vlastnit majetek.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 146/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2014, č. j. 36 C 146/2012-172 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby bylo žalovaným JUDr. Světle Richtrové a JUDr. Petru Turoňovi (dále jen "žalovaní"), uloženo zničit veškeré fotografické snímky, na nichž je zachycen úplně či částečně dům č. p. X1, nacházející se na adrese R., a pozemek parcelní č. X2, zapsaný na listu vlastnictví č. X3, katastrální území R., které žalovaní mají v držení, a to včetně jejich záznamů. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 3 Co 33/2015-212 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 5810/2016-245 pro nepřípustnost odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Praze nedošlo.
5. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatelé shora předestřené námitky uplatnili již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. V dané věci stěžovatelé v řízení před soudy namítali, že se žalovaní coby vlastníci nemovitosti bezprostředně sousedící s rodinným domem stěžovatelů dopouštěli svým nepřátelským jednáním porušování osobnostních práv stěžovatelů. Toto jednání mělo spočívat v několikaměsíčním obtěžování, kontrolování a extenzivním dozoru nad soukromím stěžovatelů a dalších osob pohybujících se na jejich pozemku, konkrétně v dlouhodobém a mnohačetném pořizování fotografií. Stěžovatelé se žalobou domáhali, aby soud uložil žalovaným povinnost zničit veškeré fotografické snímky a písemně se stěžovatelům omluvit.
6. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
7. Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že žalobou na ochranu osobnosti je možné chránit pokojný stav soukromí občana, pokud tento zásah nemá jasný základ v jiném zákoně, a že fotografování, které přesahuje míru běžnou, je neoprávněným zásahem do tohoto práva. V projednávané věci ovšem soud vyhodnotil fotografování žalovaných jako fotografování v běžném rozsahu, neboť bylo konáno za jasným a právem odůvodněným účelem, jakým je pořízení důkazu, a fotografování se navíc týkalo věcí neživých. Dle soudu prvního stupně se tak nemůže jednat o zásah do práva na ochranu osobnosti.
8. S těmito závěry se ztotožnil v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze, který dovodil, že Krajský soud v Praze provedl dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu věci v návaznosti na skutkový děj vylíčený v žalobě, a že žádným z těchto provedených důkazů nebylo prokázáno, že by žalovaní cíleně fotografovali stěžovatele či jejich rodinu, a naopak bylo prokázáno, že se předmětné fotografování vztahovalo ke stavební činnosti stěžovatelů na jejich pozemku. Odlišně se odvolací soud postavil pouze k náhradám nákladů řízení, když nepovažoval za účelně vynaložené náklady zastoupení první žalované druhým žalovaným, a proto jí náhradu vynaložených nákladů nepřiznal.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněné závěry Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Tato rozhodnutí se se všemi námitkami stěžovatelů vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Ze skutečnosti, že stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí, nelze dovodit neústavnost v rozhodování soudů, které zcela v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušné ustanovení občanského soudního řádu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
10. Namítají-li stěžovatelé, že právní závěry soudů neodpovídají provedeným důkazům, Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Mimo jiné se jedná o případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255); nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165) a další]. V projednávané věci však Ústavní soud takto vymezené ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů neshledal.
11. Soud prvního stupně provedl dokazování řadou svědeckých výpovědí, výpisem ze seznamu nemovitostí, stavebním povolením, fotografiemi založenými ve spisu o stavebním řízení, snímkem katastrální mapy a fotografií z internetu. Z těchto důkazů Krajský soud v Praze vyvodil, že skutkový děj se v podstatné části neodchýlil od nesporného tvrzení stran, že žalovaní fotografovali v létě 2012 pozemek a dům stěžovatelů vícekrát, se zjevným zaměřením na probíhající stavbu na pozemku a stavební práce, a pořídili tak nejméně sedm fotografií, které použili tím způsobem, že je založili do stavebního spisu k dokumentaci jimi tvrzených pochybení stěžovatelů v rozporu se stavebním povolením. Na žádné fotografii nejsou osoby stěžovatelů nebo jim blízké osoby. Zjištěné skutečnosti vyplývají dle soudu naprosto shodně ze všech důkazů, bez ohledu na to, jak moc stranili svědci jedné či druhé straně. Jediný svědek, dcera stěžovatelů Tereza Sadílková, tvrdila, že byly fotografovány i osoby, nicméně netvrdila to příliš jistě, s ohledem na to, že úhel pohledu fotografického přístroje byl takový, že nešlo vlastně odlišit, zda byly fotografovány osoby, nebo stavba. Soud jejímu tvrzení o fotografování osob neuvěřil, protože bylo v jasném rozporu s pořízenými fotografiemi, i výpověďmi všech dalších svědků. Namítají-li stěžovatelé, že pořízených fotografií bylo pořízeno více, než sedm, tuto skutečnost soud prvního stupně nerozporoval, konstatoval však, že toto zjištění nemá velký význam, protože neumožňuje učinit závěr, že by byl počet fotografií enormní, mimo rozsah běžné fotografické dokumentace ke stavbám či nemovitostem, rovněž nelze jakkoli dovodit závěr, že se tyto neuveřejněné fotografie lišily od těch předložených, například tím, že by na nich byly osoby stěžovatelů a jejich příbuzných. Tato nejpodstatnější okolnost sporu tak zůstala dle soudu zcela neprokázána.
12. Také Vrchní soud v Praze dovodil, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně nevyplynulo, že by žalovaní cíleně fotografovali stěžovatele či jejich rodinu. Pokud jde o výpověď Terezy Sadílkové, dcery stěžovatele, z výpovědi této svědkyně nelze dle odvolacího soudu jednoznačně dovodit, že skutečně došlo k fotografování žalobců a jejich rodinných příslušníků. Provádět výslechy stěžovatelů dle odvolacího soudu nebylo třeba, jelikož tvrzené skutečnosti v žalobě bylo možné prokázat i jinak, a také navržený důkaz spisem stavebního úřadu považoval soud za nadbytečný, neboť měl k dispozici stavební povolení a fotografie, které byly žalovanými pořízeny a dány do stavebního spisu. Z nich je patrné, že se vztahovaly k prováděné stavbě a nikoliv k zachycení osob žalobců či členů jejich rodiny.
13. V kontextu dokazování před civilními soudy Ústavní soud zdůrazňuje, že ve smyslu §120 věta první občanského soudního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. V souladu s projednací zásadou je obstarání procesní látky především úkolem stran, jejichž aktivita je základní a určující. Právně významné skutečnosti je proto nutno nejen tvrdit, ale - budou-li vyžadovat důkazu (např. proto, že budou protistranou popřeny) - také dokázat. V projednávané věci stěžovatelé v řízení před obecnými soudy důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že se žalovaní dopouštěli několikaměsíčního neustálého obtěžování, kontrolování a dozoru soukromí stěžovatelů, jejich dětí a dalších osob pohybujících se v okolí rodinného domu a jejich činnosti, neunesli. Ústavní soud si ověřil, že v rozporu s tvrzením stěžovatelů tyto skutečnosti nevyplývají ani z v ústavní stížnosti uvedených důkazů - svědeckých výpovědí Aleny Králové, Terezy Sadílkové, Ing. Martina Gebelta, Daniela Molčana, či Jana Hrička.
14. To platí i pro námitku, že k fotografování docházelo i před začátkem stavební činnosti na pozemku stěžovatelů. V návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 2. 8. 2012, i v následně podané žalobě totiž stěžovatelé sami výslovně uvádí, že k obtěžování ze strany žalovaných začalo docházet po zahájení stavebních prací, a docházelo k němu v období června až července 2012. Ostatně na stěžovateli předložených fotografiích je zachycena výhradně stavební činnost bagru, což bylo důvodem, proč Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 8. 2012, č. j. 36 C 146/2012-25 návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012, č. j. 1 Co 265/2012-44, který konstatoval, že předmětné fotografické snímky zachycují stavební stroj, jímž má být podle žalovaných dokumentováno porušení rozhodnutí o vydání stavebního povolení ze strany stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že v soudním spise je založeno rozhodnutí Městského úřadu Roztoky, stavebního úřadu ze dne 3. 5. 2011, č. j. MURO 1371/2011, které stanoví podmínku provedení stavby, respektive výkopových prací, ručním způsobem, přičemž při demolici stávajícího objektu kůlny mělo být postupováno s nejvyšší opatrností, aby nedošlo k porušení staveb na pozemku žalovaných. V této souvislosti také nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Praze konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku, že z fotografií, které měl k dispozici je zřejmé, že byly zaměřeny na stavební činnost na pozemku, a že stavební povolení bylo porušováno.
15. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné, ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívají stěžovatelé, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 občanského soudního řádu posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
16. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zejména poukázal na skutečnost, že stěžovatelé nikterak nevymezili a neodůvodnili, která otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Ani námitku stěžovatelů týkající se odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou, protože soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že pořízené fotografie sloužily pro účely stavebního řízení a nebyli na nich zachyceni žalobci, či osoby jim blízké, a tento svůj závěr odvolací soud podpořil judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud dovolatelé v dovolání vytýkali, že se soudy obou stupňů odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011, Nejvyšší soud konstatoval, že v uvedeném judikátu se nedovozuje, že za imisi podle §127 odst. 1 občanského zákoníku je třeba považovat již samotné obtěžování pohledem a pořizováním fotografií, ale uvádí se zde, že "soustavné a závažné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu může být imisí ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák." a odůvodňuje tím svůj právní závěr v dané věci, že se odvolací soud touto námitkou dovolatele měl zabývat. Dovolací soud odmítl také námitku stěžovatelů odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, a vysvětlil, že aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti, což v tomto případě dokázáno nebylo. Ústavní soud tak s ohledem na uvedené nemůže přisvědčit stěžovatelům ani pokud jde o jejich tvrzení, že se soudy otázkou obtěžování pohledem (resp. pohledy) žalovaných nezabývaly.
17. Závěrem je nutno konstatovat, že se soudy všemi stěžovateli namítanými otázkami (větší množství fotografií, časové období, v němž bylo fotografování uskutečněno, fotografování osob, obtěžování pohledem žalovaných coby imise) v napadených rozhodnutích zabývaly a ústavně souladným způsobem se s nimi vypořádaly, neshledaly však intenzitu předmětného zásahu v takové míře, která by naplňovala dikci ustanovení §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Tomuto závěru nemá Ústavní soud ve světle shora uvedeného čeho vytknout. Ústavní soud naopak souhlasí se stěžovateli v tom, že odkaz Nejvyššího soudu na §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není případný, ale s ohledem na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že se jednalo o pochybení, když ve věci stěžovatelů se nejednalo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Uvedené pochybení však nemá žádný vliv na správnost závěrů napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti
účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj