ECLI:CZ:US:2017:2.US.2638.17.1
sp. zn. II. ÚS 2638/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EOS KSI Česká republika, s.r.o., se sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4, zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou, se sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2017, č. j. 18 VSOL 111/2017-67, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výroku II usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně principů rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, vyplývá, že Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, č. j. 14 ICm 440/2016-41, zamítl pro předčasnost návrh na určení, že v rozsudku označená pohledávka přihlášená stěžovatelkou do insolvenčního řízení je v popřené výši 135.380,52 Kč poprávu (výrok I) a žalované insolvenční správkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 23.766 Kč (výrok II). V odůvodnění uvedl, že z popěrného úkonu insolvenční správkyně jako úkonu procesní povahy musí být patrno, kdo jej činí a co je jeho obsahem. V dané věci však popěrný úkon neměl požadované náležitosti. Insolvenční správkyně totiž nejednala svědomitě a s odbornou péčí, nepřezkoumala-li řádně pohledávku a tuto popřela, aniž by vzala v úvahu, že se pohledávka skládá z jistiny a příslušenství. Z popěrného úkonu není také zřejmé, zda je popírána jistina či příslušenství, čímž je stěžovatelce odepřena možnost obrany a její žaloba proto musela být pro předčasnost zamítnuta (stěžovatelka, bude-li chtít pohledávku znovu uplatnit, jí bude muset přihlásit a insolvenční správkyně přihlášenou pohledávku znovu posoudí a teprve poté, dojde-li znovu k jejímu popření, rozhodne o správnosti takového postupu soud). Ve vztahu k náhradě nákladů řízení dospěl prvostupňový soud k závěru, že jsou dány okolnosti předvídané v §202 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť insolvenční správkyně v rozporu se zásadami insolvenčního řízení učinila vadný a neúplný popěrný úkon, čímž zavinila zamítnutí žaloby pro předčasnost a vznik zbytečných nákladů řízení stěžovatelce. Z toho důvodu jí byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení stěžovatelce.
3. O odvolání insolvenční správkyně rozhodl vrchní soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že odvolání proti zamítavému výroku krajského soudu odmítl (výrok I) a výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna insolvenční správkyni nahradit náklady řízení ve výši 12.342 Kč (výrok II). Podle vrchního soudu není insolvenční správkyně osobou subjektivně oprávněnou k podání odvolání proti výroku I napadeného rozsudku, neboť žaloba stěžovatelky, jež proti insolvenční správkyni směřovala, byla rozsudkem zamítnuta. Žalovaná insolvenční správkyně proto nemůže v odvolacím řízení pro sebe dosáhnout příznivějšího rozhodnutí. Odvolání insolvenční správkyně tak směřuje pouze proti důvodům rozsudku, tedy proti závěru, že žaloba byla zamítnuta pro předčasnost. Proti důvodům rozhodnutí však není odvolání přípustné. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně pak zaujal odvolací soud rozdílný názor od soudu prvního stupně, přičemž odmítl aplikaci §202 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť insolvenční správkyně svým jednáním nezavinila vznik nákladů řízení, ani se v tomto případě nejedná o náhodu ve smyslu právě citovaného ustanovení. Insolvenční správkyně popsaným popěrným úkonem pouze vykonala své oprávnění podle §192 odst. 1 insolvenčního zákona (byť to se následně ukázalo jako nesprávné). Proto závěr soudu o vadnosti popěrného úkonu nemůže jít k tíži insolvenční správkyně s dopadem do práva na náhradu nákladů řízení. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je i v tomto případě založeno na zásadě úspěchu ve věci a byla-li žaloba zamítnuta - bez ohledu na důvod, pro který se tak stalo - byla insolvenční správkyně ve věci úspěšná. Z toho důvodu jí tedy naopak náleží právo na náhradu nákladů řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti kategoricky nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že byla-li žaloba zamítnuta, pak bez ohledu na důvod, pro který se tak stalo, byla insolvenční správkyně ve věci úspěšná, a proto je třeba jí přiznat náhradu nákladů řízení. Takové posouzení věci je totiž ryze formalistické, neboť výsledkem incidenčního sporu bylo sice zamítnutí žaloby stěžovatelky, nicméně výlučně pro pochybení ze strany insolvenční správkyně, když prý insolvenční správkyně podání žaloby a výsledek rozsudku krajského soudu minimálně v rozsahu jeho výroku I zavinila. Pohledávka přitom stále nebyla účinně popřena, v dotčeném insolvenčním řízení je stále vedena jako přihlášena. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na jiné rozhodnutí vrchního soudu v obdobné věci, v níž měl jmenovaný soud rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, což je podle stěžovatelky mnohem spravedlivější. Stěžovatelce se naopak jeví jako zcela absurdní a krajně nespravedlivé, že vrchní soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyšel čistě z procesního úspěchu insolvenční správkyně, aniž by jakkoliv zhodnotil výše zmíněné okolnosti daného případu a argumentačně se s nimi vypořádal, zejména například možnou aplikací moderačního práva podle §150 o. s. ř. [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3627/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 73/73 SbNU 327) a na nález sp. zn. IV. ÚS 2673/13 ze dne 12. 6. 2014 (N 121/73 SbNU 857), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka dále uvádí, že uvedenou nespravedlnost výroku II napadeného usnesení ještě umocňuje skutečnost, že celá situace se může bez jakéhokoliv zavinění stěžovatelky znovu opakovat, a to dokonce několikrát. Insolvenční správkyně totiž bude pohledávku znovu posuzovat a popřeje-li ji znovu vadně, tedy nejasně a nesrozumitelně, bude stěžovatelka muset opět za účelem zachování svých věřitelských práv podat znovu incidenční žalobu, z čehož jí ovšem vzniknou další náklady.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně ostatně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.
10. V tomto případě jde ovšem podle tvrzení samotné stěžovatelky o částku 12.342 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
11. V právě uvedené věci - vzhledem k naznačené zdrženlivosti v bagatelních věcech (nadto jde-li o náklady řízení) - Ústavní soud ke kasačnímu zásahu nepřikročil. Stěžovatelka se totiž s těmito východisky v ústavní stížnosti vůbec nepokouší vypořádat a zásadní zásah do svých majetkových práv relevantně ani netvrdí. Naopak tvrzení o tom, že insolvenční správkyně může stěžovatelkou přihlášenou pohledávku znovu popřít nepřezkoumatelným způsobem, je toliko spekulativní. Ústavnímu soudu rovněž v zásadě nepřísluší, aby do věci ingeroval tak, že soudy mají využít svého moderačního práva podle §150 o. s. ř. Nadto stěžovatelkou shora odkazované nálezy Ústavního soudu se týkají situace, kdy soudy aplikovaly pro účastníky řízení §150 o. s. ř. překvapivým způsobem (tzn., nevytvořily jim prostor, aby na aplikaci §150 o. s. ř. mohli reagovat), respektive - to ve druhém odkazovaném případě - aplikaci moderačního práva nedostatečně odůvodnily. Žádná z těchto situací však v právě projednávaném případě nenastala, neboť soudy k aplikaci §150 o. s. ř. vůbec nepřistoupily.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu